Víc než 33 let už uplynulo od rozdělení Československa. Vztah, který byl rozveden i pro svou počínající toxicitu, přešel v poklidné přátelství na dálku, než se opět stal toxickým asi před třemi lety, kdy Fialova vláda pro jiné názory na rusko-ukrajinskou válku a na její příčiny zmrazila vztahy s vládou Ficovou. Po ty tři roky je u nás v politice a publicistice běžný obrat „slovenská cesta“ jako černý scénář vývoje. Na vývoj vztahů mezi oběma národy jsme se byli zeptat otce slovenské samostatnosti Vladimíra Mečiara. Rozhovor mečiarovsky meandruje, kromě vzpomínek na polistopadové roky přijde řeč i na Andreje Babiše a samozřejmě na Rusko, k němuž mají Slováci historicky trochu jiný vztah než Češi.
Třicet tři let od vzniku jsou Slovensko i Česká republika v Kristových letech. Už se asi dá zhodnotit, jestli rozdělení bylo dobrý krok.
Odpověděl bych, že ano. V té době to bylo nutné a bylo to i vhodné. Pro Českou republiku to znamenalo, že její růst získal tempo. V Praze nemuseli řešit naše starosti a výsledkem byl váš dynamický, prudký rozvoj. Slovensko prošlo od rozdělení vícero obdobími. První trvalo tak do roku 1998, kdy jsme byli mezinárodně nejen uznáni, ale i uznáváni jako nejsilnější ve střední Evropě v tempu růstu (roky 1994–98 se kryjí s druhým pobytem Mečiara ve funkci premiéra Slovenska – pozn. red.). A pozor, to nejsou moje hodnocení, to jsou slova oficiálních osobností ze zahraničí. Že to je zázrak, řekl šéf Mezinárodního měnového fondu, zatímco Romano Prodi, který nám před osamostatněním vypočítal, že do tří let se Slovensko zhroutí, sem v roce 1998 přijel, omlouval se a uznal, že nastal opak. Veřejně se to moc neventilovalo. Další období byla vláda Mikuláše Dzurindy, ta se doslova vrhla do privatizace. Prodávali pod cenou firmy, které měly aktivně tvořit příjmy státní pokladny. Bylo to období divoké privatizace, kterou dělal Mikloš jako hlava a Dzurinda jako pokrývka hlavy. V této době jsme v podstatě zprivatizovali ekonomiku, ale se ztrátami.
Vždyť se privatizovalo už za vás, myslím na proslulé přímé prodeje v roce 1994.
Když začala velká československá privatizace, nebyl jsem ve vládě. Když jsme na podzim 1992 přišli k vládě, bylo jisté, že nemůžeme takto pokračovat, protože nemáme ani přesnou evidenci majetku, ani neznáme bonitu Slovenska, nevíme, jak to bude s měnou. První rok samostatnosti nebyl dobrý. Až druhý rok byl ziskový a my jsme šli do růstu osm procent ročně. Firem prodaných napřímo mou vládou bylo sedm. Dělá se z toho větší věc, než skutečně byla. Odsuzuje se metoda. Ale napřímo komu? Zaměstnancům. Byl to typ privatizace, který předtím dělali v Německu, že zaměstnanci a management jsou akcionáři vlastní firmy. Neplatilo to u těch rozhodujících firem, ty byly vyřazeny z privatizace zákonem. U nás pak od roku 1994 byl přijat zákon, který vládě zakázal privatizovat, a privatizace přešla pod kontrolu parlamentu. Bohužel předseda parlamentu to pochopil tak, že přešla pod jeho kontrolu. Vláda s tím nemohla dělat nic, zákonem byla z privatizace vyloučena. V letech 1994–95 nepřešlo přes moji vládu jediné privatizační rozhodnutí.
Aha, myslel jsem, že co jste chtěl zprivatizovat, tak jste zprivatizovali v té dlouhé noci v parlamentu.
