Aleš Hrdlička: Masarykův sběratel kostí

Spojené státy hrály při vzniku Československa podstatnou roli. V zakladatelských mýtech nenápadně koluje i jméno vědce, jehož si Masaryk velmi vážil: Aleše Hrdličky.

Jeho první veřejné vystoupení bylo tak trochu zvláštní. Psal se rok 1896 a v New Yorku probíhal hodně sledovaný odvolací proces s vražedkyní Marií Barberiovou. S třicetiletou italskou krajankou se seznámil Domenico Cataldo a sladkými sliby ji vlákal do lůžka. Když se ovšem Barberiová domáhala manželství, Cataldo ji brutálně odbyl: „Žení se jen prasata!“ O pár dnů později mu zhrzená Barberiová za barem nálevny břitvou prořízla hrdlo.

Novinářky a čtenářky sentimentálních příběhů pobuřovala představa, že by se mladá jižanská proletářka – hned z ní udělaly „patnáctku“ – měla stát první ženou popravenou ve státě New York elektrickým křeslem. Opruzovaly u guvernéra, prožívaly utrpení oběti justiční zvůle a nebohého kanárka Cicilla, posledního potěšení Barberiové ve vězeňské kobce.

O typech zločinných

Situaci kolem procesu označil v knize Murder, America Jay Robert Nash, autor specializovaný na kriminální příběhy, za jednu z nejkurióznějších v dějinách amerického soudnictví. Tažení za osvobození Barberiové vedla hraběnka di Brazzà, takto Cora Slocombová z New Orleansu. Byla provdána za Detalma Savorgnana di Brazzà, bratra slavného italského cestovatele ve francouzských službách Pietra, po němž se v Kongu jmenuje město Brazzaville. Následoval nový proces, obhájci tvrdili, že Barberiová je nepříčetná, že má „psychickou epilepsii“, a příbuzní a přátelé dosvědčovali, že opravdu „na hlavu“ byla vždycky.

V roli autora odborného posudku se v prosinci 1896 objevil sedmadvacetiletý doktor medicíny Ales Hrdlicka a hraběnce di Brazzà málem dobročinnost překazil. Měl soudu osvětlit, zda je vražedkyně schopná rozlišovat mezi zlem a dobrem. Dobrozdání se četlo několik hodin a po zbytek dne se o tom, co vlastně slyšeli, hádali advokáti. Hrdlička konstatoval, že obžalovaná sice vykazuje na čelisti rysy šílené bytosti, ale že podobné znaky mají mimo jiné úřadující prezident Grover Cleveland, pracháč George Vanderbilt a – předseda slavného soudu Gildersleeve.

K přitěžujícímu posudku dále nikdo nepřihlížel, státní návladní případ vzdal a Barberiová se do vězení vrátila už jen pro kanárka.

Za lebkami po světě

Hrdlička byl tehdy krátce zaměstnancem státního patologického institutu, ale zajímala ho antropologie. Odjel do Paříže studovat na Sorbonnu k profesoru Léonceovi Manouvrierovi a podnikl výzkumnou cestu za indiány do Mexika, první z mnoha, na nichž měřil živé i mrtvé obyvatele Sibiře, Mongolska, Tibetu, Indie a Cejlonu, mnohokrát Aljašky.

Roku 1903 se stal zastupujícím kurátorem antropologického oddělení Národního přírodovědeckého muzea ve Washingtonu a o sedm let později jeho kurátorem. Vyprávěl, že když poprvé otevřel dveře své pracovny ve třetím patře muzea, stál tam prý kuchyňský stůl, židle a kalamář s psacím náčiním. Po čtyřiceti letech práce čítala sbírka oddělení šestnáct tisíc lebek a desítky tisíc kosterních ostatků a prehistorických předmětů. Zanechal po sobě největší sbírku lidských mozků a antropologie patří mezi vyhlášená odvětví Smithsonova ústavu, největšího muzejního, badatelského a vzdělávacího státního komplexu na světě.

Na expedicích Hrdlička patřil mezi nejlepší kopáče. Četl ruské autory a americké kolegy fascinoval znalostmi „evropských“ jazyků. Působil na ně jako venkovan z Evropy v oblečení de mode a vlasy sčesanými dozadu. Jeho psaný i mluvený projev však byl velmi působivý a přednášky přitahovaly.

Věda a její cena

Roku 1918 založil dodnes vycházející časopis American Journal of Physical Anthropology a o deset let později se podílel na založení Americké asociace fyzických antropologů (AAPA) a stal se jejím prvním předsedou. V Londýně byl oceněn britskými antropology Huxleyho pamětní medailí na rok 1927. Bylo mu 58 let a byl uznávanou kapacitou.

