Co se stalo, když Česká televize letos v březnu po odchodu Václava Moravce narychlo nahradila jeho 22 let vysílané Otázky Nedělní debatou, v níž se moderátoři střídají? Z pohledu sledovanosti vůbec nic. Pořad dosahuje obdobných čísel, tj. přes 400 tisíc diváků, jaká měl roky Moravec, podle mnohých ikonická a skoro nenahraditelná záruka veřejnoprávnosti ČT. Sledovanost prvních tří dílů Nedělní debaty dokonce mírně překonala celoroční průměry Otázek za poslední čtyři roky.
Byť na seriózní hodnocení je to samozřejmě příliš malý vzorek a příliš brzy, zatím se zdá, že Češi pořad spíš než kvůli jeho tváři sledují prostě z jakéhosi národního zvyku – pustit si k nedělnímu obědu politickou diskusi. Což s námi dělají ještě Slováci, jinak skoro nikdo. V USA a ve Velké Británii je tradice politických debat v neděli ráno, v Německu či ve Francii zas v neděli večer.
V nové debatě České televize se protočilo už trio moderátorů – Lukáš Dolanský, Jana Peroutková, Martin Řezníček –, které ČT vybrala z vlastních řad. A Moravec, jenž si mezitím založil produkční společnost Moravec Media a s veřejnoprávní televizí se rozloučil ne zrovna vstřícným gestem v přímém přenosu, si dál buduje image strážce veřejnoprávnosti.
Na sociálních sítích a v rozhovorech popisuje své zatím marné snahy vyvázat se z půlroční konkurenční doložky s tím, že si z Kavčích hor nechce vzít ani korunu navíc za práci, kterou už nedělá. „Ať je ČT utratí za rozvoj veřejné služby,“ zaštituje se altruisticky, byť mu samozřejmě jde i o vlastní byznys – kdyby mohl svůj plánovaný podcast rozjet už teď, a nikoli až po vypršení doložky na podzim, vydělal by si nepochybně víc. Příklady jiných známých mediálních tváří jsou lákavé: třeba moderátorka Lucie Výborná po nedávném odchodu z Českého rozhlasu na platformu HeroHero nabrala přes tři tisíce předplatitelů, což jí při ceně předplatného generuje po odečtení nákladů zhruba 400 tisíc korun měsíčně. To je o 100 tisíc víc, než v Českém rozhlase bere i s plnými odměnami jeho generální ředitel René Zavoral, respektive o 350 tisíc víc než jeho průměrný zaměstnanec.
Na příkladu dlouholetých veřejnoprávních tváří budujících nový byznys postavený na své osobní značce – právě Výborná si po odchodu z ČRo ještě na ČT takticky udržuje pořad Výborná show – je ale také jasně vidět, jak se mediální trh proměnil. A že pro úspěch na něm je třeba občas udělat rázný krok a sledovat nálady publika. I proto chce Moravec odstartovat svůj podcast teď, dokud je jeho „kauza“ ještě v živé paměti, za půl roku může být zájem vlažnější. Porozumění těmto změnám mediálního trhu je však přesně to, co při diskusích o veřejnoprávních stanicích bolestně chybí.
Televize vládne. Ale jen „starému“ světu
Veřejnoprávní televize a rozhlas se u nás opírají o zdánlivě silná čísla a pozici. A to včetně neprávem opomíjené agentury ČTK, která podle vlastních odhadů (jiné statistiky nejsou k dispozici) stojí za 30 až 40 procenty obsahu tuzemských zpravodajských webů. U ČT a ČRo se zastavme detailněji.
Česká televize byla v roce 2025 již poosmé za sebou nejsledovanější televizní stanicí v zemi s celodenním podílem na sledovanosti skoro 30 procent ve skupině označované mediální terminologií 15+. Nova a Prima se s nevelkým odstupem (zhruba 28 procent) přetahují o druhé místo. Televizím na první pohled hraje do karet i celoevropsky nadprůměrný čas 3,5 hodiny, který Češi podle dat Asociace televizních organizací (ATO) a Nielsen Admosphere denně stráví u obrazovky. Je to víc než před 20 lety, kdy průměr činil zhruba 3 hodiny a 15 minut (vrcholem posledních let byla pandemie covidu, kdy národ zavřený doma logicky konzumoval nejvíc televizního obsahu – přes 4 hodiny denně).
Klesá však síla lineárního vysílání, čím dál víc lidí sleduje vybrané pořady v jiný než reálný vysílací čas. Pokles zatím není příliš dramatický, což je ale dáno mj. faktem, že televizi dominantně sleduje publikum starší 55 let, jež své zvyky už moc nemění. Dobře to ilustruje žebříček 20 nejsledovanějších pořadů podle ATO za rok 2025: dominují mu stejně jako v předchozích letech štědrovečerní pohádky na ČT, přenosy z hokejového mistrovství světa, detektivky či asi nejlepší ztělesnění českého televizního rituálu – novoroční projev prezidenta republiky.
Tyto tradice ale nemusejí platit věčně. Velký problém pro televizi nastává při pohledu na to, jak táhne mladé diváky ve věku 15 až 24 let: zatímco v roce 2005 to podle ATO bylo přes dvě hodiny denně, teď je to méně než hodina. Pro mladé lidi už televize není „dominantní obrazovkou“, obsah sledují primárně na mobilech, a to v čase, který si sami vyberou. Místo věrnosti značkám jako ČT či Nova si vybírají obsah, za nímž místo televizních produkcí stojí tvůrci a influenceři na sociálních sítích jako TikTok, Instagram nebo YouTube.
