Pohledem do dnešního domácího zpravodajství se čtenář dozví, že v Chebu na sídlo německého krajanského spolku – tedy ne Sudetoněmeckého landsmanšaftu, ale českých občanů německé národnosti – někdo nastříkal červeným sprejem hákové kříže. O kus dál narazí na zprávu obstarávající svého druhu symetrii – skupina „moravistických“ aktivistů postříkala stejnou barvou ruce na soše Edvarda Beneše v Brně a pověsila na ni ceduli „Český nácek, škůdce Moravy“.
To se nám to smíření pěkně rozjíždí, že jo?
Jakkoli pachatelé nejspíš chovali takové názory už dlouho, je sotva náhoda, že se odhodlali jednat právě pod dojmem blížícího se brněnského meetingu. Jinými slovy, že by k těmto akcím jinak nedošlo. Ani k podobným výjevům jako dělaným pro zpestření zpravodajství, například ženy vytasící se se sovětskou vlajkou na zasedání brněnského zastupitelstva.
Pořadatelé festivalu za ty excesy samozřejmě nemůžou. Ale taky skvěle zapadají do role, již na sebe festival vzal – role morálního testu české společnosti.
Když si zprávu o Benešovi (kterou přinesla všechna média) prohlížíte na webu Aktualne.cz, nabídne se vám v rámci kontextových odkazů titulek „Díval se odpůrcům sudetských Němců do tváří a viděl nenávist. Pořadatel pro ně má radu“. Jedná se o rozhovor s duší setkání Davidem Mackem a ten titulek je pro stvrzení té role vzorový. Postavil se tváří v tvář odpůrcům a dosvědčuje, že jsou ovládáni nenávistí. Špatní lidé. On to přestál, morální vítěz se nenechává strhnout emocemi a má pro ně rady, jak být lepší. On v morálním testu obstál. A co vy?
Víme, že setkání se může vykázat programem, jejž lze označit jako vyrovnaný. Vzpomene se na hříchy české i na hříchy německé. A lze věřit, že mnozí z pořadatelů byli vedeni nejlepšími úmysly. Ale je takovéto vyvažování tím nejlepším přístupem k prohlubování historické paměti? Jde přece o víc, než že lidé si nemají dělat špatné věci, a kdyby si nedělali špatné věci, tak by dějiny byly dobré.
Další věc je, že setkání tím, jak na sebe nabalovalo politický význam, opravdu nabývalo podoby onoho morálního testu, jemuž se musí podrobit každý. Z pochodů Pride se postupem času staly akce, které začaly být pro velké nadnárodní firmy v rámci jejich ESG úsilí prakticky povinné, pak se vytvořilo očekávání, že by se na nich měli objevovat politici, účast diplomatů zemí EU se stala předmětem oficiální politiky a náběhy k tomu, aby se účast stala doslova povinnou, byly zaznamenány i v českých státních institucích. Iritovaná reakce je zcela pochopitelná. Když pozvete do Česka spolek, který byl u nás po desítky let démonizován, ale zároveň jeho minulost opravdu problematická byla, a na ten zase v rámci svých zvyklostí přijedou politici CSU, byl by div, kdyby na to nezareagoval někdo jako Tomio Okamura. A když pak o tom vyvolá hlasování ve sněmovně, musí k tomu zaujmout stanovisko i vláda. A když vláda tak, prezident Pavel zákonitě naopak. A už tu máme konflikt prakticky ústavní, neboť jak známo prezident republiky zastupuje stát navenek, ale za zahraniční politiku je zodpovědná vláda. Jste už dost smířeni?
Třeba prostě není radno organizovat celonárodní smíření, třeba je lepší nechat situaci svému vývoji a vztahům a strukturám vzniklým česko-německou deklarací a klidnému, nepředpojatému osvojování si minulosti. Ti „moravističtí“ aktivisté jsou politickými pohrobky destruktivního Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko, jež pod vedením agenta StB Boleslava Bárty dosáhlo na počátku 90. let povážlivých politických úspěchů. Jeho neutralizace neproběhla okázalým organizováním česko-moravského smíření.
Měl bych skromný návrh, jak přispět do mozaiky vzpomínání na minulost česko-německých vztahů. Křišťálová noc byla docela významnou událostí v předvečer druhé světové války. Pogrom, při němž byly v noci z 9. na 10. listopad 1938 v Německu vypáleny stovky synagog a zdemolovány tisíce židovských obchodů, přičemž státní orgány tomuto drancování přihlížely. Nikdo na světě od té chvíle nemohl mít pochybnosti o povaze Hitlerova režimu. V encyklopediích se dočtete, že k tomu došlo v Německu. Z dnešního hlediska to není přesné. K pogromu došlo na území dnešních tří států – Německa, Polska (protože se změnily německé hranice) a České republiky. Protože české pohraničí už bylo po Mnichovské dohodě součástí říšské župy Sudety.
Ne že by ta událost nebyla historicky zmapovaná. Ale z připomínání se ztrácí v sousedství nejprve mnichovského diktátu, pak protektorátu a likvidace českých Židů. Ty jsou připomínány častěji, kdežto křišťálová noc se bere spíš jako součást německých a mezinárodních dějin.
Co kdyby ji lidé zabývající se historií, připomínáním holocaustu a smiřováním zařadili do svých kalendářů? Co kdyby třeba místní středoškoláci v rámci dějepisu mapovali vzpomínky na tuto událost? Co kdyby si ji na některých místech připomínali společně Češi, Židé a sudetští Němci?
00:07