Antropologická měření ho přivedla ke zjištění, že američtí domorodci přišli do Nového světa přes Beringovu úžinu ze Sibiře a že v Mongolech mají indiáni a Eskymáci příbuzné. Teorie je všeobecně přijímána. Narušována je modernějšími nálezy, které bývají částí vědeckého světa vykládány jako neasijské s předpokladem, že první obyvatelé Ameriky dorazili spíše ze západu, z „Evropy“, než z východu.

Asijský původ indiánů vedl ve válečných dobách ke spekulacím, které se i přes svou bizarnost ukázaly jako opodstatněné. V dubnu 1941, osm měsíců před útokem na Pearl Harbor, se v listu New York Times redaktor ptal, zda oněch deset tisíc let, které dělí Mongoly od proměny v indiány, mohlo inspirovat tokijské vládní kruhy k politice ochrany zájmů mongolských bratrů v Americe. Vždyť všichni ti Irokézové, Algonkinové a Siuxové trpěli pod nadvládou bílých migrantů…

Vědcův věhlas dorazil též do Hollywoodu. Režisér Hal Roach chystal velkofilm s dějem v pravěku a rozpočtem jeden milion dolarů (to by dnes bylo co do životních nákladů až padesátkrát více). Hrdličku angažoval jako odborného poradce a roku 1940 se promítal film Milion roků před Kristem (roku 1966 se dočkal přetočení s Raquel Welchovou). Z filmařského výsledku asi antropolog nadšen nebyl, když na plátně pobíhají lidé mezi dinosaury; ostatně taková představa drží velkou část konzervativních Američanů dodnes.

V rasovém pravěku

Roku 1939 byl Hrdlička na exkurzi v Moskvě a v Irkutsku, kde ho antropolog Andrej Okladnikov seznámil s nálezy ostatků neandertálců z altajské jeskyně na řece Sibirce. Byl nadšen. Nejen množstvím mladých sovětských vědců, ale hlavně tím, že „poprvé máme důkaz o kultuře rozprostírající se napříč Evropou na Dálný východ“. Hrdličkova představa, že neandertálci jsou vlastními předky člověka, se však nepotvrdila.

Třebaže Brit Louis Leakey se svou manželkou Mary předložili ostatky hominidů z Olduvaiské rokle v Tanganice staré přes jeden milion let, Hrdlička je pokládal za kosti tvorů vývojově náležejících k opům. Též se mýlil v tom, že zárodky tuberkulózy se nemohly vyskytovat v předkolumbovské Americe – názor vyvrátily kosterní nálezy ve Venezuele dva roky po jeho smrti.

S vědeckou exaktností měřil tisíce nosů a čel, aby v napjaté debatě o charakteru americké populace, dnes bychom ji označili za rasistickou, dospěl k závěrům tehdy ne vždy populárním. Vyvrátil představu, že vysoké čelo je znakem inteligence. Naměřil totiž u bílých starousedlíků vzdálenost od kořene nosu k lince vlasů 6,59 centimetru, černochům 6,98 a aljašským Eskymákům dokonce 7,16 centimetru. Roku 1939 také zklamal řadu vězeňských úředníků, policistů a kriminologů konstatováním, že „pátrat po tom, zda je můj soused nebezpečný, poněvadž má ‚jasné kriminální rysy‘, je ztráta času“.

V dubnu 1937 přednášel v Bostonu ženám Republikánského klubu o změnách v růstu Američanů, k nimž došlo od roku 1910. V Nové Anglii a na Jihu běloši „ztratili cosi odlišně evropského a rozvinuli cosi amerického. Jsou vyšší, větší než kterákoli jiná skupina v Americe, jsou vynikajícím, zdravým bílým druhem.“

V prosinci 1898 se na Columbijské univerzitě podílel na diskusi o budoucnosti černochů. Indiáni zaniknou jako samostatná rasa, ale horší to je s černochy (dobově negro, tak psal i TGM), když se v některých oblastech prolínají s bělochy „morálně, průmyslově a politicky“. Navrhl jejich rozprostření napříč celými Státy a na nových územích: Američané právě na Španělích získali Kubu, Portoriko, Guam a Filipíny. Ještě v dubnu 1929 napsal: „Jakkoli humánně založený člověk jste, nemůžete se vyhnout faktu, že černoch není stejného fysického vybavení a mentální síly jako běloch.“

Celý rozsáhlý text čtěte na EchoPrime nebo v aktuálním vydání Týdeníku Echo