Úspory jsou pro energetický mix klíčové, plyn v r. 2035 skončit nemůže, říká šéf ČEZ ESCO Čermák

Pokud v energetice existuje nějaká elementární, celospolečenská shoda, tak je to v tom, že jsou úspory důležitou součástí energetického mixu. V rozhovoru pro Echo24 to řekl generální ředitel společnosti ČEZ ESCO Kamil Čermák. Mluvil také o budoucnosti využívání zemního plynu. Podle něj není v současné realitě možné, aby se EU v roce 2035 obešla bez něj. Před rozšířením využívání vodíku a dalších zelených plynů je totiž plyn zásadním přechodným zdrojem.

ČEZ ESCO působí mimo jiné jako dodavatel energií pro firmy. V čem jste jiní než ostatní dodavatelé?

Touto otázkou se vracíme ke kořenům naší firmy před jedenácti lety. ESCO vzniklo spojením prodeje komodity, tedy elektřiny a zemního plynu, a dvou společností, které historicky v ČEZu dělaly výstavbu energetických zařízení a kogenerační jednotky. Díky tomu jsme, pokud vím, jediné ESCO na světě, které dělá jak klasické ESCO aktivity, tak komoditu. A v tom jsme unikátní. Nabízíme nejenom prostý prodej komodity, ale komplexní servis. Propojili jsme to s celou řadou dalších služeb, služby výkonové rovnováhy, PPA kontrakty, ale také třeba baterek, kde komodita funguje jako velmi dobrý otvírač dveří. Zákazník si pořídí komoditu a my k ní přidáváme nové služby. Jde přitom o prodej energií všeho typu. Nejenom elektřiny a zemního plynu, ale i vody, páry, chladu… Zkrátka věci, které potřebují specifické průmyslové provozy. Stala se z toho takhle široká nabídka, která se v ESCO zakořenila a posunula nás dál.

Zmiňujete PPA kontrakty. V čem je jejich zásadní přínos a rozvoj v posledních letech?

PPA projekty rozvíjíme už roky, a musím říci, že prochází určitými vlnami. Vždycky přijde vlna velkého nadšení a budování, která pak kvůli cenám zase utichne. Teď bych ale řekl, že už PPA projekty mají konstantní úroveň progresu a posouvají se dopředu. Naším velkým strategickým partnerem jsou v tomto ohledu Třinecké železárny. Mimochodem, právě tam je to ukázka racionální dekarbonizace, která má přinést i modernizaci. Vyhráli jsme velký kontrakt na paroplynovou elektrárnu, kterou budeme v Třineckých železárnách realizovat, zároveň tam děláme kompletní energetickou službu včetně právě PPA kontraktu. Jak to funguje – u Chomutova má ČEZ velkou solární elektrárnu Vrskmaň a oni si vyrobenou elektřinu z ní berou virtuálně přes PPA pro sebe. A není to jediná firma, řešíme podobnou zakázku pro Škodu Auto i další firmy. Na druhou stranu ale musí člověk svůj byznys diverzifikovat, aby se neuvázal k jediné věci. Když jsme teď nastavovali strategii ČEZ ESCO na dalších deset let, určitě tam PPA patří, ale nesmíme zapomenout ani na baterky, služby výkonové rovnováhy a celou řadu dalších věcí. Původně jsme předpokládali, že bude mít v této strategii jasné místo i vodík. Děláme teď řadu pilotů ve veřejné dopravě, třeba vodíkové autobusy pro Středočeský kraj. Uvědomujeme si ale, že je vodík sice „nice to have“, zatím to ale není velký byznys.

V jakém smyslu?

Kolem vodíku sice bylo velké nadšení, jenže musíme respektovat fyziku a technologické možnosti. Třeba v teplárenství se o vodíku hodně mluví. To je super, jsme schopni ho přimíchávat, ale zhruba deseti procenty. Ve velkých teplárenských zdrojích za desítky miliard, které do ČEZ přicházejí, na to jsme připraveni, nově stavěná zařízení jsou připravena i na vodík a jiné plyny. Ale v dohledné době bude hlavním zdrojem biomasa a zemní plyn, a ten jím určitě zůstane nejen do roku 2035, ale spíš výrazně déle.

Můžete rozvést, proč vodík zatím není takové terno, jak se mohlo zdát?