Ale to bylo osobně v režii předsedy parlamentu, který z toho vyloučil i poslance. Zákon mu to umožňoval s tím, že privatizace přešla do kompetence Národní rady. Ještě k té kuponové privatizaci, proč jsme ji na Slovensku zastavili. Od začátku jsem říkal, že kuponovka je losování neznámých osob o neznámém předmětu privatizace. Neměli k němu vztah ani zeměpisný, ani o něm neměli vědomost, nic. Kdyby se kuponoví akcionáři velkých fabrik chtěli sejít, zaplnili by stadion. Jak asi v takových poměrech vypadá rozhodování? Přineslo to investice? Nepřineslo. Přineslo to ochranu drobného akcionáře? Nepřineslo. Proto ti silnější, zkušenější, kteří přijeli z okolního světa, začali nakupovat a pomalu naše lidi pomocí svých agentů připravovali o kupony.
A bylo tedy lepší nechat vyrůst majitele, mezi nimiž se pak nevyhnutelně objeví oligarchové?
Ale oligarchie vznikala právě na základě toho, že nebyla ochrana malého akcionáře! Kupony se skupovaly podle zásad 33 a 51. Buď mít 33 procent ve firmě a být největší akcionář, nebo mít rovnou 51 procent, a tedy vládnout firmě jako celku. Oligarchové vznikli skupováním drobných akcionářů, vytvářením dobrého portfolia s pomocí bank, kdy své projekty měli kryté bankovními úvěry, protože kdo měl kamarády v bance, disponoval i potvrzením, že je způsobilý privatizace. Ale vznikaly ztráty bankám, hledali jsme jinou cestu a ani jsme ji moc nerozběhli. Protože v roce 1994 už přišla krize vyvolaná prezidentem Kováčem – cosi podobného zažíváte teď u vás, zatím jen v počátečním stadiu.
Počkejte, to mi řekněte: Petr Pavel se chová jako kdysi váš prezident Michal Kováč?
No, Kováč se stal prezidentem přesto, že jeho vlastní strana, tedy moje a jeho HZDS, ho jako kandidáta neschválila. Stal se prezidentem díky opozici a některým koupeným lidem od nás. A neprodleně vstoupil do boje s mou vládou. Byl v něm od prvního až do jeho posledního dne. Ale tím vznikly velké politické a morální škody, i škody v zahraničí. Jeho boj o ovládnutí privatizace, o ovládnutí bank… On měl rád peníze, to byly prokazatelné věci. Když jsem mu to vytýkal, že to nemůže, že nás kompromituje všechny, tak jsem pro něj byl nepřítel. A proto v roce 1993, kdy nevěděl, jak dál, a už byl v úzkých, že to zveřejním, tak jel do Prahy za Havlem, kde uzavřeli dohodu o pádu mé vlády. Ten pád byl financován z České republiky, dokonce všichni pracovníci české ambasády v zásadě kromě velvyslance pracovali na pádu naší vlády.
Jak to víte?
Řekl mi to český velvyslanec Rudolf Slánský při přátelském rozhovoru. Měl takovou upřímnou chvíli, kdy jsme se bavili o životě, a on najednou povídá: Kromě mě všichni na ambasádě pracují na vašem pádu.
Proč by to dělali?
Havel s Kováčem uzavřel dohodu, že moje vláda musí padnout.
A proč by se Havel montoval do vnitřní politiky cizího státu?
Já jsem se montoval do toho, aby on v roce 1992 nebyl zvolen prezidentem Československa. Musel mi to vrátit. Nebyl samozřejmě jediný aktér ze zahraničí. Jen György Soros přiznal později v Bratislavě na veřejném vystoupení, že na odstranění mé vlády dal 600 milionů dolarů. Platili i jiní aktéři, některé vlády, právě kvůli tomu, jak jsme se vzepřeli u privatizace.
Narážel jste v 90. letech po rozdělení v zahraničí, vyčítali vám někde, že jste potížista a rozvraceč?
