Naivní a pomýlený sen o apolitickém hokeji
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
RUTTE A TRUMP
Generální tajemník NATO Mark Rutte se v pátek v Palm Beach na Floridě setkal se zvoleným americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Dřívější informaci nizozemských ...
V Česku začalo mistrovství světa v hokeji, v prvních dvou utkáních naše reprezentace porazila Finy a Nory. Uspokojivé. Ještě uspokojivější by to bylo, kdyby na vstřelení jedné branky potřebovala trochu míň než těch, odhaduji, dvě stě střel, ale nevadí. Šampionát inspiroval také politickou debatu. Ze známých důvodů se mistrovství neúčastní tým Ruska. Některým lidem tam chybí, z důvodů sportovních a jiných, mám pro tenhle postoj jisté pochopení. „Sborná“ mi jistým způsobem chybí taky, kvůli její absenci na šampionátu není tým, jehož porážka by mě do hloubi duše potěšila. A člověk takový potřebuje, aby zážitek ze sportovní události byl jaksi komplexní.
Ruská vynucená neúčast je ale také na sítích popisovaná jako svého druhu bezpráví nebo nepochopení toho, „o čem“ sport (v tomto případě vrcholový a profesionální) vlastně je. Vyjádřil se k tomu i Vladimír Růžička, dlouholetý výborný hráč, kapitán vítězů z Nagana a později trenér, v současnosti kandidát strany PRO ve volbách do Evropského parlamentu. V rozhovoru pro CNN Prima News se zastal ruských sportovců, protože za ruský útok na Ukrajinu nemůžou.
„Sportovci chtějí sportovat, to je jediné, co je zajímá.“ Jistě, od kandidáta strany Jindřicha Rajchla se asi jiné vyjádření čekat nedalo. Domnívám se ale, že Růžička ve svém vyjádření formuloval představu sdílenou širší vrstvy lidí, než je elektorát PRO. Představu, že sportu je přirozená věc a sluší mu naprostá apolitičnost. Někomu to může znít pěkně. Jenomže to není pravda a ani nikdy nebyla.
Sport a politika jsou součástí společenského života, nemůžou se nepotkávat a není možné je od sebe oddělit. Historie moderního sportu s jeho světovými šampionáty a mocnými sportovními svazy není moc dlouhá a po celou dobu jeho existence to také je historie jeho potkávání a vzájemného ovlivňování se s politikou na všech úrovních. V dobrém i ve zlém. Jenom namátkou: olympiáda 1936, politická dimenze rivality glasgowských Rangers a Celticu, pověstně krvavé utkání maďarských a sovětských vodních pólistů (vodních pólistů!) na olympiádě v Melbourne v roce 1956, politická dimenze rivality FC Barcelona a Realu Madrid, dopad vítězství československých hokejistů nad SSSR v roce 1969, přelomový význam vítězství jihoafrických ragbistů na šampionátu v roce 1995 a tak dále a tak podobně. Je toho skutečně hodně.
Sportovci nesportují ve vzduchoprázdnu a ani nemá cenu to předstírat, popisovat sportovce jako lidi, jimž se do hlavy vejde „jenom to jedno“, je navíc až urážlivé. Slabost pro sport mívají různé totalitářské režimy, pro něž je sport výkladní skříň, bylo to tak i v socialistickém Československu, zdejší režim se sportovními úspěchy také rád chlubil, Vladimír Růžička to pamatuje. Putinovo Rusko je v tomhle ohledu podobné, nemálo tamních sportovců se podílí na jeho propagandě, rozhodně nežijí v nějakém politikou nedotčeném vakuu. Teď to má nějaké důsledky, nemůžu říct, že by mi to trhalo srdce. Spíš myslím na ukrajinské sportovce, kteří za válku rozhodně nemohli ani v nejmenším a padli při obraně napadené vlasti. Sport a politiku není možné úplně oddělit a ani nevím, jestli by to bylo dobré, kdyby to šlo. Kouzlo (a někdy i nebezpečnost) sportu přece spočívá i v tom, že se v něm dají vidět dějiny v malém, že utkání národních reprezentací mohou mít nějakou historickou zátěž, jsou dotčená dějinami a vším tím ostatním, čím společnost žije. A jistě ta historie může dopadnout do sportu i tak, že kvůli ní nějaký tým nemůže jet na nějakou akci. Představa, že by bylo možné a žádoucí sféru sportu před takovými důsledky „ochránit“, je naivní a hlavně pomýlená. Navíc kdyby se ruský tým letošního šampionátu účastnil, bylo by mistrovství daleko zpolitizovanější, než je dnes.
SPOR JÁGRA S KLADNEM
ŠÉF ANTIMONOPOLNÍHO ÚŘADU