Jihokorejský prezident Jun Sok-jol dnes v zemi vyhlásil stanné právo a zakázal činnost parlamentu i politických stran, přičemž Demokratickou stranu, která ovlád ...
Chtěl Macron rozpoutat třetí světovou válku? Ale ne, je to jen ukázka toho, jak lopotně se Evropa učí strategickému uvažování. Je to nezvyk, staré návyky se odbourávají pomalu, nová pravidla se obtížně ujímají. Byť je někdo občas tápavě či pregnantně formuluje, zpravidla zapadnou jak kámen do tůně. Záblesky poznání přicházejí z nečekaných míst, může to být stejně dobře impulzivní poznámka na Twitteru jako paper od nějakého stratéga z think-tanku.
Macron chtěl posílit svůj koncept evropské strategické autonomie a dělal to způsobem, na jaký jsou Francouzi od nepaměti – tedy od počátku studené války – zvyklí. Základem je tu zachování francouzské strategické autonomie, francouzské výhrady suverénního chování.
Pamětníci, kteří zažili americkou invazi do Iráku, si možná vybaví, že Francie byla zemí, jež se postavila na všech mezinárodních fórech jednoznačně proti USA. Nicméně nedlouho před invazí měl prezident Chirac projev k francouzské generalitě, v němž zdůraznil, že francouzské ozbrojené síly musí být připravené na jakékoli nasazení. Někteří v tom viděli možnou změnu francouzského postoje vůči invazi. Nebylo to nic takového. Byla to prostě jen reklama na francouzskou suverenitu – ujištění, že jestliže se Francie distancuje od americké invaze, tak ne proto, že by na to francouzská armáda neměla.
Macron vyrostl v této strategické kultuře, navzdory veškeré vystavované snaze myslet nově nic jiného neumí. Nikdo nic jiného neumíme. Pokusil se posílit strategický význam Francie tím, že mu dal nový, evropský rozměr. Tak používá Francie evropskou integraci odjakživa.
Výsledky byly bohužel právě opačné. Macronem zmíněnou možnost vyslat vojáky na Ukrajinu okamžitě sestřelilo ústy svých nejvyšších představitelů Německo, Polsko i NATO. To je víc než komické. Analytik banky Rabobank Michael Every (nové vhledy mohou přicházet z nečekaných míst) to v brilantní analýze přirovnal ke světu finančních trhů. Řekněme, že by Evropská centrální banka vyhlásila to své draghiovské „whatever it takes“, píše, „ale pak, když by udeřila krize, dodala by, ,ale ne kvantitativní uvolňování‘“. Nastal by chaos a nakonec by cena za jakoukoli intervenci a znovuvybudování kredibility centrální banky byla mnohem vyšší, než se původně předpokládalo, připomíná Every. „Totéž platí pro EU, pokud jde o sny o jakékoli ,strategické autonomii‘ ve stále geopolitičtějším světě. Ten svět se díval, nevěřícně si ťukal na čelo nebo se smál. V důsledku toho byste mohli doslova mluvit o tom, že by bylo třeba vynaložit mnoho desítek, možná mnoho stovek miliard na to, aby se EU mohla pokusit obnovit prvek skutečného odstrašení. Stručně řečeno, když jde o násilí, na pověsti záleží víc než ve světě centrálního bankovnictví.“
Německý analytik Ulrich Speck zase podrobuje drsné kritice diskusi o nahrazení amerického jaderného odstrašení v evropské bezpečnosti. Člověk by si myslel, že když zmínky o tom zazní v zemi, kde je jádro tak tabuizované jako v Německu, něco se hýbe. Jenže, upozorňuje Speck, opět to spíš jen obnažuje, co všechno nám nedochází. Termín „jaderný deštník“ se normálně považuje za jakousi poetickou metaforu. Speck upozorňuje, že označuje specifickou a zcela výjimečnou jadernou doktrínu.
„Země vlastnící jaderné zbraně jimi zpravidla odstrašují jen od útoku na svou vlastní zemi. Jen tam je věrohodnost pro útočníka mimo jakoukoli pochybnost. Jde o jejich vlastní přežití.“ Jaderný deštník je něco jiného. „Jde o to, že chránící země riskuje jadernou válku s útočící zemí kvůli jiné, třetí zemi.“ A to trvale dělají – v Evropě a v určité oblasti Asie – pouze USA. „Tento slib nebyl podroben zkoušce jen proto, že USA jsou přední světovou vojenskou mocností a žádný agresor nechtěl vyzkoušet, zda USA skutečně zajdou tak daleko, že budou riskovat vlastní přežití pro stát pod deštníkem. Země poskytující ochranu musí být v očích země, která má být odstrašena, věrohodně připravena takovou jadernou válku zahájit. Pouze pokud to potenciální útočník považuje za pravděpodobné nebo alespoň možné, bude odstrašen.“
Americký jaderný deštník je tak důležitý ne proto, že by USA žárlivě střežily svou jadernou dominanci a nechtěly dovolit Evropě vyrůst a osamostatnit se. Evropa má jaderné mocnosti, Francii a z EU vyštvanou Británii. Ale kdo by věřil jejich jaderným zárukám?
