Kdo má, tomu bude dáno. Židovská výjimečnost uprostřed krize porodnosti
PORODNOST
„Synagoga bez dětí je nudná,“ prohlásil chasidský rabín Elisha Greenbaum. Děti se zde mohou volně pohybovat, hrát si a pokřikovat dokonce poblíž místa, odkud je vedena bohoslužba, aniž by jejich přítomnost byla považována za rušení. Jiný rabín tuto obrácenou hierarchii shrnul ještě výstižněji: „Dospělé do Chabadu pouštíme jen proto, že přivádějí děti.“
Foto: Profimedia.cz
2
Německý automobilový koncern Volkswagen zvažuje, že v rámci rozsáhlé reorganizace svého portfolia prodá italského výrobce motocyklů Ducati, který je součástí ...
V kontextu globální krize porodnosti je Izrael zemí zaslíbenou. Dětí ubývá napříč světem a většina bohatých států se propadla hluboko pod záchovnou hranici úhrnné plodnosti, již symbolizuje magické číslo 2,1. Tedy dvě děti na ženu, které nahrazují rodičovský pár, plus zbývající desetina, která vyrovnává skutečnost, že se rodí o něco více chlapců než dívek a že ne všechny dívky se dožijí dospělosti. Nejde přitom jen o neduh blahobytného Západu.
Plodnost dlouhodobě klesá v Rusku i na Ukrajině, v Íránu, Indii, Turecku a mnoha dalších státech. V Asii už dávno nemluvíme pouze o Japonsku a Jižní Koreji, ale také o Vietnamu či Malajsii, jejichž populace se bez přispění migrace nedokážou přirozenou cestou dlouhodobě reprodukovat. Čína se v kategorii plodnosti ocitá mezi zeměmi, které jsou úplně na chvostu: podle různých odhadů se pohybuje okolo jednoho dítěte na ženu, případně už pod ním. Její populace se dramaticky zmenšuje a stárne, pročež se Strana horečně snaží nahradit ubývající pracovní sílu robotizací.
Dramatický sešup v Česku během posledních pěti let snad ani netřeba znovu rozebírat – propadli jsme se z 1,83 (rok 2021) na loňských 1,28. Cenou útěchy budiž nám fakt, že na tom nejsme nijak výjimečně. Podle poslední zprávy OSN, jež se týká populačních vyhlídek, se dnes více než polovina zemí na světě nachází pod záchovnou hranicí a téměř pětina se už dostala pod hodnotu 1,4 dítěte na ženu, kterou demografové označují za mimořádně nízkou. Na mapě sice zůstávají chudobné ostrůvky v subsaharské Africe a některých částech Střední Asie, kde se rodí hodně, ale obecně je to bída. Jako by svět zasáhla zvláštní morová rána, jež by odkázala lidstvo k pozvolnému vymírání.
Ultravýjimka
A pak je tu Izrael: doslova jediná vyspělá země, jejíž úhrnná plodnost zůstává bezpečně nad hranicí prosté reprodukce.
Podle posledních údajů tamního statistického úřadu zde připadalo na jednu ženu průměrně 2,89 dítěte. To je bezkonkurenčně nejvyšší hodnota v OECD, kde se průměr pohybuje pod hranicí jednoho a půl dítěte. Ani tento stát není vůči globálním trendům zcela imunní. Ještě mezi lety 2015 a 2018 se jeho úhrnná plodnost držela kolem 3,1 dítěte, poté poněkud klesla a v posledních letech osciluje těsně pod trojkou. Tvrdit, že se izraelský trend vůbec nemění, by tedy nebylo přesné. Ve srovnání s ostatními zeměmi však jeho stabilita působí téměř zázračně: zatímco jinde se diskutuje o tom, jak prudký pád aspoň trochu přibrzdit, Izrael nadále řeší důsledky sebevědomého přirozeného přírůstku obyvatelstva. „Má-li Izraelka méně než tři děti, má pocit, jako by všem dlužila vysvětlení – nebo omluvu,“ komentovala věc před pár lety pro časopis The Economist místní socioložka.
