Havlovské paradoxy. Co, pane Vaněk?

EDITORIAL

Havlovské paradoxy. Co, pane Vaněk?
Začíná se nám odvíjet scéna, která by mohla posloužit jako námět na zajímavé absurdní drama, jehož autorství by se snad nejlépe zhostila hlavní postava děje, Václav Havel. Foto: Ondřej Sláma
2
Komentáře
Dalibor Balšínek
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Začíná se nám odvíjet scéna, která by mohla posloužit jako námět na zajímavé absurdní drama, jehož autorství by se snad nejlépe zhostila hlavní postava děje, Václav Havel. Právě letos v říjnu si budeme připomínat výročí devadesáti let od narození předního českého autora divadelních her, brilantního esejisty, vůdčí osobnosti opozice proti komunistickému režimu, která se stala prvním prezidentem po listopadové revoluci. Ve stejném roce přitom vrcholí i zápas o Havlův odkaz – krizí a hrozícím koncem knihovny nesoucí jeho jméno.

 

Knihovna Václava Havla vznikala s myšlenkou na vybudování instituce podobné knihovnám amerických prezidentů a měla chránit nejen odkaz díla tohoto předního českého intelektuála, ale stát se i kulturním a intelektuálním centrem. Záměry vskutku velikášské. Hlavní mecenáš Zdeněk Bakala měl představu, že knihovně vybuduje reprezentativní sídlo naproti Černínskému paláci, a dlouho se věřilo, že tomu tak skutečně bude. Nejprve začala fungovat v provizorních prostorách, z nichž se ale nakonec, jak už to bývá, stalo řešení trvalé. A tak se knihovna prvního demokratického prezidenta od roku 1948 vyklubala sice ve vkusnou, ale jen o něco větší skautskou klubovnu v Ostrovní ulici.

Havlologové to neradi slyší, ale už v posledních letech aktivního politického života v roli prezidenta se Václav Havel potýkal s odcizením a neporozuměním veřejnosti. Z úřadu odcházel nepochopen, vyhýbal se médiím, mluvil jen s vybranými redaktory Práva a Českého rozhlasu, politicky nacházel útěchu u marginální Strany zelených. Jeho „odcházení“ bylo smutné a ve znamení politicky prohraného boje – „korunováno“ pak bylo zvolením jeho největšího politického rivala Václava Klause jako jeho nástupce v prezidentském úřadu, což byla další havlovská absurdní hříčka osudu.

S odstupem času se dokonce může zdát, že v politickém zápasu, který tyto dvě klíčové osobnosti politické a ekonomické transformace české společnosti vedly, nakonec zvítězil právě Václav Klaus, byť Václav Havel slavil mnoho vyhraných dílčích bitev. Tou největší bylo sesazení Václava Klause z funkce premiéra v lednu 1998, jehož byl Václav Havel aktivním hybatelem. Byť i to mohlo nakonec být spíš vítězství Pyrrhovo.

Aby těch paradoxů nebylo málo, byl to právě Václav Klaus, kdo svému rivalovi vystrojil velkolepý státní pohřeb – možná i proto, že veřejnost odchod Václava Havla zasáhl a složila mu masovou poctu. V ten moment ožil kult Václava Havla, srovnatelný – i když ne tak všelidově – s tím, jak vstupoval do politiky v devadesátých letech. Možná právě v té euforii se zrodily nápady na vznik knihovny jako paláce. Emoce rychle vyvanuly a plány skončily u provizorní klubovny, jíž teď zvoní hrana.

Hluboké vnitřní rozpory, které patří k životu skutečně autentického intelektuála – ba co víc, jsou jeho základním poznávacím znakem –, provázely Václava Havla celý život. I disidentská protikomunistická opozice byla spojením protichůdných osobností, které zjednodušeně řečeno reprezentovaly na jedné straně trockista Petr Uhl a na druhé konzervativec Václav Benda. Jejich jediným pojítkem byl boj proti totalitnímu režimu a logicky, když ten padl, disidentská opozice se kvůli jiným nepřekonatelným rozporům rozpadla.

A v tomto duchu se vede i zápas o odkaz Václava Havla, až má člověk pocit, že jediné, co strážcům Havlova dědictví zůstalo, je ta absurdita.

„To jsou paradoxy, co?“… pane Vaněk.

 

×

Podobné články