Evropa a Amerika, slova a činy, divadlo a geopolitika
KOMENTÁŘ
V obraze, který v evropském veřejném mínění vznikl o přístupu Trumpovy administrativy k Rusku, je místo pro červený koberec, který rozvinul Trump pro Putina na Aljašce, ponižování ukrajinského prezidenta nebo mnohdy naivní výroky vyjednávače Witkoffa či samotného Trumpa o Rusku. Skvělé totiž zapadají do schématu, podle kterého se v Evropě pohled na USA vyvíjí, píše Maciej Ruczaj.
Foto: The White House
1
Nová česká vláda se podle všeho rozhodla, že se spojenecké závazky a geopolitické turbulence světové a evropské politiky Prahy vůbec netýkají. V Polsku vládne ...
V obraze, který v evropském veřejném mínění vznikl a týká se přístupu Trumpovy administrativy k Rusku, je místo pro červený koberec, který rozvinul Trump pro Putina na Aljašce, ponižování ukrajinského prezidenta nebo pro mnohdy naivní výroky vyjednávače Witkoffa či samotného Trumpa o Rusku. Skvěle totiž zapadají do schématu, podle kterého se v Evropě pohled na USA vyvíjí. A samozřejmě je na tomto obrazu mnoho pravdy. Trumpova administrativa zcela změnila přístup k rusko-ukrajinské válce a namísto Bidenovy a evropské „podpory Ukrajině, ale bez eskalace“ tlačí „dohodu za (téměř) každou cenu“.
Problém je, jako u většiny našich diskusí v poslední době, že se o tématu hovoří v nejvyšší tónině hysterického záchvatu, spojeného s morálním zanícením křížové výpravy proti Trumpovi. Nic divného, že se pak v mediálním prostoru zcela ztrácí celá řada událostí a konkrétních kroků, které způsobují, že se Rusko rozhodně nemůže považovat za vítěze posledních měsíců v mezinárodní politice.
Foreign Affairs nejsou časopis napojený na americkou pravici, přesto i tam se minulý týden objevila analýza, jejíž ústřední teze zněla: Rusko je jednou z obětí nestability mezinárodního řádu, kterou způsobil Trump.
Autoři Michael Kimmage a Hanna Notte ukazují, že Rusko se na Ukrajině dostalo do pasti – není schopné válku zvrátit radikálně ve svůj prospěch a zároveň do ní angažuje veškeré své zásoby, které mu pak scházejí na jiných frontách. Rusko není schopno hájit své spojence. Syrský, Asadův režim je pryč, sám diktátor našel útočiště v Moskvě. Írán čelí nyní americkému tlaku osamocený.
Ve Venezuele jen do roku 2019 utopilo Rusko podle výpočtu Atlantic Councilu 19 miliard dolarů na podporu Madurova režimu. Nyní je Maduro odstraněn a režimní vedení akceptovalo nový americký „protektorát“. Írán sice odolává, ale režim ajatolláhů po izraelských a amerických úderech disponuje nyní už jen zlomkem dávné schopnosti ovlivňovat regionální dění.
Poučný je také pohled na mapu zemí, které akceptovaly pozvání do tolik vysmívané Trumpovy Rady míru: nejenže (jak píší Foreign Affairs) by v ní bylo Rusko degradováno do pozice jen jednoho z mnoha členů (zatímco v OSN je stálým členem Rady bezpečnosti). Do Trumpovy Rady se překvapivě ochotně nahrnuli všichni do jednoho, lídři států postsovětské Střední Asie, zóny, kterou Rusko považuje stále za svoji sféru vlivu.
V posledních dnech jsme na tento seznam mohli přidat jižní Kavkaz, prostor, v němž byla Moskva od poloviny 19. století buď hegemonem, nebo alespoň hlavním rozhodčím místních sporů. Teď na Trumpem zaštítěné příměří navázala cesta J. D. Vance do Arménie a Ázerbájdžánu, která měla posvětit vznik nového obchodního koridoru pod americkou kontrolou. Podepsal také s Ázerbájdžánci dohodu o strategickém partnerství – téměř přesně čtyři roky poté, co podepisovalo Baku podobnou dohodu s Moskvou.