S tím souvisí i odklon od velkých příběhů k mikroobsahu, mladší generace preferuje takzvaný „shackable content“ – krátká, rychle stravitelná videa. Anebo další anglicky nazývaný fenomén posledních let – „second screen“, který označuje zvyk opět hlavně mladší generace věnovat jedné obrazovce – třeba právě televizi – méně pozornosti, protože k tomu sledují i mobilní telefon nebo tablet. Zcela nejmladší publikum, děti pod 15 let, už pak v konkurenci Disney, Netflixu a influencerů nemusí veřejnoprávní výchova k rituálům prostřednictvím studiových pohádek nebo produkce ČT Déčko zasáhnout vůbec.
Konkurenční výhoda Českého rozhlasu
Ještě víc na rituálech a zvycích u nás fungují rádia, jejichž vysílání si denně pustí 55 až 60 procent lidí, což je v evropském kontextu opět nadprůměr. Český trh by přitom mohl posloužit jako modelový příklad pro teorii britského mediálního sociologa Paddyho Scannella, jenž už v roce 1996 popisoval dlouholetou oblibu rozhlasu tím, že vytváří „společnost pro osamělé“. Podle Scannella rádio není jen přísun hudby, ale „každodenní doprovod“, který dodává lidskému životu rytmus a pocit, že svět je v pořádku, protože na druhém konci někdo živý mluví v reálném čase. Něco, co ani algoritmy streamovacích platforem zatím nedokážou plně simulovat.
Na tuto primární funkci plus posluchačský servis v podobě například dopravního zpravodajství proto sázejí všechny největší české stanice: veřejnoprávní Radiožurnál, podle Radioprojektu jednička na trhu se 737 tisíci posluchačů denně, Rádio Impuls (s 640 tisíci posluchačů dvojka) či Rádio Blaník spadající pod společnost Media Bohemia, provozující také třeba skupinu Hitrádií. Zrovna Blaník byl sice v posledním denním srovnání s 591 tisíci posluchačů až čtvrtý, v týdenních a měsíčních datech ale často vede. Co do regionální popularity je jedničkou Impuls, který je nejposlouchanější v pěti krajích, Radiožurnál se soukromou Evropou 2 mají prvenství ve třech krajích, Blaník ve dvou, Frekvence 1 v jednom.
Souboj o posluchače je vyrovnaný. Hospodářsky ale díky jistotě koncesionářských poplatků naprosto dominuje Český rozhlas s rozpočtem přes 2,7 miliardy korun. Což je skoro o miliardu víc proti částce, s níž si musejí vystačit všechny komerční rozhlasové stanice v zemi dohromady. Při tomto nepoměru lze snadno zpochybnit letitý argument, že veřejnoprávní rozhlas přece musí coby veřejná služba produkovat i obsah, který by žádný soukromník nezaplatil. A nabízí se i jiný argument: zda by celý trh a podobu vysílání tuzemských rádií neposunulo vpřed, kdyby se karty trochu srovnaly. Zastáncům koncesionářských poplatků a nutnosti jejich zvýšení minulou vládou Petra Fialy lze snadno namítnout, že celý mediální trh dnes musí fungovat v úplně jiné byznysové realitě než začátkem 90. let, kdy u nás zákonodárci veřejnou službu definovali.
Nedotknutelný grál
I vláda Andreje Babiše si však od začátku nadrobila, když její motoristický ministr kultury Oto Klempíř nejdřív podpořil letité pořádky vlastním superpatetickým heslem „Veřejnoprávní média jsou grál“, aby pak bez projevení špetky bojovnosti a hlubší znalosti situace, jimiž si mohl získat aspoň trochu sympatií nedůvěřivých kritiků, bez mrknutí oka otočil o 180 stupňů. Tématu se tak místo něho chopili na jedné straně lidé na Letné demonstrující za onen „svatý grál“, na druhé jeho největší vládní kritici z SPD.
A když už Klempíř chtěl konečně vykázat činnost, nebylo to transparentní debatou s řediteli veřejnoprávních médií, kteří ho tři měsíce marně žádali o schůzku, ale „konzultací“ se slovenskou ministryní kultury Martinou Šimkovičovou. Čímž ještě posílil hlas kritiků, že vládě nejde o seriózní veřejnoprávní média, ale o to, jak nad nimi získat větší politickou moc. Z racionální diskuse se stala emocionální, „hodnotová“ přestřelka. Klempířem představený vládní návrh zákona o změně financování veřejnoprávních médií věcnosti debaty také moc nepomohl – spíš vyvolal další pochybnosti o ministrově kompetenci, když musel zasáhnout premiér Andrej Babiš, s řediteli veřejnoprávních médií se setkat a slíbit jim vedle běžných oponentních prostředků, jako je meziresortní řízení, vznik speciální pracovní skupiny, která má vše „doladit“.
Při pohledu na dosavadní nepřesvědčivý výkon vlády tak příležitost sehrát v tomto zápase nějakou významnější roli logicky vycítila i opozice. Její možnosti jsou samozřejmě omezené, aktuálně zahrnující hlavně drobné naschvály ministrovi, jako byl třeba nedávný narychlo svolaný kulatý stůl o Klempířově návrhu, který se už ministrovi nevešel do programu. Nebo nečekaná opoziční přesilovka na schůzi sněmovního výboru pro média, jíž předsedající lidovec František Talíř využil k odhlasování výzvy ministrovi, ať svůj návrh stáhne.
„Odmítám tuhle falešnou hru, kterou se nám tu opozice snaží podsouvat. Buď nekontrolované navyšování prostředků, nebo kolaps veřejnoprávních médií. To je absolutní nesmysl. Náprava je na cestě,“ reagoval na rozhodnutí výboru Klempíř. Zda se mu však nápravu vládě i veřejnosti skutečně podaří doručit, to je zatím otázka za miliardy.
00:09
