„Jsem vynikající fotografka, ale nikdo to neví“. Dokument o Libuši Jarcovjákové jde do boje o Oscara
SPECIÁL 30 ROZHOVORŮ
Libuše Jarcovjáková o sobě vždy věděla, že je vynikající fotografka; zbytek světa na to ale přišel až nedávno. Od loňského října běžel v kinech dokument Ještě nejsem, kým chci být, v němž čte svoje deníky ze 70. a 80. let, zatímco my ve filmu sledujeme na 3000 jejích fotografií. Snímek o identitě, svobodě a vnitřním vzdoru, zachycující underground 80. let v bývalém Československu, dramatický útěk do Západního Berlína i exkluzivní focení pro módní špičky v Tokiu, vybrali teď členové České filmové a televizní akademie do boje o americkou cenu Oscar v kategorii Nejlepší zahraniční film. Ve světové premiéře byl snímek uveden na festivalu Berlinale a získal Českého lva za nejlepší dokumentární film. Český dokument o americkou cenu Oscar dosud nikdy nesoutěžil. Přednost dostávaly hrané filmy.
Vnímáte film režisérky Kláry Tasovské jako něco, co jste si zasloužila už dávno?
Myslím si spíš, že každého fotografa potká obrovské štěstí, když má kolem sebe lidi, umělce, editory a kurátory, kteří umějí zázračně zařídit, že se jeho fotky dostanou ven z kontextu, ve kterém vznikaly. Ty staré fotografie pak díky jinému zarámování získají větší význam. S takto inspirativními spolupracovníky se posouváte do sfér, o kterých jste ani nevěděli, že existují. Vaše práce dostane úplně nové grády.
Ale proč vaše práce dostala „nové grády“ až teď?
Moje fotky jsou příliš narativní, než aby byly populární. V české fotografii máme obecně velký problém s kategoriemi, všechno řadíme do škatulek – a já jsem byla nečitelná, nepochopitelná, vlastně nikdo pořádně nevěděl, co dělám. Až díky tomuhle dokumentárnímu filmu jsem to měla možnost ukázat. Musím říct, že Ještě nejsem, kým chci být oslovuje velkou škálu lidí různých generací a z různých zemí.
Jednou z linek dokumentu je určitě váš syrový náhled na totalitu…
Nebo možná obecněji na historii před demokratickými změnami ve východní a střední Evropě, v Československu i v Německu. Plus moje exotické výlety do Japonska v době neuvěřitelného hospodářského boomu, který v té zemi v roce 1986 opravdu byl.
Další z linek je vaše osobnost, kterou nám film přibližuje na autoportrétech. Ženu, která velice přesně ví, co chce. Bylo tomu v reálu taky tak?
Bylo. Takovou tu úplně bazální víru v sebe sama jsem měla vždycky. Přes obrovské sebezpochybňování. Ale samozřejmě funguji v totální sinusoidě: zažila jsem veliké propady a veliké pocity méněcennosti. Říkala jsem si často, že moje práce nestojí za nic, ale nikdy to nebylo natolik silné, abych tu práci přestala dělat. Vnitřní motor, snahu rozumět světu přes fotky, jsem měla v sobě zakódovaný. Možná mi pomohlo, že moje fotky nebyly podrobovány žádné kritice, poněvadž je nikdo neviděl. Mohla jsem si dělat úplně svobodně, co jsem chtěla – a holt objevení mé práce muselo chvíli počkat. I tak je to velké štěstí! A že to přišlo pozdě? Taky to nemuselo přijít vůbec!
Odkdy tušíte, že děláte výjimečné věci?
Zhruba v roce 2008 jsem začala chodit na psychoterapii, měla jsem těžké deprese. A té psychoterapeutce jsem hned na prvním sezení oznámila, že vím, že jsem vynikající fotografka, ale že to nikdo jiný neví.
