V roce nedožitých devadesátin Václava Havla vznikly v jeho Knihovně hned dvě série debat, které jej mají přiblížit jako dramatika i myslitele. Nejasné zatím je, zda divadlo, které se strhlo v Knihovně samé, tyto chvályhodné počiny nezastíní. V centru pozornosti nyní stojí jiné otázky: Nedělá se z Havla Mickey Mouse? Nebo naopak hrozí, že z něj bude muzejní exponát? A kdo má vůbec právo na užití jeho jména? Tomáš Sedláček, stávající ředitel Knihovny, tvrdí, že ji chtěl spravovat podle principu pravdy a lásky: říkat věci tak, jak jsou, ale nepřiživovat pomluvy ani staré rány. Nakolik se tento model osvědčuje, necháme na posouzení diváka této havlovské hry.
Ti, kteří se ve sporu o Knihovnu nechtějí nebo neumějí přiklonit na jednu nebo druhou stranu, často říkají, že je to selhání. V roce Havlových narozenin je ředitel na překážkách, hlavní sponzor odstupuje, tým zaměstnanců podává výpověď a odchází i vdova po Václavu Havlovi…
Dávno bych se zbláznil, kdybych to nebral jako poslední hru, kterou Havel napsal po Odcházení. Měl jsem hypotézu, že napsal ještě jednu divadelní hru, která se jmenuje Zůstávání. Ale teď to vypadá tak, že nic nenapsal a my to teď žijeme. Nejlepší netflixový seriál, když se na to dívám neosobně. Tím to ale nechci zlehčovat. Je to tak bolestivé, že bych to asi bez tohoto odosobněného nadhledu nezvládl.
V rozhovorech, které jste poskytl po vypuknutí konfliktu, jste tvrdil, že situaci nerozumíte. Posunul jste se?
Moc ne. A asi nikdo. Celá situace mě mrzí. Lidé, kteří Knihovnu budovali, si zaslouží respekt. Tým, správní rada a donoři odešli sami, z vlastní vůle, nikdo se mnou nevyjednával. Ostatně se to stalo víc než měsíc poté, co jsem byl postaven „na překážky“ a nemohl do ničeho zasahovat. V době, kdy jsem se dověděl, že končí manželé Bakalovi i Karel Komárek, jsem Knihovnu neřídil a přiznám se, že v ten moment byla situace nepřehledná i pro mě. Pak rezignovala správní rada a následně odešel tým zaměstnanců. Zůstal jsem tam sám, na překážkách, se spoutanýma rukama. Měl jsem za to, že skončila jedna kapitola a že teď budeme muset hledat nové sponzory a nový tým; a že to je strašně práce, ale stojí to za to. A pak začali v mediální bitvě svalovat vše na mne. To je nepříjemné, ale podstatné je, že se o odkazu Václava Havla celorepublikově mluví v takové míře, v jaké jsme to od jeho smrti nejspíš nezažili. Teď se o něm mluví i v hospodách na venkově, nejen v městských kavárnách. Na celé kauze jméno Václava Havla nic neztratilo, neutrpělo ani jméno Dagmar Havlové. To, že se veškerá negativní energie soustředila na mě, mi nevadí. Nezraňuje mě, že si lidé na základě toho, co čtou, o mně myslí to, co si myslí. Upřímně řečeno, na jejich místě bych si myslel totéž. Zabolelo mě, že mi lidé, které jsem bral za přátele, nebyli schopni říci věci do očí a místo toho šli do médií.
Ale instituce utrpěla.
Ano, bohužel, ale tyto rány jsou hojitelné. To se dá odpracovat a prokázat se dobrým programem a vizí. Myslím si, že tým fungoval v mnoha ohledech výborně, navíc si ho vážím pro jeho semknutost. Mají ostatně za sebou roky práce bez ředitele a roky nenávisti. Sami řekli v médiích, že „dvacet let existují ředitelům navzdory“. Tak má to řídit ředitel, nebo tým? Možná tam došlo k tomuto nedorozumění.