Protože toho opravdu zeleného vodíku, jak ho vidí Evropská komise, je strašně málo, a těch zdrojů tím pádem nebude dost. Musíme Komisi přesvědčit, že pro střední Evropu je centrální zásobování teplem klíčová věc, a že ho potřebujeme zachovat. Takže možná přijde nějaký úkrok stranou a vznikne jakýsi „šedý vodík“. Pak to bude trochu jiná situace. Zatím je ale náš pohled spíš konzervativní. Sami jsme to v rámci vývoje a pilotů zkusili a dnes jdeme spíš pragmatickou cestou na bázi dostupných technologií a financí.

Vrátím se ke komoditám. Jak se působení ČEZ ESCO změnilo od ruské invaze na Ukrajinu a od krize na energetickém trhu? Proměnila se reálně náplň vaší práce a vaše priority?

Změnili jsme se hodně. Už covid a ta první krize přinesly hodně proměn, ale tehdy bylo obecné očekávání, že se taková krize stane jednou za dekádu. Putinova invaze pak nastartovala opravdu nový mindset. Celá řada průmyslníků, starostů i primátorů si uvědomila, že energetika se v té krizi najednou vyšvihla do čela žebříčku priorit. Tím pádem se zvedla poptávka po našich službách všeho typu, které přispívají k soběstačnosti a bezpečnosti, jako jsou třeba solární elektrárny a tak dále. A pokud jde o komoditu, tak v oblasti B2B, které se věnujeme, jsme zaznamenali velký příliv komerčních zákazníků, protože hledali stabilitu a jistotu. Některým firmám totiž dodavatel zkrachoval. To všechno se sešlo dohromady. Je to teď tvrdý boj, komodita je velmi konkurenční prostředí, ale s naším brandem jsme zaznamenali, že je vnímaný jako cesta k jistotě a stabilitě.

Zmínil jste města a obce. Vnímáte v téhle oblasti posun? Prohloubila se spolupráce se státní správou? Začínají si víc uvědomovat potřebu energetické soběstačnosti?

Potvrdilo se to hlavně v oblasti úspor, kde platí, že nejlepší elektřina je ta, kterou nespotřebujete. A ono to opravdu funguje. S daleko větší četností se proto rozjely úsporné projekty v municipalitách, městech, obcích i krajích. Pomohla tomu třeba novela rozpočtových pravidel, kterou minulá vláda prosadila loni – a odhlasovali ji prakticky všichni přítomní poslanci, koalice i opozice, unisono, což se málokdy stane. Nová vláda tento směr díky podpoře Karla Havlíčka navíc potvrdila. Takže teď i u státních budov mají úsporné projekty oporu v legislativě, tyhle investice se nepočítají do veřejného dluhu, a tím pádem se mohou realizovat. Následky krizí tak přispěly k většímu docenění energetických úspor a dalších řešení. Mimochodem nejvíc těchhle projektů, které vedou k rozumné dekarbonizaci, děláme v bývalých silných uhelných regionech, v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Jsme silní i jinde, ale tamní volení politici vidí, že jejich voliči volají po řešeních, která jsou jednak úsporná, jednak ekologická. Jde o kraje, které totiž dostaly historicky velkou ekologickou zátěž. Bez ohledu na politickou příslušnost si uvědomují, že je to něco, co voliči chtějí. A těch ústeckých a moravskoslezských projektů si moc vážíme.

Máte konkrétní projekt, na kterém by se ta fungující spolupráce mezi krajem nebo městem dala ilustrovat?

Zmínil bych dva kraje. Nechám stranou severní Moravu, kde máme celou řadu zakázek a zákaznických konceptů. Klíčový je pro nás Ústecký kraj, protože tam řešíme konverzi velkých teplárenských zdrojů, máme jich tam nejvíc – Trmice, Ledvice, Tušimice, Prunéřov – a zároveň i úsporné projekty. A pak musím říct, že obdivuju odvahu Středočeského kraje, který šel do velkých EPC projektů tak, že řeší už druhý balík; dohromady je to víc než 150 budov. To je pecka, protože EPC funguje na bázi úspor z rozsahu, tedy čím větší balík, tím líp to vychází. Proto jsou oblíbené buď pro jeden velký objekt, jako špitál, anebo třeba dvacet škol najednou. Středočeský kraj našel odvahu hned dvakrát a vznikl tak co do počtu budov největší balík v republice.

