Levice v Česku vyšla z módy. Čím jsou lidé mladší a vzdělanější, tím víc se cítí pravicoví

Čerstvý osmdesátník Václav Klaus svého času osvěžoval veřejnou debatu úvahami, že je snowboard levicový a lyže pravicové. Na levici řadil i salát nebo džínovou bundu. Džíny prošly. Kvalifikovaly se na pravici. V tom, co je levicové a pravicové, je ve veřejném prostoru čím dál větší zmatek. Nálepky, které se bez argumentů různým politikům vystavují, jsou často velmi zavádějící, protože jen málo korespondují s tím, co ti politici skutečně prosazují.

Stejně tak je zavádějící optický klam, který vytváří veřejná debata. Ta budí dojem, že svět se nezadržitelně posouvá doleva. Hlavně mladší generace. Když pak ale dojde ve volbách na ostrý test, levice vítězí málokde. Výjimkou je teď Amerika. Vítězství nevýrazného Joea Bidena je ale víc než triumfem levice reakcí na velmi svérázné vládnutí Donalda Trumpa. Naopak o britských konzervativcích pod vedením Borise Johnsona se už dá po posledních volbách stěží říct, že je to pravicová strana. Po kulturním posunu nalevo, který konzervativci prodělali už před lety za Johnsonova předchůdce Davida Camerona, přišel teď i posun v přerozdělování. Z thatcheriánské politiky co nejmenšího přerozdělování se postupuje k novým sociálním dávkám.

Pojmy pravicové a levicové se rozostřily. Každý si do nich projektuje něco jiného. Velmi zjednodušeně, s velkou mírou nepřesnosti, se ale stále dají vymezit dvě pravolevé osy. První se dá zjednodušeně pojmenovat rovnostářství, životní úroveň, přerozdělování. Napravo je víc zásluh, osobní zodpovědnosti a rizika. Méně jistot a zásahů státu. Nalevo víc rovnostářství. Přerozdělování od bohatších k chudším. Víc dávek, dotací, grantů a všech možných státních transferů a regulací, směřujících k většímu rovnostářství, záchranné státní síti vyrovnávající rozdíly nikoli v šancích, ale ve výsledcích. A také protekcionismus.

Celý text Lenky Zlámalové si přečtěte již nyní na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO od čtvrtka na stáncích. Objednat si jej můžete zde.