Původně libanonský bankéř a později vlivný filozof současnosti Nassim Nicholas Taleb popsal černou labuť jako jev, který je ze samé povahy věci nepředpověditelný, ale má rozhodující dopad na společnost. Zdá se, že někdy od roku 2010 jde o běžný způsob, jak funguje tento svět. Mohli bychom si říct, že je to chaos, a rezignovat na možnost budoucnost v takto nejistém prostředí vůbec poznat. Ve skutečnosti se svět mění tak rychle, že nějakou představu o jeho budoucnosti mít musíme. Třeba když stavíte kancelářskou budovu, je namístě úvaha, zda lidé nebudou víc pracovat doma a přitom používat umělou inteligenci. Podobně léky na obezitu vedou ke změnám jídelníčku, omezování cukru a zmenšování dávek balených potravin.
Potravinářské firmy ale také sledují vývoj klimatu, protože třeba za suššího a teplejšího počasí nejspíš přejde část pšeničných polí na čirok a firma, která jej bude umět dobře zpracovat a prodat zákazníkům, bude mít výhodu. Podobně můžeme uvažovat o tom, že skutečnými vítězi íránské války budou čeští pěstitelé cukrové řepy, protože za vyšších cen paliv konkurenční Brazílie převede část své výroby cukru na etanol a tím podpoří poptávku po cukru i v prostředí, kde jeho použití mírně klesá.
O spolehlivý pravděpodobnostní odhad budoucího fungování světa je proto stále větší zájem, takže technikám „předvídání“ (v dalším textu již toto slovo budeme používat bez uvozovek) je věnována stále větší pozornost.
Obyčejný kurz stojí v renomovaném kodaňském Centru pro studia budoucnosti kolem 2600 eur a samotné analýzy od několika mála úspěšných firem, které příliš nevystupují na veřejnosti, jsou nesmírně drahé. Základní způsoby, jak odhadnout budoucnost, jsou v zásadě tři. Jde o poznání cyklicity, vývoj megatrendů a foresightovou analýzu, tedy o vlastní předpovídání.
Měřit neměřitelné, předvídat nepředpověditelné
Američané mají asi patnáct zpravodajských organizací, jež podle odhadů zaměstnávají asi 100 tisíc lidí a z toho je asi 20 tisíc analytiků. Jejich roční rozpočet se pohybuje v řádu desítek miliard dolarů. Technologické výsledky se scházejí v sekci DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency), proslavené tím, že kdysi uvedla na svět internet, ale analytické zprávy zahrnované pod strategické předvídání zpracovává IARPA (Intelligence Advanced Research Projects Activity). Nějakých šest zpravodajských organizací vydává své zprávy o budoucích trendech, ale podle neveřejných, a proto neúplných údajů z nich teprve IARPA vytváří syntézu a dbá na to, aby si navzájem neodporovaly. Organizace navrhla několik matematických způsobů, jak měřit úspěšnost předpovědí, a také pravidla, že například každá předpověď musí uvést, dokdy se stane. Jsme totiž velmi dobří při předvídání budoucích nejistot, třeba při plánování dovolené, ale málokdy správně odhadneme, kdy se daný proces skutečně odehraje.
V roce 2011 se IARPA rozhodla, že uskuteční turnaj v předvídání, kterého se účastnilo několik soukromých firem i vládních organizací. Šlo pravděpodobně o víc než deset tisíc expertů. Nejlepších výsledků dosáhla dodnes fungující firma Good Judgment Inc. Najala si 3200 analytiků, kterým po dobu několika měsíců kladla otázky. Zjistila, že mezi velkým množstvím expertů je několik málo lidí, kteří se pletli jen asi v 10 až 20 procentech případů. Vedoucí centra Philip Tetlock, autor později proslavené knihy o předvídání, je nazval superforcasters. Tady si musíme uvědomit, že ještě v 90. letech byl rozdíl mezi méně úspěšnou a úspěšnější firmou dán tím, že ti první odhadli správně dva trendy z pěti a ti pokročilejší tři trendy z pěti, takže běžná úspěšnost předpovědí se pohybovala mezi 40 a 60 procenty.
Ukázalo se, že systém soukromých superpředvídačů, kteří čerpali jen z veřejných informačních zdrojů, dosáhl podstatně lepších výsledků než vládní špioni, a tak bohatě podporovaná IARPA turnaj předčasně ukončila. Okamžitě se vynořila otázka: Pokud u úspěšného předvídání příliš nezáleží na kvalitě dílčích údajů, tak co rozhoduje? Je to styl myšlení, který se dá obtížně popsat. Ti nejlepší předvídači mají různá zaměstnání jako třeba učitel či pracovník banky na penzi. Mají, až na způsob uvažování, málo společných rysů. Dobří analytici jsou obvykle introverti, rádi čtou knihy a pro své odhady čerpají z několika desítek někdy protichůdných a jim samým třeba nesympatických zdrojů. Nehledají potvrzení svých názorů. Dívají se na vzdálené horizonty a odhalují slabé signály, které mohou za pár let zesílit.
Běžný analytik je zhruba stejně tak úspěšný jako dobrý matematický algoritmus, ale nejhůř dopadají televizní analytici. To je celkem pochopitelné, protože ti nejúspěšnější analytici se nejlépe cítí doma mezi svými knihami a internetovými zdroji. Uvažují v odhadech pravděpodobnosti, takže na obrazovku ne úplně jistým hlasem řeknou, že daná záležitost může dopadnout takhle, nebo taky jinak. Ale také na sebe nechtějí upozorňovat a firmy jejich identitu tají. Teprve když se o věc začnete zajímat hlouběji, zjistíte, kolik firemních a někdy i státních rozhodnutí je založeno na neviditelné praxi foresightové analýzy.