Nedávno jsem se účastnil dokončení EPC projektu v DEPO Kačerov. EPC projekty jsou pro vás pochopitelně zásadní, teď se navíc zdá, že se stále něco nového otevírá. Mohl byste pro naše čtenáře shrnout, co to EPC projekt vlastně je?

První projekt se objevil před více než třiceti lety. Nápad pochází ze Spojených států, pak se to dostalo do Evropy, takže mají EPC projekty bohatou historii. Pravda ale je, že za poslední dekádu se nám, ve smyslu veřejného sektoru, podařilo EPC hodně nastartovat a akcelerovat. Kouzlo je v tom, že provozovatel budovy nemusí platit žádný kapitál. Nezaplatí ani korunu, všechno se financuje z úspor a ještě ušetří. To je to kouzlo, proto je to tak populární ve veřejné sféře. Všechny investice do rekonstrukce a technologií se dnes navíc dají spojit s velkou stavební rekonstrukcí do jednoho velkého balíku, a ještě se k tomu dají vzít dotace, což celý proces hodně zatraktivní. Příkladem je Nemocnice Na Homolce. To byl jeden velký cirkus: když se takhle velký projekt dělá stavebně, dává smysl k tomu kompletně dotáhnout i energetiku. A nemocnice jsou na to nejkomplexnější. Nerozlišují totiž capex a opex. Nemocnice má jeden balík peněz, z něhož většina jde na personál a léky, takže tu ušetřenou částku jednak nemusí dát za rekonstrukci, a navíc ji může dál použít. Pro veřejný sektor je to proto velmi atraktivní. Velkým paradoxem donedávna bylo, že zatímco municipalita to mohla dělat relativně snadno, u ústředních, státních budov byl potřeba speciální souhlas ministerstva financí, a nebylo to úplně jednoduché.

To by se ale mělo v souvislosti s tou změnou zákona, o níž jste hovořil, změnit, že?

Ano. Tím, že se odblokovala ta “218”, už to není vnímané jako zadlužení státu. Naopak, jak říká Karel Havlíček, je to jediné fungující PPP v této zemi, vedle dálnice D4. A tak v tom teď veřejný sektor dostal větší forsáž, z čehož máme samozřejmě radost. Na druhou stranu ale pořád startujeme z nízké základny. Historicky to bývaly jednotky projektů ročně, teď jsou jich nižší desítky, ale pořád platí, že v téhle zemi je deset tisíc škol, stovky nemocnic a tisíce veřejných budov všeho druhu, tak je obrovská práce stále před námi. Podle našich propočtů je jen ve veřejných budovách potenciál úspor až dvacet miliard korun ročně.

I tím, že se opticky pořád něco stříhá, se ale mohou další školy či nemocnice inspirovat. Máte kapacitu na násobný skok objemu projektů z těch nižších desítek za rok třeba na stovky?

Určitě. Ale řeknu to s pokorou: ano, máme sice zhruba polovinu trhu, zároveň ale existují i společnosti našich kolegů a konkurentů, které také nějakou kapacitu mají. Takže problémem teď není kapacita, ale spíš otázka trvalé poptávky. Jestli zájem vydrží, aby to zase nebyla sezónní, momentálně nahypovaná věc. A taky to, aby v novém dotačním programovacím období stát na tyhle věci a na EPC myslel. Jedno velké téma je teplárenství, ale druhým tématem jsou právě úspory, které by měly mít místo v nových operačních programech nehledě na to, kdo je zrovna u vlády.

Vnímáte podporu i ze současné vlády?

Myslím, že pokud v energetice existuje nějaká elementární shoda napříč politikou, tak je to v tom, že jsou úspory důležitou součástí energetického mixu. Zní to lapidárně, ale je to fakt. Stejně jako to, že do našeho mixu patří jádro a že je potřeba zachovat centrální teplárenství. To je nějaká základní osa, kde panuje i v této rozdělené zemi celospolečenský konsenzus, který přesahuje energetiku do veřejného prostoru i do politiky.

Mluvil jste o nemocnicích. Čím je EPC projekt v nemocnici specifický?

