Škoda Auto uvedla na český trh nejlevnější verzi svého zatím nejdostupnějšího elektromobilu Epiq. Verze Epiq 35 dodávaná s výhradně s výbavou Essence bude začín ...
Vítězství Alternativy pro Německo v Sasku-Anhaltsku vyvolalo paniku ohledně nástupu údajné extrémní pravice napříč Evropou. Ve Francii podle průzkumů Marine Le Penová klepe na dveře Elysejského paláce. V Británii by Reform UK kráčela k vítězství, kdyby její lídr Nigel Farage dokázal přestat přijímat podezřelé dary. Prostě se zdá, že populistická pravice nezadržitelně roste napříč kontinentem. Hlavní důvod je znám. Lidé jsou nespokojení s mírou imigrace ze třetích zemí, která dle nich mění společnost k nepoznání. Člověk by tak očekával, že mainstreamové strany se pokusí imigraci omezit, minimálně z pudu sebezáchovy, aby nebyly nahrazeny partajemi slibujícími, že se s tím vypořádají. Evropští politici by jistě rádi s tím něco dělali, problém je, že mají svázané ruce.
Před pár týdny jsme v Echu psali, že EU se z migrační krize v letech 2015 a 2016 poučila. Počet zaznamenaných nelegálních překročení hranice klesl z 1,8 milionu během uprchlické krize na 139 tisíc v roce 2019, o rok později to bylo 125 tisíc, což ale zřejmě ovlivnil covid. Po pandemii čísla opět narostla, ale pak zase začala klesat. Minulý rok bylo registrováno 178 tisíc nelegálních překročení hranice.
Brusel také alespoň implicitně podpořil nasazení síly proti dalším pokusům vyvolat další vlnu, ať to bylo Řecko v únoru 2020, nebo Polsko v roce 2021. Nedávná vlna ve španělské Ceutě se tomu vymyká i díky tomu, že levicový premiér Pedro Sánchez je nejspíše poslední evropská hlava vlády ideologicky přesvědčená o správnosti liberální imigrační politiky.
Ale problémem jsou velké počty nelegálních imigrantů, kteří již v Evropě pobývají a jež jsou úřady naprosto neschopné deportovat. Příkladem je třeba investigativa britského deníku The Times. Tomu whistleblower z ministerstva vnitra řekl, že pouze jedna ze sta žádostí o azyl je pravá. Žadatelé se naučili manipulovat zákony chránící lidi, kteří by se mohli v domovských zemích ocitnout v problémech kvůli své sexuální orientaci, vyznání nebo politické ideologii. Stovky žadatelů o azyl z Pákistánu se tak prý bojí vrátit do země, jelikož jsou gayové, a uvádějí stejného partnera. Podezřele mnoho z nich dosvědčuje svoji sexuální orientaci fotkami ze stejného londýnského gay klubu.
Velký počet žadatelů o azyl v Bangladéši zase uvádí, že jsou členy strany Awami League, která vládla v zemi 15 let, než byla v roce 2024 svržena a zakázána. Často ale nemají ponětí o politice a struktuře strany a dokážou pouze zopakovat její slogan „vzdělání, mír, prosperita“.
Překvapivě velký počet žadatelů o azyl z řad iráckých Kurdů zase tvrdí, že měli vztah s dcerou premiéra autonomního Kurdistánu.
I když největší mediální pozornost poutají takzvané „malé čluny“, na kterých se migranti plaví přes kanál La Manche z Francie do Británie, podle The Times téměř 90 procent žádostí je od lidí, kteří překročili platnost víza.
Článek taktéž popisuje „vítačskou“ kulturu mezi imigračními úředníky. Žadatelé jsou označováni jako „klienti“ a celkově panuje snaha jejich žádostem vyhovět.
Britské ministerstvo vnitra se brání, že míra odsouhlasených žádostí klesla ze 77 procent v roce 2022 na letošních 38 procent. Jak ale upozorňuje Chris Bayliss na webu UnHerd, i mnoho z těch, kterým byla zamítnuta žádost o azyl, zůstává nadále v Británii. Znovu to byl deník The Times, který v červnu vyjevil, že v zemi je 412 191 lidí, kterým nebyla schválena žádost o azyl či překročili vízum, ale z nich je téměř polovina, konkrétně 201 926, považována za „neodstranitelnou“. Buď protože napadli příkaz k deportaci u soudu, nebo protože ho úředníci ani nevydali, jelikož se domnívají, že by před soudem neuspěli. Důkazní práh pro přesvědčení soudů, že deportovanému doma nic nehrozí, je totiž velmi vysoký.
Podobná situace je v Německu. Profesor Alexander Kustov z Univerzity v Notre, zabývající se imigrační politikou, se rozhodl ověřit tvrzení, které slyšel od politiků z CDU: „Je téměř nemožné někoho z Německa vyhostit.“ Zjistil, že v minulém roce zhruba 232 tisíc lidí mělo příkaz k deportaci, ale 83 procent z nich obdrželo Duldung, certifikát umožňující jim prozatím zůstat. Celkově v roce 2025 Německo vyhostilo méně než 23 tisíc lidí a odvolalo či nikdy nevykonalo 34 tisíc plánovaných deportací. Důvody pro udělení Duldungu sahají od „chybějících cestovních dokladů“ až po „rodinné a zdravotní okolnosti“. Situaci ztěžuje federativní systém, kdy provedení vyhoštění je zodpovědností jednotlivých německých zemí a jejich praxe se značně liší.
Francie zase oznámila, že chce změnu takzvané pilotní dohody „jeden dovnitř, jeden ven“, kterou uzavřela s Británií. Podle ní se Francie zavázala přijímat migranty, kteří nelegálně přepluli La Manche. Výměnou za ně může Británii poslat legitimní azylanty. Od podepsání dohody v srpnu 2025 Francie přijala z Británie asi 1400 migrantů. Ale nedaří se jí tyto migranty deportovat do jejich domovských zemí. Tvrdí, že dohodu, jež má vypršet letos v říjnu, neprodlouží, a navrhuje, aby se nová dohoda vztahovala na celou EU. Tím by se mohli deportovaní z Británie rozstrkat po kontinentě.
Připomeňme, že italský plán deportovat migranty do Albánie, tamější vláda za to měla dostat zaplaceno, zablokovaly soudy.
Po celé Evropě tak politici naráží na neschopnou či nespolupracující byrokracii a nepřátelské soudy. Zjišťují, že to není zcela v jejich rukou.
Není to neřešitelný problém, ale vyžaduje velmi kontroverzní rozhodnutí. Cestu možná ukazuje Švédsko, které naprosto přeměnilo svoji azylovou politiku. Součástí je platba 600 tisíc švédských korun (téměř 1,2 milionu Kč) pro ty, co se rozhodnou pro „dobrovolnou repatriaci“. Na druhé straně ti, kteří dostanou příkaz odjet a nevyhoví mu, mohou skončit na dobu neurčitou v detenčních zařízeních, která nesmějí opustit. Přidejme k tomu seškrtání dávek a rozvolnění pravidel pro zamítnutí azylu. Výsledek je, že v roce 2024 poprvé za více než půlstoletí ze Švédska více lidí emigrovalo, než imigrovalo. Politiku kritizují lidskoprávní organizace.
Je ale nějaká alternativa? Jak píše Kustov: „Když se vládní establishment jeví zároveň jako krutý a neúčinný, strany, které slibují, že budou pouze kruté, nezůstanou navždy na 20 procentech.“
00:01