K tomu na jiném místě Speck napsal: „Paříž by ještě tak možná mohla přesvědčit Moskvu, že by odpověděla jadernými zbraněmi na útok na Německo. Ale pro země dál na východ je to nemyslitelné.“ A pokračuje: „A pokud by přece jen taková záruka byla dána, Rusko by ji okamžitě otestovalo, aby odhalilo, jestli je to blufování. Riziko války by se v momentě vydání záruky ihned nesmírně zvýšilo.“
Proto i třeba americký stratég Eldridge Colby, nejviditelnější exponent názoru, že USA mají deprioritizovat Evropu a přesměrovat veškeré obranné úsilí na Asii, upřesňuje, že mu jde o to, aby Evropa vynaložila na svou obranu prostředky, které vynaložit může a má. Ale jaderný deštník (on dává přednost termínu „nuclear backstop“) by zachoval.
Jiný autor, kterého stojí za to sledovat, Tanner Greer, nedávno upozornil na problém, který je v jádru Colbyho mise od samého počátku. Konečně to někdo řekl!
Greer reagoval na zprávu o tom, že Tchajwanci jsou znepokojeni váháním kongresových republikánů se schválením pomoci pro Ukrajinu. Kdyby byli všichni republikáni přesvědčení učedníci Colbyho, říká Greer, nemuselo by to Tchajwance tolik znepokojovat. „Ale Colby je jen jeden chlápek. Je tu pokušení jiných vysvětlení. Možná je problém v tom, že mnozí republikáni jsou prostě unavení z jakýchkoli zahraničních dobrodružství a závazků? Anebo třeba problém není ani tak izolacionismus, jako chorobný stav současné Republikánské strany, která je ochotná zablokovat vládu a rozpočet kvůli tomu, aby vypadala trošku líp na Fox News?“
Problém tedy jsou, jak se říká, smíšené signály. „Tchajwanci by třeba dali přednost světu, v němž jsou oni ten hlavní obranný závazek. Ale když si mají vybrat mezi Amerikou, jež si závazků nabrala příliš a všem se jim snaží dostát, a Amerikou, jež jim slibuje plnou podporu v závislosti na tom, jak se Donald Trump ten den vyspí, anebo na tom, jestli republikáni v Kongresu uspějí s aktuálním sporem v kulturních válkách… který svět by si vybrali?“
To je myslím úvaha, jaká málokdy provází zdejší jistě chvályhodné, ale málo promyšlené nadšení pro Tchaj-wan. Yaroslav Trofimov, reportér Wall Street Journal na Ukrajině, nedávno v krátkém tweetu v reakci na někoho jiného podobně odkryl téma, které číhá v pozadí neprobádané už hodně dlouho. „Důsledek amerického stažení se z evropské bezpečnosti nebude modus vivendi s Ruskem, ale s Čínou,“ napsal. Vždyť je to tak jasné! Rusko v našem uvažování i uvažování většiny Evropanů zaujímá svou současnou roli kvůli celým evropským dějinám. A je pravda, že Rusko nikam neodešlo, ale zároveň platí, že realita dnešního světa je taková, že ekonomický i strategický význam Ruska v dnešním světě bledne ve srovnání s Čínou. A Čína je vlastně blízko, Bruno Maçães napsal svůj Úsvit Eurasie v roce 2018 právě včas. Třeba svázání Evropy s mocností za Atlantikem, známé též populárně jako „Západ“, byla jen dočasná historická nahodilost? Půda pro antiamerikanismus byla v Evropě vždycky živná a Američané ji dnes přihnojují novými, nečekanými substráty. A ekonomické propojení Evropy a Číny přece dává smysl, jak to Evropě němečtí průmyslníci už léta ukazují.
Ovšem, jak titíž němečtí průmyslníci nyní zjišťují, postavení Evropy v Eurasii nemusí být kdovíjaké. Jestliže vztah západní Evropy a Ameriky za studené války býval přirovnávaný k postavení Řecka v Římské říši, Evropa by v čínském světovém řádu nemusela znamenat ani to.
Takovéto neuspořádané, nestrávené varovné myšlenky na nás dnes číhají, kam se podíváš, a pokus vstřebat je vzbuzuje hlavně pocit, jestli už není pozdě.
00:09