Především tím, že je třeba pracovat za plného provozu. To je zásadní. Provoz je samozřejmě všude, i třeba v DEPO Kačerov, kde fungoval dopravní podnik. Ale špitál je pokaždé neopakovatelný zážitek, protože tam každá procesní nebo provozní chyba zdržuje zdravotnický personál. Operuje se tam, jsou tam jednotky intenzivní péče. Třeba EPC projekt v Thomayerově nemocnici jsme řešili během covidu, tehdy docházelo k přerušením kvůli dodavatelským řetězcům; pak navíc se přidali památkáři, kteří chtěli do budovy původní okna, jenže ta už mnoho let nikdo nevyrábí… A tohle všechno se dělo za provozu. U nemocnice prostě musíte počítat s tím, že je to v podstatě vojenská operace, polní nasazení. Nemocnice jsou přitom v Česku v rámci EPC projektu vlastně průkopníky. Prvním EPC byla před více než 30 lety nemocnice v České Lípě. Pozitivní je, že od ministra Adama Vojtěcha slyšíme, že stát tohle aranžmá silně podporuje.

Když jste zmínil to polní nasazení, vrátím se ještě k Rusku. Jak se invaze a celá ta zkušenost projevují teď, v kontextu konfliktu na Blízkém východě? Máte pocit, že firmy, kterým dodáváte komodity, reagují?

Zákazníci se skutečně poučili. Daleko víc s námi vyhledávají možnost dlouhodobější spolupráce a kontrakty. Ti, kdo žijí na spotovém, volném trhu, už po covidu a Ukrajině tuší, že každá taková krize může být volatilní, takže mají tendenci se jistit, což je podle mě dobré pro obě strany. Takže ta reakce už je takováhle.

A nabízíte jim i nějaké služby a rady, jak se na takové situace připravit?

Na rozdíl od retailu, kde se pracuje masověji, je v B2B každý zákazník individualita a musíte mu nasadit to nejlepší řešení přesně pro něj. Komodita je sice běžná, základní věc v energetice, ale zároveň tvrdě konkurenční. Teď do toho ještě vstoupily krize. Zákazník v té rovnici teď řeší, aby měl komoditu co nejlevnější, dlouhodobě zajištěnou a bezpečnou, aby mu dodavatel nezkrachoval. Je tam hodně vstupů. Přidaná hodnota je pak to, když firma k té základní komoditě může zákazníkovi přidat nějaký další vstup.

Evropská komise v souvislosti s konfliktem na Blízkém východě znovu říká, že klíčem je další dekarbonizace a že je potřeba do ní dát hodně peněz. Jaká je podle vás realita na úrovni národních států a jejich energetických trhů?

Zcela otevřeně říkám, že když jsou ty výkřiky tažené ideologicky a nejsou podložené technologickými a finančními možnostmi, příliš nepomohou. Mají totiž vedle té věcné části i část psychologickou. Můžou odradit část populace i podnikatelské sféry. Často v tomto smyslu uvádím elektromobily: já jsem jejich velký fanoušek, sám jezdím v elektromobilu. Ale to bezhlavé „a teď všichni do elektromobilů“ je nepochopení toho, že tady ve střední Evropě je průměrné stáří vozového parku šestnáct a půl až sedmnáct let. Mnoho lidí, kteří většinou jezdí do práce ve starších oktávkách nebo ve Fabii, výkřiky typu „všichni sednete do elektromobilu a budete jezdit na koloběžce po centru Prahy“, prostě vyděsila. Takže teď si myslím, že ten trend tu je, nepotřebuje další výkřik, spíš je potřeba některé věci usměrnit. Což mě zase vrací k zemnímu plynu.

Také jsem se k němu ještě chtěl vrátit.

Debata o tom, že je dobré vedle jádra a zemního plynu nasadit víc obnovitelných zdrojů, je rozumná. Je ale potřeba říct, že čím větší decentralizace soustavy dole, tím větší orchestraci soustavy nahoře potřebujete. Musíte mít zdroje, které umožňují rychlý nájezd, abyste pokryli špičky i případný deficit. A to jsou právě paroplynové elektrárny, které rychle naběhnou. Na výkonovou soběstačnost, tedy schopnost kompenzovat nestabilní zdroje, jich potřebujeme zhruba 3 000 MW, tedy řádově jeden a půl Temelína, abychom měli výkonově přiměřenou soustavu. Stejně jako potřebujeme mít otevřené energetické hranice a navýšit přeshraniční kapacity, tak zároveň potřebujeme mít tyhle lokální zdroje. Jádro, obnovitelné zdroje, a doplnit je právě paroplynem. Celé je to běh na delší trať, ale kdyby měl plyn za pár let skončit, tak by do něj nikdo neinvestoval. Energetické trilema je bezpečnost, dostupnost zdrojů a ekonomika investic.