O jaké nenávisti mluvíte?
Zaměstnanci si prošli obdobím, kdy se na ně útočilo zvenčí, za minulých prezidentů. Roky navíc fungovali bez skutečného vedení; museli se naučit v tom existovat. Když jsem přišel, do ničeho jsem nechtěl invazivně zasahovat. Jen jsem chtěl vedle stávající struktury postavit něco, o čem jsme s Václavem Havlem mluvili už v roce 2003, ještě před založením Knihovny. Václav si vždy přál, aby Knihovna byla živá, mladá, aby fungovala jako centrum diskuse a setkávání. Něco jako think-tank, platforma pro širší veřejnost, ne jen instituce pečující o archiv a odkaz. Můj plán byl zachovat stávající model a vedle něj vybudovat cosi nového, jakýsi dvojdomek pod jednou střechou. A to nové by dotovalo to původní. Jednak proto, že jsem nechtěl bourat to, co fungovalo, jednak proto, že původní model nebyl finančně udržitelný.
Je Knihovna ve finančních potížích?
Příspěvek od rodiny Bakalových už nebyl dvacet milionů, ale deset, i tak to byla stále významná část zdrojů a významná podpora. Navíc příspěvky, které Knihovna dostávala, zůstávaly nominálně stejné, takže jejich reálná hodnota kvůli inflaci klesala. Provoz ovšem vyžadoval stále více prostředků, než kolik byl schopen sám vygenerovat. Chtěl jsem, aby nové a viditelnější projekty pomáhaly financovat tradiční činnost Knihovny. Bohužel jsme nedostali čas ukázat výsledky.
Zmínil jste, že se tým naučil fungovat sám, nezávisle na řediteli. To může být pro nového ředitele výhoda i nevýhoda. Přivedl jste si vlastní lidi?
Ano, některé jsem si přivedl. Ale ty většinou tým nepřijal, až mě to zarazilo, tak jsem se s nimi musel rozloučit. Nevstoupil jsem do snadné situace: roky tam nebyl ředitel, nebyl ani zástupce, bylo třeba vše nastudovat, vytvořit novou vizi na deset let, získat včas další peníze. Docházely peníze, tlačil rok „VH 90“ a já nechtěl dělat personální změny, zvlášť ne v prvním roce. Ostatně jsem už říkal, že to, čím se Knihovna za těch dvacet let stala, je cenné. Na druhou stranu nerozumím tomu, proč mnohé výhrady čtu až v médiích – třeba výroky o tom, že z Havla dělám Mickey Mouse. Naše nové logo je od Aleše Najbrta, udělal to navíc zadarmo, vše jsem s týmem projednal. Pokud takové výhrady existovaly, mrzí mě, že jsem je nezachytil a neuvědomil si jejich závažnost. Ale fakt je, že já řešil akutní a existenční problémy, a možná proto jsem nevěnoval dostatečnou pozornost personálním vztahům, už proto, že jsem si myslel, že se vracím mezi své přátele. Mnohé z těch lidí znám dlouhá léta. A ten tým fungoval dobře, takže jsem do jeho práce nezasahoval. A sháněl jsem peníze.
Tým si stěžoval na vaši chaotičnost.
