Kdo co hraje? Petr Pavel se postavil za sjezd Němců ze Sudet

Poměr sil v hlavní politické soutěži se více než půl roku od voleb nemění. Vládní koalice Andreje Babiše jako celek spíš lehce posiluje a opozice se zatím marně hledá. Potvrzují to všechny prozatímní průzkumy. Kdo u veřejnosti ztrácí, budou spíš média hlavního proudu, která stojí za opozicí. Ale největší chybu dělají, když vykreslují realitu takovou, jakou by ji chtěla mít, nikoli takovou, jaká je.

Dobře je to vidět na popisování vztahů mezi Andrejem Babišem a Motoristy. Premiérovi sice nemusí sedět Filip Turek nebo rozpačitě působící Oto Klempíř, ale klíčový vztah s předsedou Motoristů Petrem Macinkou je přinejmenším symbiotický. Otevřený konflikt Motoristů s Hradem naopak Babišovi ve všech směrech vyhovuje a bylo by mimořádně naivní si myslet, že by z něj premiér měl těžkou hlavu. Ano, Motoristé jsou nepochybně velmi nepopulární koaliční stranou, možná ještě nenáviděnější než Okamurovo SPD, ale své voliče si drží a spíš budou mít potenciál k mírnému růstu než k propadu. I zde totiž platí, že vaši nepřátelé v zápalu rozhořčeného boje pro vás nevědomky udělají také spoustu užitečné práce.

A tak paradoxně začínáme, i podle posledního průzkumu agentury STEM/MARK, sledovat pokles popularity Petra Pavla. Nejen soubojem s Motoristy se nechal vmanévrovat do role mluvčího opozice, jež má slabší zastoupení u voličů stejně jako před pěti nebo devíti lety. Podpora městských kaváren je sice oslňující a hřejivá, ale je šálivě omamná. Je to názorová bublina, sice nemalá, ale jiná je větší a silnější.

Petr Pavel si ke znovuzvolení určitě nepomáhá nápady na zrušení práva veta jednotlivých členských zemí v Evropské unii nebo úvahami o evropské federaci, ve které by rád Českou republiku viděl. A z podobné ideové dílny je poslední krok Hradu de facto udělit záštitu historicky prvnímu výročnímu sjezdu Sudetoněmeckého sdružení na území České republiky, který se chystá v Brně. Tímto gestem mohl prezident upřímně myslet na česko-německé smíření, ale zároveň tím zaštítil postoj opozice, která prakticky jednotně setkání podporuje. Jednoho zároveň překvapí, jak živé a jak silné emoce toto téma i po osmdesáti letech vyvolává. Už při první přímé volbě prezidenta, v níž se před třinácti lety střetli Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman, se sudetoněmecká otázka stala trumfem, který vytáhl Miloš Zeman – a přesvědčivě vyhrál. Už tehdy se to téma mohlo zdát zašlé prachem, ale evidentně není, reinkarnoval ho nový kontext, který představuje krize důvěry v Brusel a ekonomická stagnace Evropské unie.

Prezident sice nekopíruje postoje opozice ve všem a proti označení za jejího lídra se vymezuje, fakticky jsou ale mírné nuance pro většinovou společnost těžko rozlišitelné. Opozice se zatím opravdu těžko hledá, prakticky se omezuje jen na negaci všeho, co vládní koalice dělá a říká. ODS, jež kdysi byla pravicovou stranou a měla ve svém vedení konzervativce, zašla až tak daleko, že odmítla s vládou hlasovat pro snížení odvodů pro živnostníky, tedy své voličské jádro, a to zřejmě jen proto, že to prosazuje Babišova vláda. Není tak divu, že ji ve voličských preferencích přeskakují Starostové, kteří už sahají po roli lídra opozice. Zvolení Martina Kupky novým předsedou ODS žádnou novou krev do žil straně nepřineslo. Podobné je to u i lidovců, kteří spíš než k politickému přežití směřují k eutanazii. Zvolením Jana Grolicha novým předsedou, který se zatím proslavil jen jako více či méně zábavný influencer na sociálních sítích, dávají sbohem svým posledním věrným konzervativním voličům na jižní a střední Moravě a ze své tradiční strany dělají jen další variaci na Starosty.

Vůbec celá opozice působí jako jeden velký „amaroun“, všechno to začíná být ideově a politicky „plus minus Starostové“, pro kavárnu velkých i malých měst. A s touto spíš politickou nestrategií Andreje Babiše a jeho eskadru neporazí. Navíc se zdá, že premiér se víc než opozice bojí uvědomělého občanského hnutí Milion chvilek, vztyčeného hlasu opozice v ulicích měst. Právě s ním ho čeká těžký souboj o změnu financování veřejnoprávních médií – na jejich reformu nebo novou definici, která je z logiky společenských a technologických změn více než záhodná, si ale netroufá. A pokud se Babišova koalice zalekne a změnu si neprosadí, bude to její první vážná prohra s možným dominovým efektem.

V každém případě podívaná to bude a pro její pochopení je ji potřeba popisovat tak, jak se odehrává, nikoli tak, jak bychom si přáli, aby se odehrála.