Génius přirozenosti Gene Hackman

KOMENTÁŘ

Génius přirozenosti Gene Hackman
V pětadevadesáti letech zemřel herec a spisovatel Gene Hackman Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Otakar Foltýn: Chceš-li mír, připravuj válku. Evropané zapomněli, že svět není sluníčkové místo

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V pětadevadesáti letech zemřel herec a spisovatel Gene Hackman. V jeho smrti je vlastně obsaženo jeho vypravěčské povolání, jelikož je v ní přítomen přitažlivý příběh s tajemstvím: byl nalezen doma, přičemž mrtva byla i jeho o generaci mladší manželka a jeden ze tří psů. Doposud není jasné, co bylo příčinou této trojí smrti, na to si prý veřejnost bude muset počkat týdny, než budou výsledky pitvy. Jisté je, že mrtví byli mrtví dny, možná týdny před nálezem. Zároveň se v něčem popsané neštěstí podobá skonu hercovy matky, která uhořela ve svém domě po požáru, jejž sama založila. A druhé zároveň: tyto nesamozřejmé skony tvoří jistý kontrast k samozřejmosti hercova mládí.

Patřil ke generaci, pro niž byla ještě samozřejmá chudoba, časté stěhování, rozvod rodičů a jeho zahánění alkoholem i vojenská služba – mladý Gene strávil v námořnictvu skoro pět let, než byl po úrazu propuštěn (zlomil si nohy). Když hledal, co dál, seznámil se s Dustinem Hoffmanem, vzniklo silné přátelství a také cesta k herectví. Na konzervatoř nastoupil pozdě, v šestadvaceti letech.

 

Hackman byl ovšem nesamozřejmá hvězda, což ostatně není objevné konstatování, on sám to věděl od začátku své kariéry a také to o sobě prohlašoval. K jeho herecké generaci patřili jednoznační krasavci, o jejichž půvabu snad nepochybují ani muži – k takovým patřili či patří například Paul Newman, Robert Redford, Warren Beatty, a dokonce i Marlon Brando (než ztloustnul). Taky muži, kteří byli hezcí jakž takž, ale především byli nebo ještě jsou nesmírně charismatičtí: to je zase případ Clinta Eastwooda, Stevea McQueena, Jacka Nicholsona či o devět let staršího Charlese Bronsona. A nakonec ji tvořili muži sice charismatičtí, ale rozhodně ne krásní: zmíněný Dustin Hoffman nebo právě jeho kamarád Gene Hackman, kteří se spřáhli na hereckých studiích v Kalifornii. Nebuďte pohoršeni kategorizací: vždyť copak lze brát vážně plešouna s knírem? (Ačkoli kdyby mé řádky četl sám Hackman, asi by mě profackoval – svou výbušností byl známý.)

Přes své vizuální handicapy Hackman plátno vždycky, když se na něm vyskytl, ovládl. Bylo v něm něco stejně suverénního a samozřejmého jako ve zmíněném Jacku Nicholsonovi. Oba svedli být zarytými šílenci, Nicholson ztvárňoval ty vyšinuté, Hackman ty přímočaré, jdoucí nekompromisně za svým. Pro mou generaci stále ještě raných čtyřicátníků však patří myslím k hercům objevovaným postupně, protože jeho nejslavnější filmy byly starší a už jsme je museli nacházet cíleně, dokonce i Supermana, s nímž jsme zpravidla začínali a v němž s gustem ztvárnil záporáka Lexe Luthora. To byl rozdíl oproti vrstevníkům o pár let starším, ty Hackman zasáhl silněji – zejména Pepkem v suverénní a drsné kriminálce Francouzská spojka. Ačkoli já sám mám z hercovy filmografie sedmdesátých let nejraději Coppolův paranoidní a precizně dramaticky vystavěný Rozhovor.

Uvědomuji si až při psaní těchto řádků, že Hackman nebyl tvůrce, k němuž bych se vracel, proto se na jeho snímky musím rozpomínat. Ale zároveň vzpomínka na kterýkoli z nich vyjevuje se postupně s intenzitou, před níž nelze než kapitulovat. Byly to – dokonce i ve sportovních či komediálních filmech – výkony naléhavé, a přitom ne teatrální. Hackmanovy postavy jsou si podobné v jednom: žijí život (jak to ideálně vyjádřit?) naplno, tedy bez výmluv a vytáček, snášejí ho s celou jeho tíží, občasnou radostí i zřejmou křehkostí: a to jako dobráci i jako hajzlové.

Naše cesty s Genem Hackmanem se sešly až ve druhé půli devadesátých let čili až po nádherném westernu Nesmiřitelní (nalezen taky s odstupem v televizním vysílání). Do kina mě přivedly snímky prorocké, jak by se řeklo, pojednávající o tom, kam až sahá nebo může sahat moc státu a jak se jí může vzpírat jeden jediný člověk: nejprve eastwoodovská Absolutní moc, v níž Hackman jako prezident Spojených států zavraždí svou milenku, a aby se vyhnul podezření, staví jiného člověka do nesnází. Následně Nepřítel státu, kde naopak ztvárnil tajného agenta pomáhajícího svými znalostmi člověku v nesnázích. Skon slavného herce jako by připomněl, že je čas si jeho příběhy pustit a připomenout; nejen tyto, ale třeba i příběhy z válek v Nikaragui (Pod palbou) nebo v Laosu, respektive ve Vietnamu (Sedm neohrožených, kde si s Hackmanem zahrál Jan Tříska).

Gene Hackman byl totiž génius přirozenosti. Díky jeho podání divák mohl a může rozumět, že s životem je potřeba se rvát, jako by bylo jenom teď, i když je jasné, že zítra samozřejmě taky bude.

×

Podobné články