Je tu ovšem ještě jeden zvrat. Izraelský pokles je nejen relativně mírný, ale jeho podstatnou část navíc netáhne židovská většina, nýbrž ostatní populační skupiny. Mezi lety 2018 a 2024 se úhrnná plodnost u Židů snížila o pouhých osm setin, z 3,17 na 3,09 dítěte na ženu, zatímco u muslimů se propadla mnohem markantněji z 3,20 přibližně na 2,51 – klesající trend začal už po roce 2000; výrazný propad zaznamenali i křesťané a drúzové, kteří se mezitím dostali významně pod záchovnou hranici. Mnohem zřetelnější propad sledujeme také v sousedním Libanonu, Jordánsku a Egyptě. Někdejší obava, že arabská porodnost časem převálcuje židovskou, se tak obrátila naruby. Podíváme-li se na statistiky blíže, je očividné, že nejde o zvláštní kvalitu levantského ovzduší, nýbrž o konkrétní demografické specifikum Židů.
Velké rozdíly samozřejmě najdeme i uvnitř židovské populace, a to především podle míry náboženskosti. Přibližně sedminu obyvatel Izraele tvoří ultraortodoxní komunita neboli charedim, což lze přeložit jako „ti, kteří se třesou před Jeho slovem“. Nejnovější data kladou jejich úhrnnou plodnost přibližně na 6,5 dítěte na ženu, pročež tato část izraelské společnosti roste násobně rychleji než zbytek země a její podíl v obyvatelstvu s každou generací mohutní. Uvnitř ultraortodoxního světa nalezneme také chasidské komunity, v nichž rodiny se sedmi či osmi a více dětmi nejsou ničím neobvyklým. Tento vzorec přitom přežívá i za izraelskými hranicemi. Diasporu početných chasidských domácností najdeme v New Yorku, Londýně, Antverpách nebo Montrealu, tedy uprostřed velkoměst, jejichž ostatní obyvatelé mají mnohdy sotva pětinový počet potomků. Zahraniční demografové si zde povšimli pozoruhodně spolehlivého ukazatele plodnosti: podle jazyka, kterým se mluví doma. Uvede-li při sčítání lidu zástupce domácnosti, že mluví hebrejsky, lze očekávat, že bude mít výrazně vyšší počet dětí, než je celostátní průměr; uvede-li ovšem jidiš, bude jich s velkou pravděpodobností mít pět nebo více. Vysoká plodnost tedy cestuje společně s komunitou a odolává vlivům prostředí, v němž se rodinný život okolo ní rozpadá.
Někdo miluje děti, někdo auta
Minulý měsíc publikoval mezinárodní časopis Works in Progress, zaměřený na vědu a inovace, analýzu každodenního života charedské komunity. Ta ukazuje, že celé uspořádání její kultury je uzpůsobeno zakládání početných rodin a výchově potomstva. Rodina představuje ústřední hodnotu a vysoká plodnost zde není výsledkem jediného náboženského příkazu, nýbrž celého souboru navzájem se podpírajících zvyklostí. V popisovaných charedských komunitách vstupují lidé do manželství velmi mladí, aby dětí stihli zplodit co nejvíc – muži v průměru kolem dvaadvaceti a ženy jednadvaceti let – a první dítě zpravidla následuje krátce poté. Používání antikoncepce bývá omezené a rodičovství se pokládá za samozřejmou součást dospělosti, nikoli za jeden z mnoha volitelných životních stylů.
Péče o ratolesti navíc neleží pouze na matce, ale dělí se o ni otcové, starší sourozenci, prarodiče i širší komunita. Je v tom pozoruhodný paradox: zatímco svět mužů a žen charedská kultura poměrně přísně odděluje, hranice mezi životem dospělých a dětí naopak téměř stírá. Potomci se volně pohybují po synagogách a společenských prostorách, doprovázejí rodiče do práce i na různá setkání a jejich přítomnost není chápána jako rušení, které je třeba vykázat do zvláštní místnosti. Život se kvůli nim nepřerušuje ani neodsouvá; probíhá společně s nimi. Také pracovní a společenské akce se pořádají s předpokladem, že většina dospělých přivede malé děti, a tam, kde být nemohou, se automaticky počítá se zajištěním hlídání. Autorka analýzy Sonja Traussová tento přístup přirovnává k tomu, jak západní společnost zachází s automobily: automaticky předpokládá, že je lidé vlastní, a za obrovské náklady jim podřizuje veřejný prostor, staví silnice, parkoviště, garáže… Charedská společnost stejně samozřejmě počítá s tím, že lidé mají hodně dětí a berou je všude s sebou, a tomu přizpůsobuje veškeré prostředí a fungování.
