Poločasy politického rozpadu
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
ZMĚNA V ČELE ARMÁDY
Exministryně Jana Černochová (ODS) začala spekulovat o konci svého nástupce, ministra obrany Jaromíra Zůny (za SPD), v kabinetu. „Že je jen otázkou času, než ...
Všechna politická média dnes žijí skutečností, že Viktor Orbán přišel po šestnácti letech o křeslo maďarského premiéra. Možná stojí za to připomenout, že po stejných šestnácti letech sestoupila z kancléřského křesla i Angela Merkelová, se kterou si Orbán v evropském zákulisí výborně rozuměl, ač třeba jejich přístup k imigraci byl razantně jiný. Merkelová sama svého času sesadila vlastního patrona Helmuta Kohla, který ji přivedl do nejvyšších kruhů CDU jako „svoje děvče“. V době, kdy byl donucen vyklidit úřad, byl Kohl spolkovým kancléřem… inu, právě šestnáct let.
Zdá se, že ve státech, kde jsou volby opravdovou soutěží, a nikoliv jen kašírovanou zástěrkou kolem tyranie nějakého Milovaného Vůdce, mají vrcholní politici určitý poločas rozpadu, po kterém začnou buď dělat příliš velké chyby, nebo se svému vlastnímu voličstvu prostě omrzí. Zároveň je dost příznačné, že jen málokterý z nich to dokáže úplně akceptovat a odejít s veškerou grácií sám. Kohlovi namydlili schody, Merkelové museli v zákulisí její vlastní kolegové pomyslně kroutit rukama, Orbán stihl před svou porážkou vytapetovat celé Maďarsko kukučem Zelenského a tučnými nápisy VÁLKA, VÁLKA!. A u našeho Petra Fialy si člověk musí klást otázku, zda si vůbec všiml, že už není předsedou ODS. To, jakým způsobem se teď nastrkuje do veřejného prostoru coby reinkarnovaný influencer, působí dojmem, jako by nové předsednictví Martina Kupky bral jako překlenovací fázi pro svůj vlastní comeback.
Různé světové ústavy, včetně té naší, jsou plné omezení na výkon prezidentské funkce, ačkoliv zrovna prezident je ve většině států jen „kladečem věnců“ a reálná moc spočívá ve zcela jiných rukou. Nový vítěz maďarských voleb Peter Magyar nadhodil už v rámci kampaně možnost novelizace ústavy v tom smyslu, že stejným způsobem by byl zastropován i premiérský úřad.
Víte co, přátelé? Co kdybychom z toho udělali všeobecné pravidlo? Každému z nás by bylo k dispozici maximálně dvacet let ve všech volených či ústavních (ministr) funkcích dohromady – a pak už by mohl být nanejvýš poradcem pro mladší generaci politiků. A souběh funkcí by se počítal vícenásobně, aby „sběratele pašaliků“ přešla chuť zastávat deset úřadů naráz.
Mělo by to určité výhody. Mimo jiné by takový systém garantoval, že si nikdo neudělá z politiky doživotní kariéru, a většinu politiků by přiměl, aby si začali včas vychovávat nějaké nástupce. A hlavně by vedl ke spolehlivé obměně kádrů dřív, než úplně ztratí kontakt s realitou. Dřív, než je situace vysloveně kritická.
Samozřejmě, není to jen na nás. Museli by to odhlasovat naši zástupci, kteří jsou v této záležitosti v bytostném střetu zájmů. Ale stejně by mě zajímalo, jak by dopadlo případné referendum na toto téma.