Osamělost zkracuje život. Odborníci při debatě v Senátu popsali skrytou epidemii současnosti

Osamělost není jen nepříjemný pocit nebo problém několika osaměle žijících seniorů. Podle odborníků představuje významné zdravotní i společenské riziko, které může zkracovat život, zvyšovat pravděpodobnost infarktu, demence či depresí a zároveň měnit podobu společnosti. Vyplynulo to z kulatého stolu o samotě a osamělosti, který se uskutečnil minulý týden v horní parlamentní komoře pod záštitou senátorky Daniely Kovářové (BEZPP) z Ústavně-právního výboru. Lékaři, sociologové a politici varovali, že se z osamělosti stává jedna z největších společenských výzev současnosti.

Debatu otevřela senátorka Kovářová, která upozornila, že osamělost se stává jedním z charakteristických jevů současné západní společnosti. Položila otázku, zda stále platí aristotelská představa člověka jako společenského tvora, nebo zda vzniká nový typ člověka, který většinu života tráví v online prostředí a bez potřeby hlubších mezilidských vztahů. Senátorka proto míní, že je zcela na místě debata nejen o zdravotních, ale také o právních a společenských důsledcích rostoucí osamělosti a o tom, jakou roli může sehrát stát při pomoci nejohroženějším skupinám. Předseda ústavně-právního výboru Senátu Tomáš Goláň (ODS) ocenil snahu otevřít mezioborovou debatu, která propojí pohled lékařů, sociologů, právníků i dalších odborníků.

„Mozek odměňuje za vztahy a trestá za samotu,“ prezentoval psychiatr Martin Anders z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Podle něj se v posledních letech rychle rozšiřuje výzkum, který potvrzuje přímé biologické dopady osamělosti na lidské zdraví. Anders upozornil na rozsáhlé studie sledující stovky tisíc lidí, podle nichž sociální izolace zvyšuje riziko kardiovaskulárních onemocnění včetně srdečního selhání a infarktu. Anders upozornil, že nejde pouze o subjektivní pocit nepohody. Podle současných poznatků lidský organismus reaguje na dlouhodobou osamělost podobně, jako by byl vystaven trvalému stresu. Osamělost podle něj ovlivňuje nejen psychiku, ale také imunitní systém.

„Proces neurodegenerace je jednoznačně akcelerován osamělostí a samotou daného jedince,“ sdělil. Lidský mozek se podle něj během milionů let vyvinul pro život ve skupině. Sociální kontakty stimulují jeho fungování, zatímco dlouhodobá izolace vede k horším zdravotním výsledkům i kratší délce života. Zvláště znepokojivý je podle něj nárůst psychických problémů a sebevražednosti u mladých lidí, který odborníci dávají do souvislosti mimo jiné s proměnou mezilidské komunikace a rostoucím vlivem sociálních sítí. Podle Anderse je jedním z největších omylů považovat osamělost pouze za psychologický problém.

Samota versus osamělost

Psycholog Radek Heissler z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) upozornil, že veřejná debata často zaměňuje dva odlišné pojmy. Samota nemusí být problémem, naopak může představovat prostor pro odpočinek, sebereflexi, kreativitu nebo regeneraci. Problematická je až osamělost, která je něčím jiným – bolestným pocitem nedostatku blízkých a smysluplných vztahů. Výzkum NÚDZ, do něhož se zapojilo více než 1700 dospělých respondentů, ukázal, že muži vykazují vyšší míru osamělosti než ženy. Lidé s vyšším vzděláním se naopak lépe vyrovnávají s pobytem o samotě a častěji jej vnímají pozitivně. Významnou roli hraje také partnerský život. Ti, kdo žijí bez partnera, vykazují vyšší míru osamělosti než lidé ve vztahu. Z rozhovorů s respondenty dle Heisslera vyplynulo, že pozitivně prožívaná samota bývá spojena s pocity klidu, bezpečí a autenticity. Naproti tomu osamělost lidé popisovali jako izolaci, utrpení, strach z odmítnutí nebo pocit, že nemají nikoho, na koho by se mohli obrátit.

Socioložka Lucie Vidovićová z Masarykovy univerzity pak na semináři upozornila, že osamělost není pouze individuálním problémem. Podle ní významně souvisí s tím, jak funguje společnost jako celek. Důležitou roli hraje míra důvěry mezi lidmi, ekonomická situace nebo schopnost vytvářet a udržovat sociální vazby. Připomněla také, že nejvyšší výskyt osamělosti není mezi seniory, jak se často předpokládá. Nejohroženější skupinou jsou adolescenti a mladí dospělí. Až za nimi následují nejstarší senioři, kteří se potýkají například s odchodem partnerů, zhoršeným zdravím nebo omezenými možnostmi sociálních kontaktů. Vidovićová zároveň upozornila na dlouhodobé důsledky osamělosti pro veřejné zdraví. Americké studie podle ní ukazují miliardové náklady spojené s vyšší potřebou zdravotní péče. Rizikovými skupinami jsou také neformální pečující.

Poslankyně Helena Válková (ANO), která se semináře zúčastnila, označila osamělost za „sociální, zdravotní a politický deficit“. Připomněla, že chronická osamělost má podle některých výzkumů srovnatelné zdravotní dopady jako kouření či obezita. Zároveň podle ní současné systémy zdravotní a sociální péče reagují spíše na následky než na příčiny problému. Válková proto vyzvala k větší podpoře preventivních programů, komunitních aktivit nebo mezigeneračního bydlení. Inspiraci vidí například ve Velké Británii, kde lékaři mohou pacientům doporučovat také společenské aktivity, dobrovolnictví či zapojení do komunitního života.