Český atlantismus čtvrt století po sezóně

ÚHEL POHLEDU: Bill Clinton na návštěvě v Praze. A pár dní před ním Viktor Orbán na návštěvě u Donalda Trumpa. Tyto dvě návštěvy symbolicky a výstižně rámují, kam se za poslední čtvrt století posunuly transatlantické vztahy.

Clinton v Praze, to bylo nostalgické vzývání pozdních devadesátek, kdy nás brali do NATO, na Hradě seděl Václav Havel a ve State Department úřadovala česká rodačka Madeleine Albrightová. Rusko bylo tehdy na kolenou, Čína neznamenala nic, svět byl unipolární a dominovala mu jediná velmoc - USA. Žili jsme v dekádě historického optimismu, fukuyamovského konce dějin, univerzální demokratické budoucnosti západního střihu.

Nic z toho už neplatí. Svět nejenže není unipolární, ale ani bipolární, nýbrž multipolární. Jeho geopolitické těžiště se posouvá, mění se rovnováha sil, znovu se vymezují sféry vlivu. Rusko opět zlobí na našich východních hranicích. Čína dorostla do pozice světové velmoci, Indie se na to chystá. Demokracie dle našich měřítek celosvětově rozhodně nepřevládá, západní svět čelí emancipaci tzv. globálního Jihu. A hlavně, samotné Spojené státy jsou jiné než před 25 lety. Napřed je zleva zasáhla vlna „woke” liberalismu a progresivních sociálních teorií, která prostoupila média, akademickou sféru i intelektuální podhoubí a postupně radikalizovala levé křídlo Demokratické strany.

V reakci na to se posunula i republikánská pravice a to směrem k národnímu konzervatismu. Tento ideový proud v posledních letech posiluje i v Evropě, ale jeho americká verze hraje v našem euroatlantickém civilizačním okruhu ještě významnější roli. Je velmi odlišný od někdejší reaganovsko-bushovské doktríny, postavené na ideálech svobody, ekonomické globalizace, volného trhu, vývozu demokracie a lidských práv. Národní konzervativci především resuscitovali ideu národního státu, národních zájmů a státní suverenity. Dále odmítají celý propojený ekosystém globálních institucí, nadnárodních korporací a na ně navázaných nevládních organizací, který považují za hluboce kontaminovaný levicovým progresivismem. Ze stejných důvodů hledí podezřívavě i na volný trh a volný obchod, nebot´ je považují za hřiště, na němž pravidla hry opět stanovují převážně liberální elity. Proto se nejen nebrání některým ochranářským opatřením, ale dokonce je sami prosazují. Důsledně odmítají migraci, multikulturalismus, politickou korektnost. Především ale mění dlouholeté postuláty americké zahraniční politiky. V jejím hlavním proudu existoval řadu desetiletí demokraticko-republikánský konsensus, charakterizovaný aktivistickým idealismem, internacionalismem, intervencionismem. Národní konzervativci tento konsensus postupně opouštějí, jsou zahraničně-politicky daleko zdrženlivější, méně ochotni k přímým zahraničním angažmá, posouvají se dokonce až někam na dohled k izolacionismu. Ten je mimochodem historicky jednou ze zcela legitimních amerických zahraničně-politických doktrín, jen jsme na to v dlouhých poválečných dekádách a zejména po pádu komunismu v roce 1989 nějak pozapomněli. Nástup Donalda Trumpa a jeho ovládnutí Republikánské strany je toho všeho důsledkem, nikoliv příčinou. Nebude-li nositelem těchto myšlenek on, bude to někdo jiný. Naši liberální i konzervativní atlantisté, kteří zastydli ve zmíněných devadesátých letech, tyto změny ale dosud nepochopili a neakceptovali.

Zato je velmi dobře pochopil třeba právě Viktor Orbán, který se stal čelným představitelem národního konzervatismu v Evropě. Šikovně si vybudoval unikátní komunikační kanály k americkým republikánům, přes jejich vnitrostranickou lobby jménem Conservative Political Action, přes vlivný think-tank Heritage Foundation a další. Vysmekl se tak ze sanitárního kordonu, který kolem něj vystavěl evropský i americký establishment. Výsledkem je, že dnes brífuje Trumpa o Evropě právě on, Orbán, a nikoliv třeba prezident Pavel. Naše současná politická reprezentace se totiž s Orbánem nebaví, Trumpem pohrdá a vsadila vše na Bidena, zjevně v iluzi, že po trumpovské “výchylce” se americká zahraniční politika vrací do známých a zajetých kolejí. Tento krátkozraký přístup bohužel odpovídá naší novodobé tradici, která se právě od Clintonových a Havlových dob orientuje ve vztazích s USA primárně na demokraty a z republikánů maximálně tak na “neocons”. Takže místo abychom drželi prst na tepu přítomnosti a budoucnosti, raději se koupeme v lázni příjemných vzpomínek na minulost, eventuelně vzdycháme po novém Reaganovi, který ale už nepřijde.

To francouzský prezident Macron je přece jen chytřejší: vytušil budoucí ochlazení zájmu USA o Evropu a z toho se rýsující se mocenskou příležitost pro něj a pro Francii. Na důkaz svého potenciálního lídrovství hned přitvrdil rétoriku vůči Rusku, čímž si nakoupil podporu minimálně u části střední a východní Evropy, jak ukazuje i náhlý záchvat frankofilie u mého zkušeného kolegy a jinak zarytého atlantisty Saši Vondry během Macronovy návštěvy v Praze. Nemělo by se ale přitom zapomínat, že Macron razí především francouzské zájmy, dovedně maskované jako evropské. A mezi ně mimo jiné tradičně patří „strategická autonomie” EU (tedy pravý opak transatlantismu), nezávislé evropské vojenské a obranné kapacity (tedy postupné ředění NATO) a odstranění práva veta v EU (tedy oslabení váhy států naší velikosti).

Macronovi to nelze vyčítat, jen se připravuje zaplnit prostor, o němž se domnívá, že bude brzy uprázdněn. Právě proto bychom ale měli sami sobě přiznat, že devadesátkový transatlantismus, osa české zahraniční politiky posledních třiceti let, je na ústupu - a že to jde rychleji, než si myslíme. Je nejvyšší čas na jeho „rekalibraci” a přípravu na  jiné scénáře vývoje. Zatím jsme v tom neudělali a neděláme skoro nic. Můžeme se proto dočkat nepříjemných překvapení, třeba už po letošních amerických prezidentských volbách.