Proč se obtěžovat s programem?
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
ROMANTICKÁ VEČEŘE
Popová ikona Katy Perry byla krátce po rozchodu s hercem Orlandem Bloomem zachycena s bývalým kanadským premiérem Justinem Trudeauem. A to na společné večeři v ...
Odpovědný volič se rozhoduje podle programu. Zamyslí se nad tím, co pro něj ve správě země představuje prioritu, jakým řešením dává přednost, pak si prostuduje programy kandidujících stran, zjistí, se kterou z nich se v největší míře shoduje – a té to pak hodí. Jinými slovy: odpovědný volič to nemá lehké, volební akt pro něj sice může představovat slavnost, předcházet by jí ale měla aspoň nějaká práce. A jistě, většina lidí (mě nevyjímaje) má občas sklon dělat se na veřejnosti lepšími, rádi se proto tváří jako ti nejodpovědnější voliči, i když ve skutečnosti jednají impulzivněji a někdy třeba i bez většího rozmyslu. Dekorum je ale potřeba. Aspoň trochu. Nemyslím to ironicky.
Ten hypotetický odpovědný volič má důvod být trochu nervózní. Sněmovní volby budou cobydup, a programy těch největších stran nikde.
Nad čím má dumat? Co má srovnávat? Dozví se to až krátce před volbami. Od kandidujících politiků je to svým způsobem pragmatické rozhodnutí. S programy je docela otrava, občas se stane, že si je někdo skutečně přečte a pak se všetečně ptá, jak konkrétně chcete udělat tohle nebo tamto, proč tohle a ne ono, skutečně si myslíte, že toto povede k tomuto... V povolebních časech pak nepřející veřejnost může dotírat na vítěze s tím, že XY v programu neměl. To taky na náladě nepřidá. A co může partaj zveřejněním programu získat? Kdo ho bude skutečně číst? A především: kdo se na jeho základě bude rozhodovat?
V Česku probíhá permanentní předvolební kampaň, nejenom proto, že vždycky je tak trochu před volbami, ale taky proto, že běžná intenzita veřejné debaty, jež dnes probíhá především na sociálních sítích, by dříve odpovídala času vrcholící kampaně, v níž jde „o všechno“. V názoru na ta nejsilněji vnímaná témata je společnost už rozřazená, často jsou to také témata jaksi světová, od amerických voleb a politiky Donalda Trumpa po války na Blízkém východě a na Ukrajině i globální oteplování.
Budoucí česká vláda jistě může mít nějaký vliv na to, jak se vývoj v těch věcech bude ubírat, rozhodující ten vliv ale nebude. Ta debata je také velmi emotivní, vzhledem k tématům (např. agrese a válka) ani není divu, jednou z určujících emocí v ní je averze. Podle ní se v říjnu bude volit v daleko větší míře než podle programů. To téma, jež člověk vnímá dnes jako zásadní, z jeho hlediska navíc válcuje vše ostatní. Pokud je třeba pro někoho rozhodující postoj k ruské agresi vůči Ukrajině, nepotřebuje znát nuance školského programu kandidujících partají. Stejné je to s Green Dealem, kulturními válkami a dalšími dominantami soudobého diskurzu.
Navíc debata i její účastníci procházejí jistou proměnou, definovanou prostředím, v němž se debatuje, virtuálním světem s jeho zkratkovitostí, afektovaností, těžením pozornosti. Je zároveň velmi „nízkoprahová“, zapojit se může každý a moc se toho po něm nechce. Vášnivé střety o článek v médiích, z nějž většina debatujících četla jen titulek, jsou spíš pravidlem než výjimkou z něj. Tak proč se unavovat s programem?
Ano, je to projev banalizace politiky. Ale ta je zase jen součástí nějaké banalizace širší, nějakého zmasovělého a zploštělého vnímání. A jistě, averze jako program nevystačí – ani pro jednotlivce, ani pro společnost. Program by měl formulovat nějakou pozitivní vizi, kterou naštvané časy jako by nepotřebovaly. Jenomže sdílený pozitivní ideál vytvoří cosi pevnějšího, než je roztěkané společenství naštvaných. K tomu poznání ale asi musí člověk i společnost dojít vlastním tempem. Tak snad jednou.
SITUACE PŘED VOLBAMI