Svatokrádež na chladném Severu

KOMENTÁŘ

Svatokrádež na chladném Severu
Rekonstrukce tváře sv. Zdislavy z Lemberka. Foto: Cicero Moraes, CC BY-SA 4.0 , via Wikimedia Commons
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Svatokrádež lebky světice v bazilice svatého Vavřince a svaté Zdislavy v Jablonném je šokující a zhnusení budící čin. Jeho prasáckost nemá obdoby, tím spíš, že se loupež udála během mše, kterou kněz sloužil v prázdném chrámu. Nikdo nebránil lotrovi v jeho počínání, nikdo nebyl ku pomoci světici, ke které se po staletí modlily zástupy. V opuštěném kostele se na konci křesťanské éry vylamují z relikváře kosti svaté, která měla chránit svůj kraj, svůj lid, který tomu kdysi upřímně věřil. Symboličnost té věci snad ani není nutné dokládat.

Zdislava patřila k těm českým zemským světcům (bez ohledu na to, jestli již proběhlo svatořečení – to přišlo až v roce 1995), které uctívali Češi i Němci, ba ti tím více, že žili v jejím kraji – v tom se Zdislava podobala blahoslavenému Hroznatovi z jiného konce Čech: jeho kult byl silný především na Chebsku a Tepelsku. V německých modlitbách zněla ta ryze česká jména nejspíš zcela přirozeně a jako by tam patřila odpradávna. Pak to všechno zmizelo. V roce 1952 napsal básník Jakub Deml modlitbu k blahoslavené Zdislavě:

 

Zdislavo, pochodni svatého Dominika,
osviť náš Sever a rozehřej srdce chladná
celého národa, ať v něm už nezaniká
svornost a bratrská láska starodávná

„Osviť náš Sever a rozehřej srdce chladná“... Těžko říct, jaké měl v západomoravském Tasově zašitý problematický kněz a prokletý básník informace o stavu na dosti dalekém českém Severu, jistě se k němu mnohé doneslo a zbytek si dovedl představit. Obyvatelstvo se v Jablonném a v okolním kraji v Podještědí během těch let skoro zcela vyměnilo a to, které přišlo, většinou neoplývalo zvláštní úctou k místním duchovním tradicím a světcům, byť by to byli světci čeští. Nutno říci, že i to, které nedobrovolně odešlo, na ni v posledních letech zapomnělo a propadlo jinému kultu, kterému mohla ta křehká žena ze 13. století jen těžko vzdorovat.

Ale jistě tady něco zůstalo, samozřejmě architektura, ten obrovský chrám sv. Vavřince, v němž byly až do předvčerejška ostatky svaté Zdislavy přechovávány, ten jen tak zmizet nemohl. S jeho stavbou se začalo v listopadu roku 1699 a protáhla se až do v roku 1729. Plány dodal architekt Jan Lukáš Hildebrandt, podle něhož byla postavena půlka barokní Vídně: třeba horní Belvedér nebo kostel sv. Petra, který tenhle chrám v Jablonném připomíná. V docela malém městě trůní ta stavba, jako když tam přistane obrovská poklice na sýr.

Ale zůstaly tu i jiné drobné připomínky kultu, který tu žil bez ohledu na jazyk obyvatelstva sedm století. Třeba Zdislavina studánka v kopci pod Lemberkem. Její voda, která vytéká z litinové trubky, má pomáhat od šerosleposti a od vyrážek. Obojí jsem vyzkoušel, zabírá to. Už za života byla Zdislava uctívána jako vlídná, skromná a laskavá žena „svatého života“. Tak se o ní vyjádřil tak řečený Dalimil ve své kronice, kde o ní též rýmuje:

Pět mrtvých jest boží mocí vzkřiesila,
mnoho slepých prosvietila,
chromých a malomocných mnoho uzdravila
a nad jinými pracnými veliké divy činila.“

A latinsky psaná Žďárská kronika od mnicha Jindřicha Řezbáře (Cronica domus Sarensis) o ní s pěknou realističností píše toto:

S tváří vždy růžovou, šatem však oděna chatrným jenom,
jsou živa, jako by jeptiškou v nějakém klášteře byla,
sloužila Kristovým chudým co služka se starala o ně,
utírávala jim nosy a čistila ústa a pít jim
dávala, zvedala nemocné, na lože kladla a kryla
přikrývkou...

Zdislavina péče o chudé a nemocné přitom nebyla v rozporu s jejím manželským životem: se svým mužem Havlem z Lemberka měla čtyři děti, které stihla povít do svých dvaatřiceti let. Ale kdoví, zpráv je minimálně, jen ten Dalimil a mnich ze Žďáru, kteří je sepsali padesát let po Zdislavině smrti. A pak samozřejmě lidový kult, který se mocně rozvinul v době barokní. Zemřela pravděpodobně na tuberkulózu „Léta od narození Jezukrista milého / po tisíciu po dvú stú po pětidcát druhého“, tedy v roce 1252, kdybyste tomu Dalimilovi nerozuměli. Podle šetření profesora Emanuela Vlčka byla 160 cm vysoká a měla štíhlou a graciální, to jest křehkou postavu. Lebka byla malá, značně krátkolebá s podlouhlým obličejovým skeletem, nesoucím vysoké očnice a štíhlý nos. Tedy asi hezká drobná žena s něžným obličejem.

Poznáme ji?

×

Podobné články