A do toho vstupuje ještě problematika distribuce, že ano?

Jasně. Aby ta soustava vůbec mohla fungovat. Mimochodem investice, které jdou do distribuce, se ještě multiplikují, protože výsledkem jsou vlastně chytré sítě na kterých pak můžete postavit další služby. To všechno je teď potřeba udělat, a navíc vlastně v rekordním čase, v řádu příštích pěti let, maximálně deseti. My teď totiž nepotřebujeme výrobní soběstačnost na národní úrovni. Naopak potřebujeme víc kapacitních propojení sítí mezi Německem a Polskem, abychom mohli konzumovat, když bude někde levnější elektřina, a samozřejmě i vyvážet, když bude levnější u nás. V tu samou chvíli ale potřebujeme také pevnou výkonovou přiměřenost pro chvíle, kdy třeba nefouká ani nesvítí. Potřebujeme něco, co rychle naběhne, a to má být právě paroplyn. Proto ho vůbec stavíme, na Mělníku to budou dva až tři bloky, chystáme ho také v Trmicích u Ústí nad Labem.. Ale znovu říkám, když začínáme začít stavět teď, tak to nějakou dobu potrvá. Takže opravdu plyn nemůže skončit v roce 2035.

A jakou roli v tomhle hrají baterie, které už jste také zmiňoval? Ty nyní také, zdá se, zažívají boom.

Bateriová řešení na první pohled opravdu zažívají boom, ale ono chvíli trvalo, než se baterky etablovaly a než opadla první vlna, která měla víc marketingovou roli. Teď už je to v kombinaci se službami poskytování flexibility opravdový byznys. Plný potenciál úložišť se otevře s rozvojem dynamických tarifů a přístupem k datům o zatížení sítě. My budujeme v rámci skupiny ČEZ kompetenční centrum pro bateriová řešení, ale přitom je třeba být vždycky trochu konzervativní. Je potřeba dělat byznys, který dlouhodobě roste a nese hodnotu pro akcionáře. Myslím, že řada investorů, kteří jsou nadšení z baterek, se také může spálit, jdou-li do „stand alone“ projektů a nemají domyšlené jejich využití nebo stabilního erudovaného partnera. Pro nás jsou naopak baterie v kontextu dalších služeb zajímavé a jejich důležitost roste. Tu největší máme ve Vítkovicích o objemu 10 MW a řadu dalších projektů právě chystáme. Máme obrovskou výhodu v tom, že dokážeme baterie pro externí klienty postavit konkurenceschopně, umíme je provozovat a taky optimálně řídit. Agregaci flexibility navíc nově nabízíme i do volného trhu, takže k našim 180 zdrojům přidáváme řiditelné zdroje externích klientů.

Takový typický příklad úsporného řešení je Kongresové centrum v Praze. V čem byl specifický?

Kongresák byl “ideální zvíře”. Tento slavný komunistický barák byl totiž strašně neúsporný. Tekly tam obrovské peníze do energie, ale vlastně zbytečně, protože je to velký dům, kde se sice pořádají velké akce, provoz v něm je ale nepravidelný. Tím, že se tam udělalo všechno od kotlů po soláry na střeše s výkonem skoro 1 MW, dnes obrovsky šetří. Loni to bylo 35 milionů, dřív dokonce i padesát, podle toho, jak se mění ceny. To je obrovská změna oproti tomu, jak to bylo dřív. Když byl ten dům ještě státní, ročně se v něm propálilo kolem 75 milionů zbytečné režie. Dnes jsou až polovinu díky úsporám schopni věnovat jinam. Mimochodem, kongresové centrum bylo v Praze velký průlom. Obecně je spousta měst v problematice EPC napřed před kraji, a platí to i v Praze. Aktivní jsou hlavně městské části, kongresové centrum byl první takhle velký projekt, který si troufla Praha udělat. „Velká Praha“ má přitom velmi ambiciózní klimatický plán. I přesto, že jsou energetické úspory cesta, jak ho naplňovat, zatím nedošlo k žádným konkrétním krokům. Velká Praha v tomhle má daleko větší skluz než menší města a kraje.

