Příběh je spolutvůrce světa. Ne jenom způsob, jímž se lidé odjakživa pokoušejí postihnout zkušenost existence, rozmlouvat tak o ní mezi sebou, k sobě samým, se světem. Lidské příběhy ten svět a život – ať už na obecné, nebo velmi individuální úrovni – také formují, ožívají v něm. To, co si o sobě vyprávějí národy či jednotlivci, se velmi zřetelným až zásadním způsobem projevuje v životech těch národů či jednotlivců. Příběhy jsou mocná síla, záleží na nich, na tom, co si o sobě a o světě vyprávíme. A je jedno, že člověku taky přinášejí nějaké povyražení, že si oddechne u seriálu či knihy, nechá se zaujmout tím, že mu někdo jiný vypráví něco zábavného.
Moc příběhu je závislá také na tom, jaým způsobem je vyprávěný – známá věc. Existují obsah a forma, není možné je od sebe striktně oddělit, jedno zásadním způsobem ovlivňuje druhé, forma je součástí obsahu. Každý, kdo se chystá vyprávět nějaký příběh – třeba mluveným či psaným slovem nebo filmem –, nejdřív udělá několik elementárních formálních voleb, které spoluurčují i obsah vyprávěného. Vyprávění v první osobě má z hlediska obsahu jiné možnosti než vyprávění ve třetí osobě. Film natočený v klasickém formátu (poměr stran 4 : 3) bude ukazovat něco jiného (a to v jistém smyslu i obsahově), než kdyby byl ve formátu cinemascope (2,35 : 1). Změna převládajícího způsobu vyprávění proto výrazně ovlivňuje, co se vypráví a co je vůbec vyprávět možné, tedy jaké příběhy budou ve světě vznikat, co budou vyjadřovat a co ne, jakou budou mít moc. K takové změně, domnívám se, dochází. A může mít nějaké širší důsledky, nějak se „propíše“ do života a do světa, promění ty příběhy, jež žijeme. Není to změna k lepšímu.
Její povaha je velice dobře vidět z nedávného rozhodnutí streamovací společnosti Netflix, která má po světě 325 milionů předplatitelů (jedno předplatné přitom může využívat několik diváků). Od autorů totiž požaduje, aby způsob, jímž jsou věci pro Netflix napsány a natočeny, vycházel vstříc potřebám „second screen“ diváků, tedy lidí, kteří během sledování filmu či seriálu věnují pozornost ještě jiné obrazovce, nejčastěji scrollují na smartphonu. Obnáší to mimo jiné dát velkou akční scénu co nejdřív, aby diváci u filmu zůstali, především ale aby postavy v replikách jednou za čas rekapitulovaly děj, popsaly své záměry a motivace. Jinými slovy, aby se v nich kontinuálně orientoval i divák, jenž se dívá jen tak trochu nebo skoro vůbec – kdyby se totiž kvůli tomu ve filmu ztratil, mohl by sledování vzdát úplně a to by se nepříznivě projevilo ve statistice globálně odsledovaných minut. Tenhle požadavek zcela popírá poučku „show, don’t tell“ (ukazuj, neříkej), která byla po desetiletí vtloukaná do hlavy adeptům scenáristiky a je možné ji vztáhnout i k vyprávění slovy. Jistě, jako všechna podobná pravidla neplatí stoprocentně, ale v zásadě je lepší, když se informace důležité pro děj příběhu, charakteristiky postav a podobně vyjevují v nějakých situacích, než když nějaká z postav udělá pro publikum přednášku o tom, jak se věci mají. Inovovaná varianta toho pravidla zní: Ukazuj a říkej zároveň a několikrát to zopakuj, neukazuj nic, co bys neřekl, artikulováno musí být všechno, včetně témat a smyslu, je-li nějaký. Už roky mě ve filmech vytáčí třeba jeden drobný, často se opakující motiv. Osamělý detektiv sleduje něčí dům, vidí sledovaného, jak v nečekanou chvíli někam odchází. Ač kolem něj široko daleko nikdo není, reaguje na to otázkou: „Kam jdeš?“ Její smysl není ukázat, že detektivovi ta dlouhá sledovačka už trochu leze na mozek, ale připomenout divákovi, že na záběru, který ukazuje, že někdo někam jde, vidíme, že někdo někam jde, a že by pro vývoj příběhu mohlo být důležité, kam jde. Je mi v tu chvíli nepříjemná představa, že autoři mě a vůbec diváctvo mají za natolik natvrdlé, až nedokáže pochopit, co má před očima. Tohle „převysvětlovávání“ se teď stává normou. A změna způsobu vyprávění má jistě dopad i na obsah, výpověď díla. Nemůže jí být nic, co by nebylo možné vyjádřit tím nejdoslovnějším možným způsobem.
Netflix se tou strategií ovšem jen přizpůsobuje proměnám trhu a požadavkům publika. Jeho významná část skutečně sleduje filmy a seriály jen tak napůl (v lepším případě), rozptyluje se během toho ještě něčím jiným; přesnější ilustraci známého Eliotova verše „distracted by distraction from distraction“ aby jeden pohledal. Vyprávět takovému publiku znamená vyprávět způsobem, jemuž se lidově říkalo „pro blbý“. Jistě, zní to hrubě a asi i nespravedlivě – pokud se někdo u televize zároveň kouká do mobilu, nemusí to dokládat nic o jeho mentální kapacitě. Ale s rozptýleným člověkem je nutno mluvit podobně jako s osobou mentálně postiženou. Pomalu. Nahlas. Pomalu vše vysvětlit. Pokud možno víckrát. A některé věci se ani nepokoušet sdělit. Schopností vnímat významy – podobně jako jinými schopnostmi – není člověk nadaný jednou provždycky ve stejné míře, může ji zvolna ztrácet, pokud ji neužívá.