Svět mezitím pokročil dál. Ukázalo se, že týmy předvídačů mají ještě o něco lepší výsledky, ale musejí přitom sledovat určité metodiky a pohybovat se po hranici mezi hádkou a konsenzuálním skupinovým myšlením. Umělá inteligence dnes bývá členem týmu, ale musíte se umět správně ptát a k tomu toho potřebujete hodně vědět.
Opakuje se historie?
V klimatologii se otázka cyklů řeší už déle než sto let. Byla objevena řada cyklů, které se navzájem posilují či vylučují, takže jejich výsledkem bývá tzv. kulhavý cyklus – napůl matematická závislost a napůl náhoda. Nejvíc spolehlivé jsou dlouhé, desítky tisíc let trvající cykly oběhu Země kolem Slunce, ale z krátkodobých, pro náš život důležitých cyklů jde nejvíc o deseti- až jedenáctiletý cyklus sluneční aktivity. Po povodni roku 2002 následovala o jedenáct let později povodeň roku 2013 a o dalších jedenáct let později povodeň, která sice byla u nás poměrně slabá, ale o kousek dál za hranicemi na Dunaji způsobila velké problémy. V našich podmínkách je desetiletý cyklus dobře patrný u tzv. nahodilých lesních těžeb. Dochází k nim nejčastěji kombinací sucha, silného větru a škůdců. Firmy pak musejí zpracovávat dřevo, se kterým nepočítaly, okolní hospodářské lesy mezitím stárnou a častěji jsou napadány například václavkou.
Z dosud nejasných příčin se i morové rány středověku a baroka někdy vracely s desetiletým intervalem a rovněž analýza virových epidemií posledních dvou století ukázala, že nakažlivé nemoci typu chřipky se častěji vracejí po deseti letech. Některé firmy jsou si toho vědomy, a proto na důležitá či nenahraditelná místa třeba energetických dispečerů či přístavních jeřábníků školí náhradníky, kdyby se nějaký zarputilý vir opět vrátil v roce 2030 a půlka lidí onemocněla.
Poněkud jiné a méně uchopitelné povahy jsou ekonomické a sociální cykly. Peter Turchin již před lety odhalil padesátiletý cyklus „vojna a mír a zase vojna“ s turbulentním maximem po roce 2020. Slavný investor Ray Dalio uvažuje o ekonomickém cyklu trvajícím 75 až 100 let. Ten vzniká tak, že každých dejme tomu pět až osm let dojde k malým recesním cyklům, při nichž se dluhy sice splácejí, avšak ne úplně, takže problémy se kumulují. Dluhy proto rostou rychleji než příjmy, ale ceny akcií či nemovitostí rovněž rostou, takže se všichni cítí bohatí, a to až do chvíle, kdy aktiva ztrácejí na ceně. V tom okamžiku razí Dalio úsloví „cash is thrash“ a doporučuje zbavit se měn hroutících se pod tíhou dluhů. Riziko současného vývoje může spočívat i v tom, že vyšší ceny energií prodraží provoz datových a AI center a zároveň se začne ukazovat, že AI technologie nepřinášejí uvažovaný zisk. Investoři v ně ztratí důvěru a trh začne kolabovat.
Kdybychom o budoucnosti uvažovali z hlediska dějinných návratů, tak cyklicita přírodních jevů a sociálních procesů je určitě něco, co musíme zvážit, ale je to nepravidelný či kvazipravidelný jev, jehož pravděpodobnost bych odhadl dejme tomu na 60 procent.
Megatrendy
Jako megatrendy označujeme rozsáhlé vývojové tendence, jež započaly v minulosti, probíhají v současnosti a budou pokračovat do budoucnosti. Pokud se odehrávají v celosvětovém měřítku, používá se pro ně označení globální megatrendy. Koncepci megatrendů původně rozpracoval americký vědec John Naisbitt, který po mnohaletém výzkumu vydal v roce 1982 knihu Megatrendy / Deset nových směrů, jež mění naše životy. Dnes vydávají zprávy o velkých vývojových tendencích desítky organizací od Světového ekonomického fóra přes energetické agentury, významné firmy, ministerstva obrany až po specializované soukromé firmy.
Jediným státem v Evropě, který má zákonnou povinnost vydávat „Vládní zprávu o budoucnosti“, je Finsko. To rovněž navrhlo i zajímavou pojistku penzijní reformy, u které má právo veta mladá generace, jejíž nárok na dobrý život by mohl být zatížen vysokými důchody. V podstatě se týká správného nastavení mezigenerační spravedlnosti a nejde přitom jen o výši peněz, ale také o aktivní ekonomické stáří. V tomto roce začali Finové používat slovo „polykrastinace“, aby označili tendenci politiků odkládat řešení složitých krizí sestávajících například z kombinace klimatické, energetické a surovinové bezpečnosti. V současné době probíhá ve Finsku rozsáhlá debata na téma vzdělávání, která má lidi připravit na společnost, kde pracují roboti a umělá inteligence. Mezi důležité megatrendy finské zprávy patří například Evropa, jíž scházejí suroviny, či svět technogigantů, chytřejších a bohatších než některé státy, a proto v rámci svých dlouhodobých plánů schopných zaplatit experty či lobbisty. Technogiganty se pak stávají velkou řídící silou, která působí někde v pozadí, a to bez ohledu na výsledky voleb.
Myslím, že o hodně přicházíme, když tyto z povahy nejisté, ale přesto promyšlené způsoby strategického předvídání opomíjíme a místo toho jedeme na vlně jiného současného globálního trendu, jímž je nedostatek či úplná absence vize. O mnohých státech se dnes říká, že hasí požáry, ale Finsko zajímá, kde bude hořet příště.
00:09