A to, na čem vy se teď podílíte, je opět spíš obecná věc, nebo už jde o něco konkrétního?

Je to v zásadě o teplárenství. Snažíme se vyřešit rovnici , aby Praha mohla mít dál zásobování teplem a zároveň se systém dálkového topení nerozpadl, velké zdroje typu Mělníka se dekarbonizovaly a vhodně se doplnily decentralizovanými zdroji.. To je přesně to, co děláme, dnes už jsou běžné kogenerační jednotky, soláry, tepelná čerpadla… Praha k tomu potřebuje mít silné, zdravé partnery, kteří to zvládnou. V neposlední řadě musí mít připravené finanční možnosti. To tedy nyní vzniká a hlavní město z tohohle pohledu spíš dohání města a kraje, které měly větší náskok. Zajímavé je, že třeba u Kongresového centra fungují ty úspory i jako marketingový tah na jeho klienty. Paní ředitelka říká, že pokud nebude mít dekarbonizované zásobování energiemi, tak jí vzhledem ke konkurenci řady dalších kongresových center ve Střední Evropě zájemci řeknou, že půjdou někam jinam. Podobně to má například i řada hotelů.

Jaká je tedy jakási ideální kombinace nástrojů, které vedou k maximální úspoře?

Obvykle to znamená vybudování nového zdroje, určitě dekarbonizovaného. Tam, kde je ještě uhlí, se předělá na plynový, s výrobou elektřiny. K tomu se přidají obnovitelné zdroje, spočítají se všechny energetické vstupy a na každém zařízení a technologii se udělají úsporná opatření. Klíčová věc jsou dnes i světla a vzduch. Dnes jsou objekty, kde se osvětlení dá udělat jako samostatné EPC se stejnou konstrukcí, ale většinou je dobré, když se udělá něco navíc. Čili jde o to prověřit dané zdroje, kde to jde, vymění se za nové technologie a celkově se uspoří. Není to raketová věda, je to spíš poctivé spočtení vstupů, návrh opatření a pak dobrý výpočet, jestli to vyjde. Mimochodem jsou objekty, kde EPC nevyjde, a pak je fér říct, že to nebude EPC, ale klasický investiční projekt, kde vyměníte světla, uděláte rekuperaci vzduchu a tak dál. Teď se mimochodem asi blíží vlna, kde bude hodně práce na školách. Ty komunistické školy, které se v devadesátkách zateplily, sice tehdy dostaly bezvadné nové fasády, z pohledu dnešních nařízení na rekuperaci vzduchu a další věci ale ten dům vlastně přestal dýchat. Bude proto potřebovat novou přestavbu.

Proč?

Zateplení tehdy nepočítalo s tím, že se jednou bude někdo dívat na rekuperaci vzduchu. Nejen na to, aby neunikalo teplo, ale na to, jak vzduch rekuperujete. Ten barák je z toho dnešního pohledu zapouzdřený, takže ho bude potřeba předělat od strojovny znovu. A v Česku je 10 tisíc škol, většinou se starším datem výstavby.

Říkal jste, že někdy to prostě nevyjde a EPC se neudělá. Čím přesně se to stane?

To je úplně běžná věc. Tam, kde EPC vychází, a jsou to většinou ty složitější objekty, platí jedno pravidlo. Není jen teoretické, ale empirické: jakmile se to jednou spočítá, vždycky to vyjde. Protože – a to je další kouzlo EPC projektu – zákazník má výhodu v tom, že kdyby to nevycházelo, výpadek úspor doplácí provider. Pro něj je to tedy úplně bezpečné. Neznám ani od nás, ani od konkurence případy, kdy by to dopadlo jinak, než úsporou. V rámci příprav se totiž jinak v nějakém momentě řekne „tady by to nevycházelo“ a jde se jinou cestou. A ta se jmenuje klasická investice. Mimochodem, průmyslové fabriky to mají spíš přesně touhle cestou: dekarbonizaci i úspory řeší jako klasické investiční projekty. Když je dotace, jsou samozřejmě rádi, úspory ale řeší per partes a historicky, protože v soukromém sektoru byl tlak na úspory vždycky, kdežto veřejné budovy byly vždycky v komfortnější zóně.