Česká můra – Němci

Jednaosmdesátkrát už rozkvetla po zimách planeta Země a právě teď piplá páté pokolení pozemšťanů od totální porážky zavinitelů světové války II. Německá i japonská noční můra byly přišpendleny do učebnic dějepisu. Dnešní normální Čech, který se zajímá o politiku, až když mu začne podrážet nohy, byl dávno přesvědčen, že česko-německá vražedná minulost minula.

Zpečetěno to bylo státoprávně 21. ledna 1997 deklarací, podepsanou prezidentem Klausem a kancléřem Kohlem. Obsah expresně: Zaručila odmítnutí řešení starých křivd novými křivdami a sdílet stejné demokratické hodnoty; Německo přiznalo plnou odpovědnost za následky nacistického režimu a Česká republika vyjádřila lítost nad průběhem vysídlení sudetských Němců. Punktum satis, tečka a konec? Omyl! Zásluhou naší druhé nejmenší strany se začíná nabalovat politická lavina evropských rozměrů.

Předseda toho malého, ale hlučného přívažku ve vládě požádal sněmovnu republiky, jíž rovněž předsedá, o prosazení požadavku, aby se v Brně nekonal sjezd sudetoněmeckého spolku, přestože ten už vymýtil ze svých stanovy všechny známky revanšismu. Proti nim jsem v devadesátých letech vystoupil víc než půltisíckrát při svých čteních i v Rakousku i v Německu, také přímo v organizacích sudetských Němců.

Vrcholný spor se udál ve městě Hameln, jehož radnice mě požádala, abych napsal hlavní projev k 750. výročí vyvedení všech tamních dětí neblahým Krysařem. Nyní vyzvali tamní přesídlenci ze Sudet městskou radu, aby mé vystoupení zrušila a vyvedla z města mne. Nabídl jsem starostovi veřejnou debatu. V narvaném sále proběhly napřed podobné projevy, jaké si užili současní buřiči v Brně. Pak nastalo, co jsem nečekal. Byli odmítnuti a těžce přehlasováni bez mého zásahu německými starousedlíky. A už se to nikdy neopakovalo.

Tvrzení, že sjezd bývalých krajanů v Brně ničí Čechům pietní dny vzpomínek na konec válečné barbariády, je nejen sporné, ale i riskantní jako hořící cigáro u benzínové pumpy. Rád bych osobně poznal Čecha, kterému to kazí sváteční zažívání. Zatím slyším a v TV vidím jen navedené partajníky, kterým zřetelně vadí sama demokracie. Záběry z brněnské radnice, kde byl uřván i ctihodný Milan Uhde, po leta disident, štvaný brněnskými estébáky, a potom první politik, který počátkem ledna 1993 jako první předseda Poslanecké sněmovny přál čerstvě zrozené České republice „dobrý den“; ty obrazy a výkřiky zůstávají stále přístupným dokladem.

Můj tatínek Otomar byl podle svědectví nakladatele Kuncíře poslední z přátel pravoslavného kněze Vladimíra Petřeka, jenž ho zažil bez pout. Už řadu dní ukrýval v chrámu v pražské Resslově ulici naše výsadkáře z Anglie, kteří odstranili Hitlerova kata Heydricha; nosil jim jídlo, vynášel odpad těl a zvedal ducha. Až po válce vyšlo najevo, že 17. června 1942, byla to středa, se loučili s Otomarem po večerní procházce u Národního divadla; když se vrátil domů, čekalo tam Gestapo. Nazítří za úsvitu proběhla ta ukrutná bitva v kostele, a my jsme s mámou Ludvíkou objížděli se zvláštním vydání novin, kde byl jeho portrét v poutech, celou rodinu, která ho u nás nedávno poznala při otcových padesátinách.

Zbytek války, plné tři roky, trvalo naše čekání na odstřel, než se zjistilo, že ten úžasný muž nikoho nevyzradil, i když ho mučili tak, že musel být popraven na židli. To už jsem měl první otřesný zážitek ze svobody: devátého května jsme se vydali s otcem zjistit, jak přežili povstání čtyři jeho sourozenci. Na Národní třídě před tehdejším i současným knihkupectvím, dohoříval drátem svázaný muž na lucerně, jehož polili hořlavinou a zapálili čeští vlastenci. Prý esesák, každopádně Němčour.

Vladimír Petřek, tehdy třiatřicetiletý a přesto už mentor padesátníků, byl i má první autorita v životě: Při návštěvách u nás, kdy se do rádia nasadila skrývaná „čerčilka“, umožňující poslech Moskvy i Londýna, posuzoval vlídně mé první veršíky a vysvětloval mně, proč Hitler nemůže válku vyhrát: byl sám básník, překladatel z jazyka, jenž byl tehdy nazýván srbochorvatským. Dnes ho vidím jako pokračovatele českých buditelů, když mne povzbuzoval tím, že Slované v čele s Ruskem nemohou nikdy podlehnout. Dnes, když se moje srdce chystá k finiši, a mám vše utříděno, vím jistě, že podmínkou dobrého života je především ten křehký Jev, zvaný demokracie, který se proto musí bránit vždy a všude. Také proto posílám zdravici do Brna!