Kulturní podpora vysoké plodnosti zasahuje až do nejintimnějších oblastí života. Například během menstruace a následujících sedmi „čistých dní“ se manželé zdržují sexu; v přísnějších domácnostech se jeden druhého ani nedotýkají a nepodávají si předměty z ruky do ruky. Na první pohled to může působit jako prudernost nebo nesmyslně přehnaná cudnost. Vnitřní logika zvyku je však přesně opačná: touhu nemá udusit, nýbrž vystupňovat. Pravidelné odloučení brání tomu, aby fyzický kontakt zevšedněl, a opětovnému shledání propůjčuje téměř obřadní význam. Období zdrženlivosti končí návštěvou mikve, rituální lázně, po níž je manželský styk naopak žádoucí. Tento okamžik mnohdy připadá na dvanáctý či třináctý den cyklu, tedy přesně do období kolem ovulace, kdy je pravděpodobnost početí nejvyšší. Navíc sex je také považován za posvěcení šabatu, kdy ustává práce a věřící se mají věnovat jídlu, modlitbě, odpočinku a rodině. Náboženský kalendář tak sexualitu nepotlačuje, ale udává jí rytmus a v rámci manželského svazku ji směruje k početí.
Důmyslný mechanismus má ovšem také poněkud ironickou slabinu. U některých žen s netypickým cyklem může ovulace pravidelně přicházet dříve, a to ještě během povinného odloučení, takže pár nejplodnější období naopak každý měsíc systematicky promešká. Pro tento jev se vžil pojem „halachická neplodnost“ (halacha = židovské náboženské právo); v jedné studii ultraortodoxních žen, které vyhledaly pomoc na klinice pro léčbu neplodnosti, se ovulace před povoleným obnovením styku týkala více jak pětiny pacientek. Řešením pak většinou nebývá zmírnění náboženského pravidla, ale hormonální posunutí ovulace. Biologie se přizpůsobí předpisu, nikoli předpis biologii. Proto není radno si pravidla idealizovat, ale je pravda, že suma sumárum jim to vychází a děti se zjevně rodí.
Akumulované (ne)výhody nápodoby
Bylo by nicméně chybou domnívat se, že za rekordní plodnost Izraele může pouze ultraortodoxní menšina. Také mezi běžnými praktikujícími Židy připadá na jednu ženu výrazně více dětí než ve většině vyspělého světa, a dokonce i sekulární část populace se drží stabilně kolem dvou potomků. Mezi nejmladšími ročníky jsou již patrné známky poklesu, stále však jde o čísla, o nichž si jejich protějšky v jiných bohatých zemích mohou nechat zdát. Vysvětlení se nabízí několik. Svou roli může hrát stále živá vzpomínka na holocaust, pocit trvalého ohrožení i skutečnost, že rozmnožování národa má v zemi obklopené nepřáteli nevyhnutelně politický význam. Rodičovství zde není pouze soukromým životním projektem, ale také výrazem národní sounáležitosti a důvěry v budoucnost. Izrael navíc štědře financuje umělé oplodnění, rodiny zůstávají geograficky i citově semknuté a prarodiče se na péči o potomky podílejí mnohem častěji než v jiných vyspělých státech.
Možná je zde ovšem vysvětlení mnohem prostší. Americký ekonom Nicholas Eberstadt vykládá izraelskou výjimku prostřednictvím mimetické dynamiky. Lidé o svých zásadních životních rozhodnutích uvažují mnohem méně nezávisle, než si namlouvají, a spíše napodobují to, co vidí kolem sebe, a přizpůsobují své představy tomu, co jejich rodina, přátelé a sousedé pokládají za normální. Má-li jeden pár tři děti, další čtyři a sousedé pět, nepůsobí třetí potomek jako výstřednost ani nepřiměřená oběť, nýbrž jako poměrně fádní součást života. Čím více dětí se ve společnosti rodí, tím častěji je člověk vídá u sourozenců, přátel a kolegů, tím lépe se s nimi učí zacházet a tím snáze si dovede představit vlastní rodičovství. Nápodoba ovšem řeže oběma směry. Jakmile dětí začne ubývat, mizí spolu s nimi zkušenost, infrastruktura i společenské očekávání, které jejich příchod usnadňují. V demografii tak zřejmě platí kruté pravidlo evangelisty Matouše: „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“
00:01