Od začátku jsem říkal, že si své limity uvědomuji, že k sobě potřebuji mít partnera, který vezme odpovědnost za provozní záležitosti a pomůže udržovat a rozvíjet vztahy s našimi sponzory. Nejsem profesionální manažer a nikdy jsem netvrdil, že jím jsem. Komunikovat umím, ale ani to nepovažuji za svou největší přidanou hodnotu. Postupoval jsem standardně: nejdříve dát všechny nápady na stůl a pak z nich vybrat dva tři. Všechny nápady, co jsme dali s týmem dohromady, jsem musel otestovat zájmem potenciálních donorů. Pokud by se ukázalo, že nikdo nemá zájem podpořit třeba Univerzitu Václava Havla, pak by jednoduše nevznikla. Naopak mohlo vyjít najevo, že právě to je nejlepší dárek k Havlovým nedožitým narozeninám. Nevěděl jsem, která z cest se ukáže jako životaschopná. Proto jsem záměrně otvíral více možností naráz. Do toho jsem začal psát a veřejně mluvit o Havlově filozofii. A myslím, že právě tehdy se začaly objevovat první výhrady.
O co šlo?
Například o mediální výstupy. Pamatuji si třeba na 17. listopad. Ten den jsem byl snad na dvanácti různých akcích. Na některé jsem přišel pozdě; přes Národní třídu se prakticky nedalo projít, kolik tam bylo lidí. Já jsem to vnímal tak, že se mi podařilo během jediného dne absolvovat obrovské množství akcí. Tým ale vnímal to, že jsem někam přišel pozdě nebo musel odejít dřív. V tu chvílí jsme si uvědomili, že vznikají komunikační problémy a je potřeba je řešit. Na svou obranu musím říct, že když došlo ke konfliktu, dal jsem na tým a ustoupil jsem.
V čem konkrétně?
Třeba v debatě kolem mých textů o Havlovi. Napsal jsem několik článků do Hospodářských novin adresovaných jejich čtenářům. Nebyly to akademické studie. Tvrdil jsem v nich mimo jiné, že Havel možná nabízel návrh na odpověď na otázku „smyslu života, vesmíru a vůbec“ – odkazoval jsem tím na starý vtip z Adamsova Stopařova průvodce po galaxii – a že tou odpovědí není nesmyslné „42“, ale že smyslem mohou být pravda a láska.
Což bývá označováno jako – cituji – jeden z vašich největších žvástů.
Ale ta formulace je přece legrace – narážka na Douglase Adamse. Navíc mně ten koncept připadal zajímavý právě proto, že je slučitelný s různými tradicemi. Křesťan se neurazí, když mu řeknete, že svět stojí na pravdě a lásce. Vědec v tom hledání pravdy uvidí vědu; ekonom v lásce význam důvěry a sociální soudržnosti. Mě zkrátka od mládí trápila otázka smyslu. V šestnácti jsem se stal křesťanem, ale některé tradiční odpovědi mi připadaly mělké. Pak mě zasáhl Karl Popper, první opravdu seriózní autor, jehož jsem četl, a zpochybnil mi mou víru – snad na rok. Od té doby mě otázka smyslu nepřestala pronásledovat. A když jsem na toto narazil u Havla, možná jsem měl příliš silný pocit osobního objevu a ten svůj „heuréka moment“ dával najevo až moc.
A přišla kritika.
Nejdříve ticho, což mě znervóznilo. Ale pak se objevily první kritiky a podle mě nebyly věcné, ale spíš osobní.
Máte na mysli texty od Martina C. Putny a Jiřího Peňáse. Lidem z Knihovny se ta kritika také jevila nevěcná?
Tým byl v zásadě na jejich straně. Já neměl nic proti, ale čekal jsem, že se o tom budeme bavit. Vyzýval jsem kolegy, aby napsali vlastní reakce. Jenže většina mi jen naznačovala, ať brzdím. To byl asi první okamžik, kdy jsem si uvědomil, že se vnímání celé situace mezi mnou a týmem liší.
David Dušek, nedávno znovuzvolený předseda správní rady, i Martin Palouš, předseda dozorčí rady, nyní říkají, že už s vámi nepočítají. Mluvili jste o tom, že byste odstoupil?
