Proč musí Fialova vláda neustále usilovat o důvěru

Vláda Petra Fialy stojí před dvěma kruciálními problémy, na které zatím neodpověděla žádným strategickým plánem, kterým by vzala munici pro účinnou palbu opozice. Oba problémy, které se ukazují jako nejdůležitější v životě společnosti, nebyly předmětem loňské předvolební kampaně. Jsou nové a přišly až s ruskou válkou jako její důsledek.

Inflace a s ní spojená drahota je výsledkem zmatečného boje s pandemií čínského viru a nezodpovědného zadlužení státu způsobeného nehoráznou hospodářskou politikou vlády premiéra Andreje Babiše. Jeho kabinet za dva roky poslal do oběhu výkonem nekrytých 900 miliard korun a stojí na počátku současného stavu, kdy se společnost dostává do největšího propadu životní úrovně v novodobé historii státu.

Petr Fiala si s tímto faktem jako příčinou, který se brzy stane ohraným klišé, nevystačí jako Andrej Babiš, který ve svém vládním angažmá úspěšně aplikoval slogan, že za všechno může Kalousek. To Fialovi stačit nebude, právě pro ten citelný pokles životní úrovně, který lidé za Babiše nezažili.

Ruská válka na Ukrajině inflaci a drahotu akcelerovala a vysvětlení, že za to může Putin, také lidem stačit nebude. Dostatečně nedocení ani úspěchy v zahraniční politice, upevnění spojenectví s Polskem, které ještě před válkou vláda vyřešila smírem ve sporu o důl Turów, a historickou příležitost, kdy východoevropské země mohou poprvé nastolovat agendu v Evropské unii díky nekompromisnímu postoji k ruské agresi na Ukrajinu.

Polsko bylo na krizi připraveno nejen v oblasti energetiky (alternativní dodávky plynu a ropy), hlavně v obranyschopnosti na tom bylo a je nesrovnatelně lépe než Česká republika. K zahraniční politice Fialovy vlády v podobě upevnění spojenectví s prozíravým Polskem nelze mít výhrady, ovšem to jí nepomůže na domácí půdě.

Chytráků, kteří vědí, jak řešit inflaci a drahotu, je pochopitelně dost, zázračná řešení také nejsou, co je ale nejdůležitější, je vrátit důvěru ve vládu, v její kompetenci, ve stát jako takový. Lidé jsou – byli schopni nést útrapy třeba na začátku společenské transformace v 90. letech, ale musí vědět, že to má smysl, že žít na dluh nelze donekonečna a že nás budou čekat rok dva těžké časy; podobné propady měly v minulosti i vyspělé ekonomiky, jako je ta americká nebo izraelská, a relativně rychle se zotavily.

Vláda musí předložit plán, za který ale nelze považovat Deštník proti drahotě, který je opět intervencí miliard tu či onde. Musí mít plán, reformu, je jedno, jak se tomu bude říkat, ale hlavně musí lidi přesvědčit, že na rozdíl od té Babišovy ví, co dělá, co společnost musí překonat, a hlavně inflaci a drahotu zkrotí. Problém je především v komunikaci, jejímž výsledkem musí být důvěra.

Mnohem laciněji může vláda přijít o body při řešení v novodobé historii nebývalé uprchlické vlny z Ukrajiny. Uprchlíci, migranti, to je výbušné politické téma, na kterém vydělalo mnoho populistů. Bylo očekávané, že po bezprecedentní solidaritě přijdou i opačné emoce, které budou narůstat, a v případě řešení ukrajinských uprchlíků je srozumitelné informování, že vláda ví, co dělá, snad ještě důležitější.

Vše je nakonec o důvěře a stát potřebuje, aby mu lidé věřili, jako důsledek nedůvěry se rozjela poslední ekonomická krize v roce 2008. Tehdy nedůvěra problém násobila.