Zdrcený Tvrdík, zdrcená Slavia. Proč je český fotbal spící obr?
KOMENTÁŘ
Nehodlám o tom zápasu psát proto, kolik padlo gólů nebo jaká ostuda se stala na stadionu klubu, kterému fandím přes 30 let.
Foto: Foto: SK Slavia Praha
1
Fotbalisté Demokratické republiky Kongo dorazili na mistrovství světa v USA ve velkém stylu. Národní tým přezdívaný „Les Léopards“ (Leopardi) zaujal už při příl ...
Myslel jsem si, že největší událostí prodlouženého víkendu bude prodloužený spor o to, kdo poletí na červencový summit NATO v čele české politické výpravy do Ankary. Ale protože jeho závěr přes napjatou páteční hradní schůzku prezidenta s premiérem, včetně čtvrthodinové peripetie, kterou už stihli okomentovat všichni včetně mistra etikety Ladislava Špačka, tušíme, přejdu rovnou k události, kterou nečekal vůbec nikdo. A to k závěru sobotního derby pražských „S“ v naší nejvyšší fotbalové lize.
Nehodlám o tom zápasu psát proto, kolik padlo gólů nebo jaká ostuda se stala na stadionu klubu, kterému fandím přes 30 let.
Bylo by to osobní, ale fotbal v České republice je dnes víc než osobní. Do naší nejvyšší fotbalové ligy postupně vstoupili byznysmeni jako Michal Strnad, Daniel Křetínský či Pavel Tykač. V českém fotbalu jsou majetkově zainteresovaní lidé, kteří – bez větší nadsázky – vytvářejí třetinu českého hrubého domácího produktu.
Slavia a Sparta jsou kluby, kterým dohromady fandí kolem jednoho a půl milionu lidí. Oba kluby byly založeny v 19. století, Slavia v roce 1892, Sparta jen o rok později, čímž se řadí k nejstarším fotbalovým značkám na světě – mimo Anglii. Například když se podíváme na nejlepší čtyři týmy letošní sezony nejsledovanější klubové soutěže světa – Ligy mistrů –, právě jen ten z Anglie, Arsenal (s rokem založení 1886), vykazuje delší tradici než naše pražská „S“. Zbylé tři ikonické kluby – Bayern Mnichov, Atlético Madrid a Paris Saint-Germain byly založeny „až“ během 20. století.
Česká republika se jednoduše může pochlubit neskutečným fotbalovým dědictvím. To začalo trpět už během 30. let minulého století se vzestupem krajní pravice a druhé světové války a vše zpečetilo 40 let bolševika. Kvůli událostem kolem druhé světové války generace legend jako Pepi Bican nebo František Plánička neslavila tituly mistrů světa. Dosáhla spíše domácí než globální nesmrtelnosti.
Komunistický režim pak držel nejlepší hráče v zemi, zároveň ale klubům neumožnil rozlet, jaký měla jejich konkurence na Západě. A tak když režim v 89. padl, začala dlouhá éra seznamování s tržním prostředím ve fotbalu, která vyústila ve spoustu pokusů a omylů. Jako byly vesnické kluby typu Drnovic, Blšan, Lázní Bohdaneč nebo třeba Poštorné, jejíž majitel svého času plánoval stadion pro 25 tisíc diváků na návsi. Za Drnovicemi zase jednu dobu stála tehdy nejmovitější skupina v zemi, Chemapol Group, než vše zkrachovalo.
Ale i vlastnit některé z pražských „S“ dříve znamenalo vstoupit do klubu dobrodruhů. Například česko-americký miliardář Boris Korbel kdysi zavzpomínal, že ho dvouleté období 1991 až 1993, kdy vlastnil Slavii, vyšlo na 300 milionů korun. Korbela neznalého prostředí v českém fotbale samozřejmě různí vykukové „natáhli“, kde mohli. Ale i pro znalé to v lepším případě byl boj na nule. Na zápasy běžně chodilo nemnoho tisícovek fanoušků, ale zato mnoho takových, s nimiž fakt nechcete sdílet společný prostor. Představa, že utržíte cokoli zajímavého ze vstupenek, prodeje dresů nebo chodu klubové akademie, tedy to, co běžně fungovalo kolem klubů v zemích, proti nimž jsme kdysi byli napřed – Nizozemsku, Belgii nebo Portugalsku –, byla zcela mimo.
Až v posledních letech se to začalo měnit. Se vstupem nejbohatších Čechů se i z klubů typu Sigmy Olomouc, Pardubic nebo Hradce Králové, které léta fungovaly jako nezajímavé sportovní spolky, stávají ambiciózní krajské značky. Které onu konkurenci, ať už z Prahy, nebo Belgie, klidně mohou porazit.
Slavia, která měla před 20 lety průměrnou návštěvnost na zápas kolem 3800 diváků, ale dnes jí nestačí dvacetitisícový stadion a její majitel Pavel Tykač plánuje navýšení kapacity na 45 tisíc, stojí v čele těch, kteří si uvědomují, jak obrovský potenciál v tomto globálním sportu číslo 1 Česká republika má.
I proto lze upřímně věřit slávistickému bossovi Jaroslavu Tvrdíkovi, že ho to skutečně osobně vzalo, když několik desítek pomatenců v sobotu večer na slávistickém stadionu vběhlo na hřiště a pokusilo se napadnout jak hráče, tak fanoušky Sparty. Záběry, které se objevily i ve zprávách nejznámějších britských médií jako The Sun, Daily Mirror nebo The Guardian, v něčem český fotbal vrátily o 20 let zpět na východ. Na druhou stranu, kdyby se to stalo před 20 lety, nejspíš by to nikoho na tom západě ani nepřekvapilo. Dnes už si i českého fotbalu na západě všímají. A v dobrém. Což poznáte, když se o něm začnete bavit s lidmi u sportovního přenosu v anglické nebo řecké hospodě. Zatímco před 20 lety obvykle každý znal jen Pavla Nedvěda a Karla Poborského, dnes už průměrným fanouškům „naskakují“ i české kluby. Byla by škoda si to zkazit.
Jinak, k nakousnutému sporu, kdo poletí na summit NATO v Ankaře – samozřejmě že je to v moci premiéra Andreje Babiše. Prezident Petr Pavel se zúčastní nanejvýš neformální části programu. Můžeme si ale být zcela jistí, že ve všech členských zemích NATO – možná s jedinou výjimkou, té naší – to oproti finišujícímu fotbalovému mistrovství světa v USA, Kanadě a Mexiku bude každému až na pár politických fajnšmekrů celkem jedno.
00:07
