Kniha Farma zvířat George Orwella (vlastním jménem Eric Arthur Blair) patří mezi nejznámější varování před komunismem. Alegorická novela (vydaná byla v roce 1945) popisuje příběh statku, na kterém zvířata svrhnou tyranského vlastníka a začnou sama hospodařit. Po počátečním období harmonie se ale moci chopí prasata vedená zločinným Napoleonem, který nastolí tvrdou diktaturu. Zvířata, kromě prasat, se mají hůře než kdykoli předtím. Napoleon nakonec uzavře spojenectví s okolními lidmi. Příběh končí scénou, kdy prasata hrají s lidmi karty, vzájemně se podvádějí a přihlížející zvířata již nedokážou rozeznat, kdo je prase a kdo člověk.
Každé zvíře má svůj předobraz v historii. Starý kanec Major, jenž ve zvířatech zaseje revoluční myšlenky, ale převratu se nedožije, představuje Karla Marxe. Idealistické prase Kuliš, původní vůdce revoluce, je inspirováno Trockým. Napoleon, který Kuliše vyštve do exilu, je Stalinem farmy. Další zvířata představují skupiny v Sovětském svazu. Tvrdě pracující, naivní a loajální kůň Boxer, jehož Napoleon zneužívá, symbolizuje obyčejné dělníky. Psi bolševický bezpečnostní aparát. Ovce zmanipulované masy.
Farma zvířat se dočkala dvou filmových adaptací. V roce 1954 vyšla animovaná verze, tajně financovaná CIA, a v roce 1999 byla natočena hraná verze. Nyní míří do kin třetí filmové zpracování Orwellovy alegorie, jež budí velké vášně. Tvůrci totiž naprosto převrátili centrální poselství filmu. Z alegorie o nebezpečí bolševismu vytvořili snímek o zlovolném kapitalismu.
Napoleon je v něm parodií na Donalda Trumpa. Ten spolupracuje se zločinným technologickým konglomerátem Pilkington, který se snaží z farmy vyždímat co nejvíce peněz. Šéfka Pilkingtonu řídí auto připomínající Teslu, jasný odkaz na Elona Muska.
Kritika film ztrhala. Na webu Rotten Tomatoes agregujícím názory kritiků má nejnovější Farma zvířat 25 procent. Vyčítají jí v podstatě všechno: nekvalitní animaci, špatný scénář, toporné pokusy o humor.
Ale špatných filmů jde do kin každý rok desítky. Navíc současná verze je evidentně určena pro děti, takže tvůrci asi tolik nedbali na věrnost předloze a na kvalitu – děti leccos odpustí. Přesto asi žádný mainstreamový film v poslední době nevyvolal takové kontroverze. Je to samozřejmě způsobené posunem jeho poselství oproti předloze. Odpůrci adaptace se nemohli neuchýlit k označení takovéto změny za orwellovskou, v aluzi na přepisování dějin v další Orwellově knize – 1984. Proti nim vystartovali lidé upozorňující na fakt, že Orwell byl celoživotní socialista a Farma zvířat není žádnou oslavou kapitalismu. Naopak závěrečná scéna, kdy prasata sedí s farmáři, naznačuje, že kapitalismus je stejně špatný jako stalinismus. Problémem je tedy spíše provedení než nápad z antikomunistického díla udělat dílo antikapitalistické.
Socialista, který nesnášel socialisty
Ano, Orwell byl socialista. Dokonce byl ochoten za socialismus bojovat, když se dobrovolně přihlásil do španělské občanské války. Vstoupil do jednotek spojených s trockistickou stranou Partido Obrero de Unificación Marxista (Dělnická strana marxistického sjednocení). Ta byla později potlačena z Moskvy řízenou stalinistickou Komunistickou stranou Španělska a Orwell byl nucen před těmito čistkami utéct. Kvůli této zkušenosti v něm zakořenil hluboký odpor ke stalinismu.