Takto: Zánik federace a vznik dvou našich států byl udělán způsobem, který se ještě ve světě nestal. Dělení majetku a všeho ostatního byl unikátní krok, dosud v historii neznámý. Trochu se k tomu přiblížili Finové a Švédi, ale jen trochu. Po rozpadu Rakousko-Uherska dodnes nejsou vyřešeny majetkové záležitosti. To, co jsme udělali my, bylo tedy zajímavé. Při vyhlašování samostatnosti jsme tu měli mnoho delegací z různých států. Ale ano – současně to vzbuzovalo odpor a obavy složených států. Co když ten proces najde následníky i u nich? Takže tento unikátní krok, který by měl být oběma našim státům připsaný k dobru, není mezinárodně až tak dobře hodnocený. Skoti chtějí to samé – byli u nás. Vlámové – byli u nás. Lega Nord tu byla. Z Německa se Bavorsko už po rozdělení také přijelo podívat.
Jeli si pro know-how?
Ano, podívat se, jak se to dělá. Ale já jsem odmítl naše znalosti v tomto oboru propagovat. Jednou nevědomky jsem se toho zhostil v Kanadě. Dal jsem hodinový rozhovor kanadské televizi a ta ho pustila, zrovna když se měl Québec oddělit od Kanady. Já jen vychválil naši zkušenost, jaká je to dobrá věc, být samostatní. Kanadská vláda si myslela, že to dělám, abych rozložil Kanadu. A já jsem vůbec nevěděl, k čemu to bude použité.
Takže vy jste vědomě nechtěl zkušenosti z rozdělení propagovat, i když jste je sám považoval za dobré?
Některé věci jsem v životě nevyprávěl, ani dneska vám tady nevyprávím všechno. Neměl jsem zájem rozdělení propagovat, protože by to budilo odpor. Když jsme 2. ledna 1993 přijímali v Bratislavě velvyslance, Belgičan mi říkal: Dosáhli jste úspěchu, za který bychom vám měli pogratulovat. Ale vy jste do Evropy vypustili virus pokojného dělení států. Víte, kolik nepřátel jste si tím udělali? A i když jsem to od něho bral jako žert, něco na tom bylo. Ty nespokojené skupiny, Skotové nebo Vlámové, my jsme je na sebe nevázali, oni přijížděli sami a ptali se: Jak jste to dokázali?
Na rozdělení museli být dva. Vaším protihráčem byl Václav Klaus. Jak vidíte jeho tehdejší roli?
Tady je třeba předeslat, že za federace politická strana, která by propojovala obě země, neexistovala. Jediný, kdo byl do léta 1992 na Slovensku politicky přítomen, byl Václav Klaus. Žádný jiný český politik, žádná politická strana sem nejezdila mluvit o politickém soužití. Klaus byl mezi nimi jediný, kdo Slovensko projel a viděl, kde máme bolesti. Byl samozřejmě zastánce radikálních změn; a to, co změny přinášely, bylo třeba strávit. Díky němu jsme však měli inflaci 30 procent, zatímco Poláci 600 procent. V tom přechodném období Klaus vykonal mnoho. Musel řešit přechod od socialismu ke kapitalismu. Ten nebyl teoreticky zpracován, knižně ani jinak, nikde. Takže zaprvé tu nebylo po 90. roce žádné politické spojení mezi oběma republikami. Zadruhé rozdíly ve vývoji a vzájemná podezření – my doplácíme na vás – ne, to my doplácíme na vás – vyráběly žluč. Což jsme oba chápali. V podstatě tedy šlo o to, rozdělit hospodaření, ukončit přerozdělování, ale nelikvidovat vztahy firemní, obchodní, společenské, osobní. Provést tu operaci tak, aby to reálné vztahy nepocítily. Proto jsme řešili strukturu federace, ne vztahy národů. K oslabení vztahu národů došlo až během posledních tří let, po návštěvě Fica v Praze, kterou prezident Pavel vzal velmi zle a česká vláda následně zrušila kontakty se Slovenskem.
To myslím nebylo ani tak kvůli Pavlovi, to tak chtěly vládní strany v čele s premiérem Fialou.
Premiéra Fialu hodnotím jako měkkého intelektuála. Když přišel razantní prezident, Fiala byl poslušný a osvojoval si jeho razantní terminologii. Dále měl problémy s koaličními partnery. Být ve vlastní vládě pod neustálým tlakem není nic příjemného.
