Konec máme za sebou. K postapokalyptické filozofii Antonína Kosíka

„Helejte se, já už jsem kauzalitu úplně opustil,“ napsal mi v jedné z posledních zpráv filozof, matematik a překladatel Antonín Kosík, syn filozofa Karla Kosíka a literární historičky Růženy Grebeníčkové. Krátce nato, 13. prosince 2025, zemřel. Mohlo by se zdát, že tato věta vyjadřuje smíření s očekávaným koncem. Možná spíš míří k jádru jeho filozofie.

Kosíkovo dílo není rozsáhlé: počítáme-li jen knihy, jde o dva tituly – Pospojovaný svět (Prostor, 1997) a sbírku povídek Insistence (Rubato, 2003). Neochota „se zveřejňovat“ byla součástí jeho postoje, stejně jako oddanost fyzickému pohybu. Od těla v pohybu se podle něho leckdy naučíme víc než z četby. Naše poslední setkání bylo příznačné. Náhodou jsme se potkali, když mířil do fitness centra. Nemoc pokročila a Antonín sotva mluvil; šeptal, že spíš než ztráta hlasu jej trápí bolesti. Nad mou poznámkou, jak statečně vše zvládá, mávl rukou. Nic jiného mu prý nezbývá, navíc spěchá na box.

Překládal Gianniho Vattima, ale jeho hlavním referenčním bodem byl zvlášť v posledních letech Giorgio Agamben, který proslul jako snad nejnesmlouvavější filozofický kritik proticovidových opatření. Antonín Kosík obdivně zmiňoval nejen jeho dílo, ale i propracovanost filozofovy arogance. Sám v této disciplíně obstál. Moderní snahou vydávat za pravdu jen to, co je viděné, užité, zveřejněné, nezakrytě opovrhoval. Činovníci moderní doby, novináři a intelektuálové, prý stvořili fikční svět, v němž se vše proměnilo ve stíny.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.