S novou verzí Farmy zvířat by ale bytostně nesouhlasil – nejen kvůli převrácení ústřední myšlenky. Orwell byl totiž socialista, který nesnášel socialisty. Přesněji řečeno byl ostrým kritikem toho, co by se dalo označit za tehdejší progresivní levici. A tento snímek představuje přesně to, co na ní nesnášel.
Klíčovým dílem je Orwellova kniha Cesta k Wiganskému molu z roku 1937. První část knihy je o Orwellových sociologických výpravách mezi dělnickou třídu v severní Anglii. Odtud název knihy, Wigan je město zhruba na půl cesty mezi Manchesterem a Liverpoolem, v oblasti tehdy známé svým průmyslem.
V druhé části se Orwell zamýšlí, proč pokud „každý, kdo používá mozek, ví, že socialismus, jakožto světový systém a v plném rozsahu uplatňovaný, je východiskem“ ze světových problémů, tak „místo toho, aby postupovala vpřed, se věc socialismu zjevně vrací zpět“. Dochází k závěru, že problémem jsou socialisté. V druhé půli tak pálí do vlastních řad ostrými. Nakladatel Victor Gollancz nejdříve odmítal druhou půlku Orwellovi vydat v rámci své řady Left Book Club (Levý knižní klub). Kompromisem bylo, že Gollancz k vydání napsal předmluvu kritizující Orwellovy závěry.
Co tedy Orwella na socialistech tolik pobuřovalo? „První věc, která musí udeřit do očí každého nezaujatého pozorovatele, je, že socialismus ve své rozvinuté podobě je teorií omezenou výhradně na střední třídy. Typický socialista není, jak si třesoucí se staré dámy představují, hrozivě vyhlížející dělník s umaštěnými montérkami a hlučným hlasem. Je to buď mladý snobský bolševik, který se za pět let velmi pravděpodobně dobře ožení a konvertuje ke katolicismu; anebo, což je ještě typičtější, drobný upjatý muž s kancelářským zaměstnáním, obvykle tajný abstinent a často se sklony k vegetariánství, s nonkonformistickou minulostí a především se společenským postavením, o které nemá v úmyslu přijít,“ píše Orwell.
Tito lidé jsou podle Orwella blázni. „K tomu se přidává i hrozný, skutečně znepokojivý výskyt podivínů všude tam, kde se socialisté shromažďují.“ Následuje jeden z nejslavnějších popisů středostavovského socialisty, dodnes oblíbený mezi konzervativními komentátory: „Někdy člověk získá dojem, že pouhá slova ‚socialismus‘ a ‚komunismus‘ k sobě s magnetickou silou přitahují každého pijáka ovocných šťáv, nudistu, nositele sandálů, sexuálního maniaka, kvakera, šarlatána propagujícího ‚přírodní léčbu‘, pacifistu a feministu v Anglii.“ Orwell se taktéž pohoršuje nad prospektem nějaké socialistické letní školy, kde se zájemců ptají, zda si budou přát „obyčejnou, či vegetariánskou stravu“. „Taková věc sama o sobě stačí k tomu, aby odradila spoustu slušných lidí. A jejich instinkt je naprosto správný, protože potravinový podivín je z definice člověk ochotný odříznout se od lidské společnosti v naději, že si přidá pět let k životu své tělesné schránky; tedy člověk odtržený od běžného lidství,“ míní Orwell.
Stěžuje si rovněž na nepochopitelnou mluvu těchto lidí. „Co se týče odborného žargonu komunistů, je od běžné řeči stejně vzdálený jako jazyk matematické učebnice. Pamatuji si, jak jsem slyšel profesionálního komunistického řečníka promlouvat k dělnickému publiku. Jeho projev byl obvyklá knižní záležitost, plná dlouhých vět a vsuvek a výrazů jako ‚navzdory tomu‘ a ‚ať je tomu jakkoli‘, kromě obvyklého žargonu typu ‚ideologie‘, ‚třídní uvědomění‘ a ‚proletářská solidarita‘ a všeho ostatního.“ Prorokuje, že mládež brzy změní strany: „Ti prozíraví mladí sociálně-literární kariéristé, kteří jsou dnes komunisty, budou za pět let fašisty, protože je to právě v módě.“ To platí pořád, bariéra mezi krajní levicí a krajní pravicí je překvapivě propustná. Například v USA za demokraty kandiduje do senátu Graham Platner, jenž má na těle nacistické tetování.