Proměna způsobu vyprávění se tak dá chápat i jako součást ústupu gramotnosti v širším smyslu, tedy schopnosti číst významy. Ten ústup vyplývá z různých studií schopnosti porozumět textu mezi žáky, alarmujících článků vysokoškolských učitelů o tom, s čím se setkávají u studentů a podobně. Vytváří to dojem, že ta nová negramotnost je „doménou“ výhradně mladší generace. Starší čtenář je zneklidněný tím, že nemalá část mladých není schopna zvládnout to, co on v jejich věku zvládnout dokázal. Lze v tom najít i jisté pobouřené uspokojení – to my jsme bývávali onačejší borci. A jistě, destruktivní trendy současnosti se logicky projevují silněji na těch, kdo nepoznali nic než právě tu současnost. Ale i tak. Možná by ti, kdo jsou si jisti svou jinakostí ve vztahu ke světu, jenž ztrácí gramotnost, mohli někdy zkusit zjistit, zda ty schopnosti, které měli kdysi, mají ještě dnes. A pokud ano, zapracovat na tom, aby si je udrželi. Z mojí, jistě velmi omezené, zkušenosti, vyplývá, že ten plíživý nástup negramotnosti se nevyhýbá žádné generaci.
Bez podtextu a tajemství
V souvislosti s klesající schopností porozumět textu a vůbec složitějšímu sdělení se objevuje hypotéza, že se lidstvo vrací k nějaké formě orální kultury (v Týdeníku Echo o tom nedávno psal Martin Weiss). Kdyby to tak bylo, přicházela by ale orální kultura jiného typu než ta, jež předcházela písmu a přetrvávala i po jeho objevení se. Ta kultura měla vycvičenou paměť – nic jiného jí nezbývalo. Tu ale dnešek často „outsourcuje“ do strojů. A paměť není jenom úložiště potřebných informací, je klíčová třeba i pro tvůrčí schopnost i schopnost vyprávět, vytvářet příběhy. Ty příběhy, které si lidé orálně předávali kdysi dávno (třeba pohádky), byly v mnohém protikladné tomu, jak vypadá preferované vyprávění dneška. Byly třeba zdánlivě jednoduché, ale zatížené velikou symbolickou vahou, odporující požadavku průběžné artikulace motivů, neartikulovaným způsobem se dotýkající hlubin nevědomí. Na příbězích podávaných soudobým masově preferovaným stylem, se, obávám se, Carlové Gustavové Jungové budoucnosti moc nevyřádí.
V příbězích odpovídajících nyní ustavující se normě totiž bude jen těžko možné pracovat s nějakým podtextem, se stavěním postav do situací, v nichž reálné téma rozhovorů je to, o čem se nemluví, či s jejich charakterizováním pomocí náznaků, nedořečeností, rozporů mezi tím, jak jednají a co říkají. Taková vyprávění neumožňují vyjádřit něco nepostižitelného slovy, vzpírajícího se jednoduchým a rádoby zpřehledňujícím šablonkám. V jakési neblahé synergii s tím jde už delší dobu existující sklon zjednodušit postavu, člověka do často primitivního řetězce příčin a následků, na jehož počátku zhusta stojí trauma (a říkat pak o takovém přístupu, že je empatický), případně vyloučit naprostým podřízením zvolenému, třeba ideologickému, poselství možnost, že by příběh mohl nést taky nějaké tajemství, ať už v hlubším smyslu, anebo třeba v nějakém skutečně překvapivém odhalení, pointě. Opět – nejde jenom o to, jakým způsobem budou převážně podávány příběhy ve filmech, v televizi, knihách, ale taky o vliv, jaký to může mít na to, jak budou lidé vnímat své vlastní příběhy – a jak je třeba potom budou žít.
Ve známém monologu v závěrečném aktu Shakespearova Macbetha popisuje titulní antihrdina život jako historku „vyprávěnou idiotem“, v níž je jen „hluk a vřava“, a tak „neznamená nic“. Autor se v něm snažil postihnout stav ducha člověka zasaženého ztrátou a především nakrátko nahlédnuvšího, že selhal, že se hnal za přeludem moci, chtěl vládnout, ale sám byl ovládaný a všechno to přineslo jenom zmar. Píše ale taky o životě jako o příběhu, a kdyby člověk vzal Shakespearova slova doslovněji, mohl by dojít k tomu, že ta absence významu, hluk a vřava, může mít nějakou souvislost s tím, že story je vyprávěna idiotem. Že je důsledkem idiotského vyprávění a může být jedno, jestli příčinou je slaboduchost vypravěče, nebo jeho předpoklad, že se obrací ke slaboduchému publiku. Společnost, která by přistoupila na idiotovo vyprávění, internalizovala jeho principy a postupy, vnímala jejich prizmatem život a svět, by mohla sebe samu odsoudit ke hluku, k vřavě a nesmyslu.
00:06