Fakt je, že v české veřejné debatě byla po rozdělení náklonnost ke Slovensku skoro až povinná, zatímco poslední tři roky se stejně mechanicky používá Slovensko jako negativní příklad. Je to dáno hlavně geopolitikou, kdy u nás se tvrdí, že Fico udělal ze Slovenska pátou kolonu Ruska.
Není to pravda. Ale je to dávná podezřívavost. Když jsem coby premiér sháněl úvěry na Západě a všude nás odmítli, tak jsem pak v Bruselu řekl: Nepochodíme na západě, půjdeme na východ. Všichni byli přesvědčení, že se chystám žádat o peníze Rusko, a já jsem přitom mluvil o Japonsku. Tady si musíme uvědomit, jak ti Rusové byli v 90. letech zbídačení a zničení, to si u nás ani neumíme představit. Tam byli zaměstnanci velkých fabrik, kteří dva roky čekali na výplatu. Mně rektorka Lomonosovovy univerzity vyprávěla, že má 80 dolarů na měsíc. Já: Z čeho žijete? Ona: Z nadšení. Hospodářství rozvrácené, armáda v rozkladu, dokonce se důstojníci styděli chodit v uniformě po ulicích, aby je lidi nenapadali. Takže náš vztah s Ruskem určovalo i to, že oni v té době sbírali názory: Co děláš, jak to děláš? My zase jsme potřebovali garance na energie a dodávky zbraní, které nám na Západě nikdo nechtěl dát. S některými Rusy se dalo bavit, s některými ne. Pro nás spolupráci garantoval Viktor Černomyrdin, když odešel Černomyrdin, začalo se to absolutně zhoršovat.
Češi jsou obecně víc protiruští než Slováci. Čím to je dané?
Ptal bych se jinak. Proč vzniká taková animozita k Rusku? Je to výsledek ruské politiky, nebo vnitřních rozporů v našich zemích, které se lépe řeší, když máte nepřítele? Toto chápání politiky v souvislosti s Ruskem je na Slovensku rozdílné. I historická zkušenost s Ruskem je trochu jiná, skrze povstání, Rudou armádu a boje za osvobození. Česká republika tuto zkušenost nemá celá, mají ji Morava, Slezsko. Na Slovensku není to, co cítím v západní Evropě: vědomě médii a politiky podporovaná nenávist k Rusku. Proč ta nenávist? Jsou Rusové schopní napadnout západní Evropu? Atomovými bombami jsou schopni ji zničit, ale ne v konvenční válce. Atomovou válkou by zničili i sami sebe. Takže je to zbytečná obava.
Pokud jde o válku na Ukrajině, neztotožňují se s tím, co povídal váš prezident, že s Rusy se nedá rokovat, ale jen bojovat. Jsem překvapen, že ta slova přicházejí od něho, on přece v Moskvě studoval.
Nestudoval. Studoval v Brně a v Praze na vojenského rozvědčíka.
Aha. Ale schvaloval všechno, co se tehdy dělo. Měl kupu známých, i ve zpravodajských a důstojnických strukturách. On by teď mohl skrze své staré přátele vést dialog, ne jen pořád opakovat, že je třeba bojovat. Měli jsme v Evropě málo mrtvých? Vymíráme i bez války s Ruskem.
Na což by vám odpověděli, že když Rusku neukážeme sílu, nezastaví se a nakonec bude útočit i na nás.
Ale vůbec nebude útočit. Musíte ho vidět zevnitř, jestli by si takovou válku mohlo dovolit. V Rusku jsou ohledně dalšího vedení války rozpory, i v okolí Putina. Na druhou stranu jsou přesvědčeni, že kdyby teď v bojích nepokračovali, přijdou o Ukrajinu, o přístup k Černému moři. Ztratí obchodní cesty na jih, ztratí je v Baltském moři, budou uzavřeni v ruských hranicích a nebudou moci nic. Oni vedou zápas i o toto. Zadruhé Evropě se podařilo Ukrajinu zmanipulovat tak, že Ukrajina začala bojovat s ukrajinskými Rusy, tedy s vlastními občany. Na civilní objekty používali tanky, letadla. A připravovali kroky k hromadnému vystěhovávání.