Já svou rezignaci nabízel asi pětkrát, když šla Knihovna nahoru. Loni jsme měli skoro ve všech oblastech rekordně pozitivní čísla. Proč o tomto nikdo nemluví? Teď nedávno se mě David Dušek ptal, zda bych neměl rezignovat. Ale to nejde. V situaci potápějící se lodi to vzdát ani nemůžu. Chci se nejprve představit nové správní radě a nabídnout jí jednoduchou věc: ať si mě nechá do té doby, než najde někoho vhodnějšího. Ve všech institucích, kterými jsem během života prošel, jsem zastával názor, že kapitán opouští loď jako poslední.
S Dagmar Havlovou jste v kontaktu?
Ano, jsem. Náš vztah se vyvíjel zajímavě. Pamatuji si, jak jsme se úplně poprvé setkali na Hradě. Stál jsem u Plečnikova výtahu a ona šla kolem. Podívala se na mě: „Vy tady opravujete výtahy?“ A já jí to odsouhlasil. Pak jsme léta spolupracovali, tykáme si a oba jsme si prošli podobnou životní zkušeností – jí zemřel manžel, mně manželka. I to mezi námi vytvořilo zvláštní porozumění. Zpočátku byla ke mně ostražitá, oprávněně. Ale svou prací a tím, že držím slovo, jsem si získal její důvěru. Já na ní zas oceňuji nejvíc to, že když má problém, řekne vám to do očí.
Možná nejzávažnější výtka od kritiků směřuje k tomu, že na ten úkol nemáte intelektuálně.
Ale já tu nejsem od toho, abych někomu dokazoval, co ve mně je. A co se tím míní? Že nemám filozofickou kvalifikaci na to, abych o někom říkal, že je filozof? To mám tedy třeba začít citovat Heideggera, abych se předvedl?
Heideggera raději ne. Ten je pro mnohé také šarlatán.
A ví se tedy, co je filozof?
Podle mě ne, ale právě proto taky není vůbec zajímavá otázka, jestli jím Havel byl. V akademickém prostředí jsem mnohokrát zažila, že se otázka, kdože je filozof, objevila ve chvíli, kdy chtěl někdo někoho ze skupiny filozofů vyloučit. Je mi sympatické, že vy si tu otázku pokládáte s tím, abyste někoho do okruhu filozofů zahrnul. Nicméně jsem stejně dosud nepochopila, proč je důležité Havla někam takto zařadit. Nejvíc se mi nakonec líbí, co řekl Jan Sokol: „Nebyl filozof, byl víc.“
Pro mě je filozofie především vnitřní pohyb, aktivní stránka lásky k moudrosti. Sedmileté dítě může být větším filozofem než kdejaký akademický filozof, který vám všechno odcituje. Podle schopností citovat by nakonec nejlepším filozofem mohl být ChatGPT, ne? Pro mě je filozof každý, kdo se snaží porozumět světu, sobě samému a tomu, co dává lidskému životu smysl.
Někteří říkají, že filozofie vzniká z údivu, jiní ze strachu, vy říkáte, že pro Havla to byl pocit nesmyslu, absurdity.
Moje pracovní hypotéza je, že Havel provozuje něco jako karteziánské meditace. Vzpomínám si, jak nás učil Zdeněk Neubauer. Říkal: „Berte vážně, že to jsou meditace. Zavřete oči, soustřeďte se, postupně se zbavujte těla, paměti, všeho, co znáte.“ Takto se člověk dostává k jádru zkušenosti, ne? Nevím, jestli Havel četl Descarta, ale když si přečtete například dopis Olze č. 137, ta dikce mi připadá překvapivě podobná. Postupně jsem získal dojem, že když člověk přečte celé Havlovo dílo, začne do sebe zapadat.
Jak se odtud dostanete k pravdě a lásce? Od absurdity k pravdě je cesta dlouhá.
