Evropské soudy podporují autocenzuru
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
VÝZVA K REZIGNACI
Zveřejnění nových informací o pondělní autonehodě vládního zmocněnce a poslance Filipa Turka (Motoristé sobě), podle nichž měl před střetem projet odbočovacím ...
Má druhá nejoblíbenější pasáž ze Stančíkova Mlýnu na mumie je – hned po lapidárním postřehu v kapitole O spiritismu a žurnalismu („Média lžou“) – úvaha hlavního hrdiny komisaře Durmana, jak pohodlné by bylo cestování, kdyby se starý kontinent spojil po vzoru severoamerické Unie.
„Když si však představil evropské národy zavřené do společného státu,“ pokračuje Petr Stančík Durmanovými ústy, „vypadalo to jako starořímská poena cullei, obzvláště odporný způsob popravy, vyhrazený pro otcovrahy, kdy odsouzence zašili do jednoho pytle s kohoutem, psem, hadem a opicí, načež je svrhli do Tibery.“
Mlýn na mumie vyšel v roce 2013, teoreticky měl tedy Petr Pavel (Spojené státy evropské! Euro!) fůru času se s titulem seznámit a třeba si ho dokonce přidat do své knihovničky, která se mi ovšem intuitivně nejeví velmi obsáhlá.
Hradní píáristi, které z nečinnosti opravdu nelze podezírat, ačkoli by si to člověk při pohledu na přepestrou paletu Pavlových výkonů často i přál, v této věci mlčí. Co čte český prezident? Čte něco? Nebo na porevolučním Hradě sedí první nečtenář? Havel, Klaus i Zeman se obklopovali knihami; ale samozřejmě úplně chápu, že Pavel, který exceluje v tolika jiných vizuálně mnohem atraktivnějších oborech, než je listování knížkou (slaňování z katedrály, jízda na motorce bez helmy, milý rozhovor s koníkem Převalského atd.), asi ani náruživý čtenář být nemůže. Ono by to nešlo zvládnout ani časově.
No a teď navíc i osobní pomoc zraněnému paraglidistovi, kdy to podle některých titulků vypadalo, že Pavel smolaře na místě sám odoperoval. Nemůžu se dočkat, co nevyzpytatelný osud prezidentovi připraví příště. Laťka je ale zatraceně vysoko – pokud by třeba projížděl okolo mostu, který by se jako na potvoru zrovna začal s nesnesitelným skřípěním řítit do řeky, což by do kalného proudu strhlo starou babičku, vyloženě by mě zklamalo, kdyby pak ze dna druhou rukou nevylovil aspoň dvě amfory.
Stančíkova pasáž je prorocká, ale jinak, než autor (nejspíš) zamýšlel. Evropská unie se samozřejmě jako jakákoli instituce stará v první řadě o své vlastní přežití a své národy si přidusí sama. Evropský soudní dvůr před několika dny zakázal Německu snížit (i „jen“ snížit – tj. ani ne zrušit úplně) sociální dávky odmítnutým, tedy ilegálním žadatelům o azyl, neboť mají právo na „odpovídající životní úroveň“ a zajištění účasti na společenském a kulturním životě. To Němci, kterým hrozí další zvýšení hranice odchodu do důchodu a které Merz buzeruje s tím, že „v téhle zemi musíme zase začít víc pracovat!“, jistě kvitují s povděkem. Asi polovina základní německé sociální dávky (Bürgergeld) jde nyní příjemcům bez německého státního občanství.
Středeční výrok českého soudu v kauze plakátů SPD („mít názor a komunikovat ho jsou dvě odlišné věci“) připomíná jiný rozsudek z Bruselu, sice vnitrostátní, ale v souladu s celoevropským omezováním svobody slova a tlakem na korektnost ve věci migrace.
Belgický kasační soud odmítl odvolání bývalého belgického poslance Driese Van Langenhova, který na leuvenské univerzitě přednesl přednášku o tom, že masová migrace zvyšuje zločinnost a snižuje kvalitu života. Následně byl obviněn z podněcování k extremismu, rasismu a nenávisti. Soud ve zdůvodnění napsal, že „ačkoli jsou van Langenhovova tvrzení podložena statistickými daty, zachází se skutečností způsobem, který podněcuje nenávist vůči osobám na základě jednoho nebo více chráněných kritérií podle antirasistického zákona“.
O tom, co třímilionová pokuta znamená třeba pro svobodnou českou politickou soutěž, můžeme meditovat na zastávkách polepených propagačními plakátky EU.