O plánech na vystěhování jsem tedy neslyšel.
Ale ano, já jsem tehdy každý den poslouchal ukrajinské rádio, jak vyřešit ukrajinskou otázku. Hlásali tam, že ve velmi krátké době dvou tří týdnů, než tam Rusové nastoupí, je třeba to v pásmu Kramatorsku a Slavjansku vyřešit, část ukrajinských Rusů že vystěhují a část půjde do koncentráků. Dokonce i ukrajinský prezident Porošenko se svého času chlubil, jak se ruské děti musejí učit ve sklepě.
Dostali Putina do dilematu: buď se zastaneš ruské menšiny na Ukrajině, anebo prohraješ doma. On to dilema řešil tím, že na Ukrajinu vstoupil, ale ihned navrhl jednání, a zrodila se dohoda v Istanbulu. Než do Kyjeva přiletěl Boris Johnson a prezidenta Zelenského přesvědčil, aby nic nepodepisoval. Putin ještě předtím udělal chybu, když mu oznámili, že Ukrajina dohodu podepíše, ale je nevhodné podepisovat v situaci, kdy ruská vojska okupují Kyjev. Tak je stáhl. Ruská vojska neutíkala pod tlakem ukrajinské armády, ale na jeho příkaz. Dlouho se k té chybě nepřiznával, až teď přiznává, že naletěl.
Jinak Rusku se neválčí lehko, ale spoléhají na to, že mají nejvíc atomových zbraní a že s takovým atomovým arzenálem dokážou pokořit kohokoli na světě. Ovšem tím by zničili i sami sebe. Putinův výrok zní: K čemu by byl svět, když my Rusové na něm nebudeme? Tak ho když tak zničíme též. Je to problém, který ani uvnitř nemají vyřešený. Já nejsem rusofil, ale předtím, než toho člověka odsoudím, ho chci pochopit, chci zjistit, jaká je příčina jeho konání.
Po Putinovi ještě musíme mluvit o Babišovi. Když šel u nás Andrej Babiš do politiky, bylo mu předhazováno, že v roce 1992 divoce zprivatizoval slovenský státní podnik Petrimex, jehož českou pobočku vedl. Bránil se, že utíkal před mečiarismem a že byl vlastně politický exulant. Tak se chci zeptat, jestli jste ho tu tehdy pronásledovali.
Vůbec. Nikdo neměl nic proti Babišovi. A nemá. Naopak, těší se úctě. Vážil jsem si a vážím si ho jako schopného člověka. Když pracoval v Petrimexu, patřil k tomu lepšímu a spolehlivějšímu. Problém nebyl v pražském Petrimexu, ale v Bratislavě. Někteří lidé, kteří se tehdy dostali do vedení firmy – a nebyl to Babiš –, tam způsobili ztrátu 800 milionů korun. My jsme na to přišli, hledali jsme je. Ani jeden nebyl na území Slovenska. Všichni byli v zahraničí. Japonsko, další státy Asie… Za mnou chodili akcionáři: Udělej s tím něco. Jí jim odpovídal: Jak jste, milí akcionáři, mohli něco takového dopustit? Hledal jsem ty lidi z vedení já, hledali je slovnaftáři, kteří tam přišli o obrovské podíly. Další firmy, sviťáci, ti všichni na mě tlačili, protože přišli o akcie. Odpověď policie a tajných služeb zněla: Všichni jsou venku. Takže pražská pobočka přirozeným způsobem vypadla ze systému.
Nicméně Petrimex byl tehdy váš státní podnik, jehož česká část byla zprivatizována v Babišův prospěch.
O tom nevím, jen vím, že na Slovensku to zaniklo pro neschopnost držet kontrakty a pro obrovské závazky zevnitř, které činily 800 milionů. A s čistým svědomím vám mohu říct: Babiš viníkem toho pádu nebyl.
