Z porodnice ve vídeňské čtvrti Favoriten dnes dopoledne zmizelo týdenní novorozeně. Toho, že chybí, si všimla staniční sestra. Jeho matka byla v tu dobu mimo ...
Oblast strategické komunikace nepřestává zaměstnávat nejlepší mozky své generace a nás ostatní zásobovat materiálem ke komentování. Uplynulý měsíc přinesl ukázku neuvěřitelně se zrychlujícího tempa vývoje v oboru. V reakci na záběry dezorientovaného prezidenta Bidena na summitu G7 v Neapoli přišli experti s termínem „cheapfakes“. Tato variace na známý termín „deepfakes“ pro video či audioklipy vyrobené umělou inteligencí měla označovat tendenčně sestříhané záběry, šířené například americkým Národním republikánským výborem, jež měly vytvářet falešný dojem, že prezident Biden není ve formě. Nyní se však dozvídáme z establishmentových médií celý rozměr Bidenova stavu.
„Meloniová a ostatní vedoucí představitelé si palčivě uvědomovali Bidenův fyzický stav, diskutovali o něm mezi sebou a snažili se ho nepřivádět do rozpaků tím, že při chůzi s ním zpomalovali svoje tempo. Když se obávali, že nevypadá ve formě, a kolem byly kamery, utvořili kolem něj kruh, aby ho ochránili, než se dá dohromady,“ uvedl zdroj. Tak popsaly New York Times situaci v Neapoli.
Celý cyklus od zavedení nového odborného termínu po jeho diskreditaci a odložení se odehrál během pouhých dvou týdnů. Což musí být nějaký rekord. Tedy rekord by to byl v nějakém vědeckém nebo profesním oboru. Naopak pro propagandu jsou takové obraty typické.
U nás má vývoj vlastní dynamiku. V minulosti zastánci boje proti dezinformacím a strategické komunikace čili stratkomu, což je součást celého komplexu, zažili na institucionální úrovni ústup. Ofenziva za to, že se oborem musí někdo zabývat v rámci vlády, dopadla tak, že ho dostal přidělen národněbezpečnostní poradce Tomáš Pojar. Od toho se nejen bylo třeba obávat, že mezi řadou svých povinností nedá oboru patřičnou prioritu. Dokonce se tématem nezdál být dostatečně vzrušen a připustil, že dezinformace neumí definovat.
Nyní byl tedy jmenován vládní koordinátor pro strategickou komunikaci, plukovník Otakar Foltýn. Agilně se chopil funkce, o jejímž obsahu musí nepředpojatý pozorovatel mít vážné pochyby. Přispěla k nim i někdejší ministryně Langšádlová, jež na nejvyšší úrovni tento termín používala nejčastěji. Ale nebyla sama. Je to reakce na zvýšený výskyt dezinformací, tolik je jasné. Ale co je podstatou této reakce? Adam Růžička, člověk, který se problematikou zabývá hlouběji než autor tohoto sloupku, napsal: „Stále nevím, co to stratkom je. Vždy když mi to někdo vysvětluje, tak to zní jako propaganda zaměřená na domácí populaci. Doufám, že mi to jednou dojde.“
Zaznamenejme dva momenty Foltýnova působení. Ačkoli by jistě strategická komunikace měla být zaměřena na domácí publikum, stačil již být citovaný v zahraničních médiích. Konkrétně ve slovenském Denníku N. Šlo o komentář k vládní kampani Rešpektujem iný názor (ano, i vláda, jako je ta slovenská, může rozjet vlastní stratkom). „Když někdo navzdory všem faktům popírá, že Rusko je agresor, tak nemá problém se svobodou slova, ale se svobodou úsudku,“ uvedl Foltýn.
Autor tohoto sloupku zhlédl celý čtyřicetiminutový záznam tiskové konference, jíž slovenští činitelé kampaň odstartovali. Za celou dobu tam nezaznělo, že Rusko není agresor.
To ale asi redakci ani čtenářům Denníku N nevadilo, neboť jeho zpravodajská praxe často spočívá ve shromažďování kritických hlasů ke každému jednotlivému kroku tamní vlády – od „mimovládek“ nebo zahraničních expertů, vždy se zjevnou premisou, že ti mají pravdu.
Jenže ať už ve strategické komunikaci, či v čemkoli jiném, jež si činí nárok na jakoukoli míru strategičnosti, by pro českého představitele měl platit základní strategický imperativ při komunikaci se Slovenskem: nemíchat se do tamního dění v roli, jež může být vnímána jako role poručníka a poučovatele. Tím, že si Foltýn de facto vymyslel téma ke kritizování, navíc mimo svůj mandát, se do té role dostal.
Druhá epizoda. Zastánci strategické komunikace zdůrazňují, že musí vycházet z hodnot, které jsou nadstranické, které nás spojují a nemění se s výměnou jedné vládní garnitury. Minulý týden ale ministr pro vědu Marek Ženíšek pochvalně ocitoval slova plukovníka Foltýna: „Svoboda, demokracie, spravedlnost – to jsou hodnoty, které nás spojují. Nenechme se rozdělit algoritmy sociálních sítí či ruskou propagandou. Máme největší svobodu projevu, jakou jsme kdy měli, a stát (s výjimkou trestné činnosti) dává občanům maximální právo, aby si říkali, mysleli a publikovali, co chtějí…“
Jenže prostě není pravda, že máme největší svobodu projevu v dějinách. Na to, že v posledních letech došlo k jejímu omezení, jsou exaktní studie. Lze si představit, že toto omezení nějak vyargumentujeme a obhájíme. Zde v Evropě stejně nemáme tradici absolutní svobody projevu, a pokud se třeba kroky proti šíření dětské pornografie promítnou do nějakého hodnocení jako snížení míry svobody projevu, je to tak špatně? To uvádíme jen jako příklad – lepší než tvrdit něco, co prostě není pravda.
Ale co víc, Foltýnova formulace, že „stát dává občanům maximální právo“, musela každého, kdo jen z doslechu někdy zavadil o politickou filozofii, nadzvednout. Prozrazuje totiž přístup, který je na štíru s převládajícími pojetími demokracie. Zejména s jistě ne jedinou, ale podstatnou tradicí přirozených práv. V ní jsou nositeli základních práv, čítaje v to svobodu projevu, lidé. Stát není zdrojem těchto práv a lidem je nemůže dát. Foltýnova formulace by zněla přirozeněji v diametrálně odlišném režimu, třeba komunistickém, kde lidem práva udělovala strana (samozřejmě vyjadřující vůli pracujícího lidu).
Jedním z pilířů všech strategií boje proti dezinformacím je posílení vzdělávání a kritického myšlení. Pokud bychom to brali vážně – což bohužel nemůžeme – nemohlo by se třeba stát, že nějaký pilný student navedený všemi těmi vzdělávacími programy na teorii přirozených práv narazí? To by se dokonce mělo stát!
Pochopitelně že lidé se v běžném životě vyjadřují přibližně a na filozofické základy státu moc často nemyslí. Ale tady si určité politické síly vydupaly novou aktivitu výkonné moci, obnášející zasahování do života společnosti. Měly by tedy mít myšlenkové základy této aktivity promyšlené, anebo do nich aspoň nezabrušovat. Plukovník Foltýn by nás měl spojovat, a on zatím vyrábí kontroverze a doslova zpochybňuje základy demokratického režimu.
AKTUALIZOVÁNO
00:02