Prostě mu vadí „celá ta ponurá banda idealistických žen, nositelů sandálů a vousatých pijáků ovocných šťáv, kteří se hrnou za vůní ‚pokroku‘ jako mouchy na mrtvou kočku“.
Diktatura namyšlenců
Orwell sice byl socialista, ale temperamentem tradicionalista. „Konzervativec ve všem kromě politiky,“ jak uvádí novinář a životopisec D. J. Taylor. Přiznával, že pokud by se narodil v 17. století, tak by v anglické občanské válce bojoval na straně krále proti parlamentu, jelikož zastánci parlamentu byli „takoví ponuří lidé“. Sám sebe nazval „toryovským anarchistou“. Věřil ve vládu podle „známých pravidel dávné svobody“. Byl celoživotní bezvěrec, ale s hlubokou vírou v křesťanskou morálku, nesnášel rouhání a podle svého přání měl anglikánský pohřeb. „Dokážeme přimět lidi, aby se k sobě chovali slušně, i když už nevěří v Boha?“ strachoval se. Jako velký vlastenec se dokázal rvát i za zcela neobhajitelné, jedna z jeho esejí nese název Na obranu anglické kuchyně. Ke konci života předal britským úřadům seznam lidí, které považoval za komunisty či jejich sympatizanty. To mu britská levice dodnes nemůže zapomenout.
Pokud by Orwell žil dnes, rozhodně by nebyl fanouškem progresivismu. Kritika jeho současníků ukazuje, že se až tolik nezměnilo. Stále se jedná hlavně o lidi z dobrých poměrů. Stále mají tendenci naskakovat na nejrůznější módní vlny, pokud jsou zahaleny do hávu pokroku. Počet diet a potravinových omezení jen narostl. Jen těžko si představit, že tradicionalista Orwell kritizující „sexuální maniaky“ by měl příliš pochopení pro nárůst nejrůznějších genderových identit či trendů jako polyamorie.
V Cestě k Wiganskému molu si rovněž stěžuje na kvalitu socialistické umělecké tvorby. „Pokud se člověk podívá pravdě do očí, musí přiznat, že téměř vše, co lze označit za socialistickou literaturu, je nudné, nevkusné a špatné.“ O kus dál se naváží do některých největších intelektuálů své doby. „Skuteční socialisté, ti propagandističtí spisovatelé, byli vždy nudní, prázdní žvanilové – Shaw, Barbusse, Upton Sinclair, William Morris, Waldo Frank a tak dále a tak dále.“
Nejnovější adaptace Farmy zvířat tak ztělesňuje téměř vše, co Orwell nesnášel. Stojí za ní zvučná hollywoodská jména. Režíroval ji Andy Serkis, známý především jako představitel Gluma v Pánovi prstenů, Napoleona namluvil Seth Rogen, šéfku Pilkingtonu Glenn Close, která byla osmkrát nominována na Oscara.
Levicová hollywoodská smetánka je nejnovějším evolučním stadiem oněch dobře zaopatřených „pijáků ovocných šťáv a nositelů sandálů“, proti kterým Orwell tak brojil. Film nevalných kvalit, v němž si jedni boháči dělají legraci z jiných boháčů, by ho nejspíše rozzuřil. Věřil totiž, že „obyčejný člověk se možná nezalekne diktatury proletariátu, pokud mu ji nabídnete taktně; nabídněte mu diktaturu namyšlenců a je připraven bojovat“.
AKTUALIZOVÁNO
00:07