Proč by pak tvrdil, že před vámi uprchl?
Byla to v Čechách móda, být proti mečiarismu, přitom nikdo ani ten mečiarismus nedefinoval.
Takže to od něho byla oportunní taktika?
Takový, řekl bych, deštník.
Jak hodnotíte, že se čtvrtstoletí po rozpadu Československa tento Slovák stane českým premiérem?
Trochu to bylo překvapení, ale i jeho uznání ze strany české společnosti, která je v tomto ohledu tolerantnější než slovenská.
Slovenská společnost by nestrpěla Čecha premiéra?
Neříkám, že by nestrpěla. Však byli i Češi u nás ministry, byli v dalších vedoucích funkcích. Nicméně část slovenské populace je nacionalistická. Není to velká část, ale je radikální a je proti každému kromě sebe. Těm nevyhovoval nikdo, ani já.
Vy jste někdy byl nacionalista?
Ne. Mám úctu k národní tematice, ale i úctu k jiným, kteří mají též stejnou úctu k sobě. Nacionalista jsem nebyl nikdy. Naopak jsem s nimi měl velké problémy, ve vládě, když jsme je měli v koalici, i mimo vládu. Se Slovenskou národní stranou jsem měl obrovské problémy, dokonce jsem uvažoval o radiálních krocích.
Jako že ji zakážete?
(Pobavené mlčení.)
U nás jste byl každopádně jako nacionalista vnímán. Jaký jste vlastně měl, jaký máte vztah k Čechům?
Já uznávám, že Česká republika je kulturně, ekonomicky i politicky vyspělejší. Vy jste lépe zvládali umění si vládnout, nebyli jste v područí nikoho. Nemáte otrocké návyky, jaké máme my.
Byli jsme v područí Rakouska.
No ale v tom Rakousku jste měli svoji váhu. Jednu dobu i sídlo rakouského císaře přece bylo na Moravě. A hlavně vůči Rakušanům jste vždycky měli ekonomicky navrch. Pokud jde o to, že v České republice nebylo nikdy moc politiků, kteří by uměli pochopit a vnímat Slovensko, tím je vinno i Slovensko. Nikdy se odtud do Prahy nevybírali politici, kteří by tam tlumočili slovenský zájem. Vybrali se takoví, co kývnou na všechno. A tento federální, respektive pražský Slovák svou bezmocnost, svou malou šanci něco změnit nakonec považoval za chybu Čechů. Ale byla to i jeho vlastní chyba. Když chcete partnerství, tak máte jako sebevědomý partner vystupovat, a ne pak doma radikálně být proti. To nemá význam.
Vás nikdy neovládl negativní pocit k Čechům, ani když jste byl premiérem?
Ne, nikdy jsem to nebral tak, že mám mít negativní pocit k Čechům. Pravda, některé lidi jsem rád neměl. Například Rumla. Připadal mi málo vzdělaný pro svou funkci. Dokonce jsem jednou řekl, že už nepase krávy na Slovensku a aby se začal chovat jako ministr. Tehdy mě Klaus upozornil: To jste neměl. Já mu namítal: Ale je to tak, on stále vystupuje jako pasák dobytka a dělá vám ostudu. Byli u vás někteří, co byli tak… pražsky podbarvení. Ostatně i vy máte problém s Pražáky. Můj poměr k Čechům jako takovým nebyl nikdy zlý, naopak, vždycky, když jsem u vás byl, jsem se snažil osvojit si český pohled, pochopit ho.
Za komunismu jste do české části státu jezdil?
Byl jsem na služebních cestách v rámci sklářského průmyslu, byl jsem například na jednání v Praze o převodu nějakých technologií na Slovensko… Ale nejezdil jsem, to ne. Co bych tam dělal, proč na sebe upozorňovat. Já jsem byl v ústřední evidenci Státní bezpečnosti a ÚV KSČ jako nepřátelská osoba. Tak proč na sebe upozorňovat? Ale když byl uskutečněn ten převod technologií, pozvali nás pak do Prahy ještě jednou s tím, že vedoucí tajemník městského výboru strany v Praze rozhodl, že se ty technologie musejí vrátit. Tak jsem to postavil jako příklad nacionalistického chování vůči Slovákům, odmítli jsme se bavit a jeli jsme domů.
