Mezinárodní den rovnosti. Vozit kočárek nebo makat v továrně?
Minulý týden u nás bez většího humbuku prošuměl Mezinárodní den rovnosti žen a mužů. Ne že by si každý „den něčeho“ zasloužil nějaké halasné připomínání, tento zrovna asi moc ne, ale přesto není od věci něco málo k tomu napsat. Nebo spíš napsat něco k tomu, co řekl a napsal někdo jiný. Protože to, co k tomuto dni zaznělo, bylo, nikoliv překvapivě, kombinací nebezpečných úmyslů, zcestných nápadů a podivuhodné zaslepenosti.
Standardní výtkou všech, kteří poukazují na mužskou a ženskou nerovnost, bývá upozornění na rozdíly v platovém ohodnocení. Muži vydělávají víc než ženy. Skoro všude a skoro vždy. Jsou světlé výjimky, opět vede Skandinávie, ale všude tam, kde tento aspekt trhu práce není úplně zastřen regulací, je tomu tak nějak podobně, aspoň „systémově“. A vypadá to jako přežitek, s nímž je nutné bojovat, protože přece za stejnou práci musí být stejná odměna, že.
Začít se má od začátku, tak tedy: když je ve svobodné společnosti nějaký jev rozšířen napříč státy, společnostmi a staletími, není úplně z kraje od věci zvážit, zda na tom něco není, i když se nám to sebevíc nelíbí. Nakonec už v jedné letité chytré knížce se píše cosi v duchu toho, že to mnohdy vypadá, jako bychom bojovali s předsudky, ale přitom válčíme s přirozeností.
Dnes je tomu skutečně tak, že napříč sociálními skupinami i povoláními berou muži za stejnou práci vyšší mzdu než ženy. Jsou samozřejmě výjimky, kterých je navíc čím dál víc - s tím, jak klesá fyzická náročnost práce, roste angažovanost mužů v domácnosti a obecně klesají povinnosti spojené s výchovou dětí, kterých je čím dál méně. Každopádně přes všechny nářky modernistů a pokrokářů přetrvává praxe vyššího platového ohodnocení mužů než žen. Důvody, proč tomu tak je, jsou všeobecně známé.
Zkusme se proto podívat na druhý konec rovnice a představme si, že se platy mužů a žen v imaginární firmě či instituci srovnají. Tedy nikoliv že dojde k růstu platu žen na úroveň mužů, jak se asi většinově předpokládá, ale že se stejný objem peněz určených firmou na mzdy rozdělí rovnoměrně mezi stejně výkonné zaměstnance bez rozdílu na jejich pohlaví. Protože kdyby mělo dojít jen k růstu platů žen, znamenalo by to definičně nárůst mzdových nákladů a za jinak stejných okolností nutnost někde ušetřit – třeba propouštěním.
A teď dále: normou - a nejen v naší společnosti – je stav, že dospělá žena žije v domácnosti s mužem, s nímž společně vychovávají dítě. A opět přes všechny protesty je po celou historii lidstva normou stav, kdy v naprosté většině případů tráví velkou většinu času spojenou s „nepřesunutelnou“ péčí o dítě žena. Lze také napsat, a pěkně si tím naběhnout, že něco takového je „normální“, chápeme-li tento výraz tak, jak vznikl, tj. platný pro většinu. V normální rodině se tedy o dítě stará žena, přičemž muž se zase primárně věnuje jejich hmotnému zabezpečení, řečeno hezky po socialisticku. Tento model převažoval vždy a všude, mj. i proto, že je biologicky přirozenější.
Co by tedy takové normální rodině přinesla výše uvedená změna spjatá s intersexuální nivelizací příjmů? Nic jiného, než že by v situaci, kdy je žena v podstatné části svého časového fondu vázána na péči o dítě a tudíž nemůže vydělávat peníze, normální muž nosil domů nižší plat, než je tomu v dnešních poměrech. Buďme si jistí tím, že kdyby tomu tak nebylo, dnešní rozdíly v platech mezi muži a ženami jsou mnohem nižší – za současným stavem stojí racionální jednání mužů a žen napříč generacemi, kteří maximalizují své příjmy. A protože je normální, že muži a ženy žijí v rodině, kde se příjmy dávají na jednu hromadu, je tato maximalizace přirozeně vztažena na příjmy rodiny jako celku.
Logická námitka může znít, a také zní, že muž by měl mít stejnou povinnost starat se o dítě, jako jeho partnerka. Tohle je nakonec už drahný čas obsaženo i v našich zákonech. Autor těchto řádků si paradoxně nevzpomíná na více „protiženské opatření“, než je toto. Proč? Má-li muž stejnou povinnost starat se o dítě, tj. musí se s partnerkou rovnoměrně dělit o starost o potomstvo – a umožnit ženě věnovat se kariéře jako alternativnímu využití jejího času - , pak má také stejné právo na péči o dítě. Zní to absurdně a zároveň triviálně? Ani jedno, ani druhé.
Má-li mít žena stejné právo na skloubení výchovy dětí s prací, pak má takové právo i muž. Čili muž má stejné právo být s dítětem doma jako žena. A co když si muž doma od vlastní maminky vyslechl, že nejhezčí dobou jejího života byla doba, kdy ho doma vychovávala? A co když to bude chtít také zažít a oznámí ženě, že ona bude chodit do práce místo něho, aby si on dítěte a jeho výchovy také „užil“? Tohle vše je dnes možné a tím, že tomu zákon vytváří podmínky, rodičovská místo mateřské jako nejviditelnější projev, stará se, aby takových případů bylo víc. A přesně tohle je stav, který „normální“, průměrné ženě v „normální“ rodině nic nepřináší, ale právě naopak. Protože se jí může stát, že ježdění s kočárkem a přebalování nedobrovolně vymění za továrnu nebo kancelář. Kolika ženám ze sta by se něco takového líbilo? Tak opatrně, protože přesně k tomu směřují oslavy mezinárodního dne rovnosti žen a mužů.