Absurdita je prvním krokem; druhým je poznání, že pokud existuje absurdita, musí existovat i smysl. Absence smyslu je rozpoznatelná jen na pozadí možnosti smyslu. Takže smysl existuje. Otázka ale zní: jaký smysl? A sem vstupuje moje interpretace. Představuji si, jako by si Havel kladl otázku: Co je smysluplné pro každou myslící bytost? Myslím, že je to identita: že A = A, 1 = 1. A odtud se otvírá další otázka. Jak je možné, že člověk řeší vlastní identitu? Kámen ji neřeší. Člověk se ale zastaví a začne si klást otázku, zda je skutečně sám sebou. Zajímají ho věci, které z biologického hlediska nejsou nezbytné. Zde vstupuje do hry pravda. Ale ne jako absolutní morální pravidlo, které by nepřipouštělo výjimky. Vždycky si v té souvislosti vybavím scénu z Tarantinova filmu Hanebný pancharti. Kdyby se někdo schovával před nacisty a vy byste je dovedla k jeho úkrytu jen proto, že „žijete v pravdě“, nebyla by to morální velikost, ale selhání. Nejde tedy o pravdu jako soubor faktických výroků. Jde spíš o věrnost vlastní identitě. O snahu, aby se člověk co nejvíc rovnal sám sobě a jeho život nebyl založen na přetvářce, sebeklamu a rozporu mezi tím, co říká, a tím, co skutečně je. Odtud vede cesta k tomu, co Havel nazývá životem v pravdě.
Ale když vyjdete ze zkušenosti absurdity a řeknete, že absurdita nějak implikuje smysl, ještě z toho neplyne, že smysl je objektivní kategorií. Plyne z toho maximálně, že máme potřebu smyslu a vytváříme si nějaký pojem smyslu, ale už ne to, že opravdu existuje.
Jako že by to byly halucinace?
Může to tak být. Vždyť zde mnozí existencialisté zůstávají stát. Třeba Albert Camus neříká, že svět je absurdní, ale že „vztah mezi námi a světem je absurdní“. Chceme po něm něco, co nám nedává; dává nám něco, co nechceme. Absurdita je v tomto smyslu typ vztahu, nutno říct, že bolestivého vztahu, vlastně nepoměr mezi mnou a světem. Ale tento nepoměr nemá být rozřešen. Je to fakt naší existence; je třeba vydržet.
Jinými slovy, narodili jsme se do světa, kterému úplně nerozumíme a který úplně nerozumí nám. S tím souhlasím, ale chápu to historicky. Já si totiž myslím, že lidstvo je pořád na samém začátku. Vždyť nemáme prozkoumanou ani vlastní planetu. V mnoha ohledech jsme v rané fázi vývoje. A teď přichází otázka smyslu, což je pro mě volitelná pozice. Buď věříte, že vesmír má nějaký smysl, nebo věříte, že je výsledkem náhody. Obojí je možné. Mně ale připadá zajímavé, že i když mnoho věcí nechápeme, realita funguje. Matematické struktury jsou nehmotné, a přesto mají zvláštní objektivitu. Kvantová mechanika a gravitace si zatím úplně nerozumějí, ale svět drží pohromadě. Dokonce ani matematika není tak uzavřená, jak si lidé kdysi mysleli. Ale teď mě napadá: vždyť to, co jste zmínila, není v rozporu s tím, co tvrdím já. Naopak. Jiní zůstávají u konstatování absurdity a nejistoty, ale Havel jde dál. Přitom neříká, že smysl umíme dokázat, ale odmítá se ho vzdát. Možná i proto je otázka životního smyslu dnes tak obtížná. Když se dnes zeptáte nějakého intelektuála na smysl života, většinou protočí oči, jak kdybyste se s nimi chtěla dívat na porno.
Mně tu otázku lidé dávají často.
A co odpovídáte?