Jaký to byl rok?
Už byl tajemníkem v Praze ten, jak pak byl zavřený, Štěpán. Ani tady to ode mě nebyl nikdy obecný postoj k Čechům, jen k těm, kdo se k nám špatně chovali.
Četl jste někdy českou literaturu?
Povím to takto: Víc sociologických prací, analýz socialismu, bylo polských než českých. A já jsem se za normalizace ve volném čase zabýval analýzou státu. Ale byly české texty, které vycházely nelegálně. S těmi jsem to měl tak, že v Trenčíně žil švagr Alexandra Dubčeka Vlado Krajčí, a nelegální materiály od něho končily u mě doma. Manželka ho ovšem neměla ráda, dokonce mu zakázala k nám chodit.
A četl jste nějakou českou beletrii, Haška, Čapka?
Samozřejmě, všechno. Když jsem ještě o prázdninách míval čas, měli jsme u nás na dědině obecní knihovnu a farní knihovnu. Během dvou let jsem přečetl ty knihovny obě, bral jsem všechno, co mi přišlo do ruky, autory slovenské i české. Stejně tak, když jsem jezdil na ty služební cesty do Prahy, tak jsem si hodně věcí koupil – a jak říkám, ty ilegální věci mi chodily přes Dubčekova švagra. Nicméně já jsem měl o tom, co se děje, přehled. Když jsem poprvé potkal Tigrida, tak mě to trochu přešlo. Dokud jsem ho jen četl, tak to bylo jiné, když jsem pak viděl, jak se chová a jak uvažuje, bylo mi jasné, že to není dobrý člověk ani pro Čechy, ani pro Slováky. Tam bylo lidsky něco zlého, zatrpklého.
S manželkou jste pořád spolu?
Samozřejmě. Má paní je v dobré kondici a dobrém zdraví.
Jak žijete, jak dnes vypadá váš den? Jste v důchodu…
Nevím, co je to důchod. Vím, co je to práce. Pracuji například v sadech, které mám za Trenčínem. A jsem špatný hospodář, hodně vypěstuji a nic neprodám. Jablka, slívky, hrušky, všechno rozdám. Pracuji ve svém lese, zpracovávám dřevo. Dále mám mnoho starostí s prací na sobě. Je hodně věcí z historie, o kterých jsem shromažďoval dokumenty, bohužel to nedokážu zpracovat, protože na zpracování je třeba zaměstnat nějaké lidi, a musím přiznat, že ty bych ekonomicky neutáhl. Mám asi dvě nákladní auta podkladů, z federální doby i z období samostatného státu. Sbíral jsem to pečlivě i s podporou některých lidí, jimž jsem se ovšem musel zavázat, že je to pro mou potřebu a pro moje případné zpracování. Ale ještě jsem do toho nepustil ani svou vlastní rodinu. Nepěstuji žádné politické aktivity, když už, tak na požádání udělám, co je třeba. Jako nedávno, když jsme měli ty zmrazené česko-slovenské vztahy, tak jsem pomáhal je probudit.
Je pravda, že jste tehdy byl pověřen jakousi neoficiální rolí ten slovensko-český vztah odblokovat?
Řekněme, že za Fialovy vlády jsme navštěvovali lidi dobré vůle na obou stranách s tím, že to nemůže být, jak to je, v době, kdy se všichni v Evropské unii začínají houfovat do různých skupin a my, Slováci a Češi, nejsme nikde. Jaký je mezi námi skutečný rozpor? Já ho nevidím. To, že nás odlišuje postoj k Rusům? No, část lidí na Slovensku má stejně negativní pohled na Rusy jako velká část populace České republiky. A část má pohled jiný. Je třeba hledat cestu mezi krajnostmi a Rusy nedémonizovat. Protože řekněme si pravdu: k nám komunismus nepřišel z východu, k nám přišel přes Prahu.
00:01