Po několika zoufalých pokusech jsem se naučila odpovídat, že pro mě poznávání. I bolestná zkušenost se může proměnit v něco smysluplného ve chvíli, kdy mě začne zajímat, jak na to reaguji a co se skrze to učím vidět. Mimochodem, nejenže se mě na otázku smyslu lidé ptají, já se ptám taky jich. Nedávno tu byl Luigi Zoja, významný italský psychoanalytik a také náš společný známý. Vy jste mu ostatně napsal předmluvu ke knize Dějiny arogance. Pokládala jsem mu stejnou otázku. Víte, co mi odpověděl?
Netuším, něco s otcem? (Zojova nejslavnější kniha se zabývá otcovstvím – pozn. red.)
Taky možný tip na smysl života: „Urovnejte si vztahy s otcem.“ Ale to Luigi neodpověděl. Prý je to láska a práce.
Tak to jsme blízko lásce a pravdě. Ale vlastně i to poznávání do toho patří, ne? Když něco opravdu poznáváte, musíte to mít ráda, i tu svou bolest a své průšvihy. Právě proto mi připadají pravda a láska jako blíženci. Často o tom debatuju se synem, když se bavíme o matematice. Matematika mohla zůstat jednoduchá. Mohli jsme mít jen základní početní operace a reálná čísla. Jenže se rozrostla do krásné katedrály myšlenek. A zajímavá otázka je: rostla kvůli užitku, nebo proto, že byli matematici do svého oboru zamilovaní? Můj syn Kryštof, který je mnohem skeptičtější než já, mi říká, že většina matematických objevů nevznikla kvůli praktickému užitku. Užitečnost se našla až dodatečně, jestli vůbec. Matematika nerostla z ekonomie užitku, ale z vášně.
Někde jste zmiňoval, že od četby Václava Havla očekáváte existenciální revoluci. Teď to skoro vypadá, jako byste měl za to, že začala rozpadem Knihovny.
Ale Knihovna se nerozpadla, prochází proměnou. A když to zjednoduším, debata o pravdě a lásce byla součástí toho, co současnou situaci odstartovalo. Neříkám, že mezi tím existuje přímá kauzalita, ale svou roli to hrálo. A připadá mi to důstojné. Pokud se dnes vede spor o to, zda jsou pravda a láska kandidátem na smysl života, vesmíru a vůbec, nebo zda jde o kýč a blábol, pak je to podle mě debata, která má cenu.
Nedávno vyšel knižní rozhovor, který s vámi vedl Michael Rozsypal. Vzpomínáte i na velmi těžké období. Během covidu jste po šestnácti letech skončil v ČSOB, krátce nato vám umřela žena. Nyní kauza Knihovna. Nejste vyčerpaný?
Předvčírem jsem byl. Když jsem odjížděl do Florencie, měl jsem jeden den opravdu mizernou náladu. Seděl jsem v hotelovém pokoji, kouřil jednu cigaretu za druhou a na nic neměl chuť.
Počkejte, já myslím opravdovou únavu, jako že si řeknete: Už na všechno kašlu.
Aha, tak to ne. Vždyť tentokrát mně neumřela žena. Po takové zkušenosti se člověka některé věci dotýkají jinak než dřív. A navíc mám k bolesti zvláštní vztah. Myslím si, že poznání by mělo bolet. A že láska také není především harmonie. Dokonce si začínám pohrávat s myšlenkou, že cílem lásky není harmonie, ale konflikt. Mám pocit, že láska je dobrovolná komplikace. Když někoho milujete, neulehčujete si život, činíte ho složitějším.
S pravdou si to většinou taky neulehčujete. Možná bych řekla, že pravda je schopnost vidět složitost a láska schopnost složitost vydržet a neutéct z ní.
A láska je ještě něco víc: touha dělat svět komplexnějším. Taky už dlouho přemýšlím nad větou „Milujte své nepřátele“. V bibli se nepíše „nemějte nepřátele“, ale „milujte své nepřátele“. Abych ten příkaz mohl splnit, nějaké nepřátele musím mít. A ty já teď mám a přeji jim vše dobré.
00:06