Další příběh mimo zájem evropských médií se odehrává na linii USA–Indie. Smlouva, kterou Trump uzavřel v těchto dnech s premiérem Módím, údajně obsahuje i nabídku vyměnit ruskou ropu, jejímž je Indie druhým největším příjemcem, za venezuelskou. Tento týden se na portálu Bloomberg objevil článek o tankerech s ruskou ropou, které bloudí v Indickém oceánu a hledají nového kupce pro svůj náklad. A hned vzápětí přišla zpráva o prvních indických zásazích proti stínové flotile.
V podstatě jedinou konfliktní zónou, v níž, jak se zdá, ruský vliv neslábne, jsou státy afrického Sahelu, kde se v posledních letech postupně k moci dostávají vojenské junty přátelsky naladěné k Moskvě. Jenže – v tomto případě nejde o americké, ale francouzské selhání. Byla to Paříž, kdo tato území vždy považoval za „svá“ a během Macronova prezidentství o ně postupně přicházel. S potenciálně negativními dopady pro Evropu – právě přes Sahel vede jedna z hlavních migračních cest do zemí EU.
Mimochodem – tento týden se objevily první signály, že i v tomto směru začala americká diplomacie proti ruskému vlivu působit.
Takový výčet reálných mocenských procesů se do hlavního mediálního proudu dostane jen stěží. Když ho použijete v diskusi, zda je „Trump ruský agent“ (protože na takové úrovni se bohužel většinou vede), odpověď bude, že přece mu nejde ve zmíněných případech o „nastolení demokracie“ ani „vítězství dobra nad zlem“, ale jen o pragmatické mocenské či obchodní zájmy USA. Nelze tomu oponovat, Washington dokáže být v tomto ohledu v poslední době velmi explicitní. Na druhé straně, zakazovat si uvažovat o mezinárodní politice v kategoriích mocenských a obchodních zájmů je z hlediska dějin této disciplíny výmluvným důkazem toho, kam se za dekády existence ve skleníku konce dějin dostalo přemýšlení části evropské veřejnosti…
Je to už více než dvacet let, co známý americký neokonzervativec Robert Kagan napsal o tom, že „Američané jsou z Marsu a Evropané z Venuše“. Tehdy šlo o přístup k válce s terorismem. Poukázal na to, že se USA a EU zcela rozešly v chápání použití síly jako prostředku v mezinárodních vztazích – Američané vnímali svět jako místo, kde vládne anarchie, a tedy je síla nezbytná, Evropané věřili na řád založený na hodnotách a právu. Samozřejmě i Kagan nemohl nezmínit paradox, že „evropské odmítnutí politiky založené na síle v konečném důsledku závisí na americké ochotě sílu používat proti těm, kdo stále na sílu věří“.
Dalo by se říct, že za čtvrtstoletí jsme se v této diskusi moc neposunuli. Respektive Američané svým příklonem k bohu války Martovi a pohrdáním soft power a pravidly rozhodně za této administrativy pokročili. Není vyloučeno, že to pro ně bude nakonec škodlivé. Jak říkal legendární mistr diplomacie Talleyrand, s bajonetem se dá vykonat spoustu věcí, ale špatně se na něm sedí. Odcizení spojenců a politika, která je chaotická a cynická zároveň, mohou amerického hegemona vyjít draho.
Nic to nemění na faktu, že tam, kde nemají na vybranou a sílu musí považovat za podstatnější faktor než slova, tedy například v bojujícím Kyjevě, je v tuto chvíli partnerství s USA na prvním místě, jak potvrdil prezident Zelenskyj ve svém proslovu v Davosu, kde ostře kritizoval evropský sklon „diskutovat o zítřku“ spíše než „konat dnes“.
Lze zcela správně namítnout, že je to v tuto chvíli Evropa, kdo nese hlavní finanční tíhu pomoci Ukrajině. Je to Evropa (respektive část evropských zemí), kdo se doopravdy snaží šlápnout na plyn ohledně posilování vojenských kapacit. Jenže nelze se zároveň ubránit dojmu, že jsme spíše účastníky divadla než reálné změny smýšlení.
Jak poukazuje analytička Velina Tchakarova, Evropa odmítá vnímat, že část jejích ekonomických rozhodnutí posiluje „konkurenční základnu“ Číny, a tedy i na Čínu stále těsněji napojeného Ruska. Evropa v podstatě platí jak Ukrajině, aby se bránila, tak (nepřímo) Rusku, aby mohlo pokračovat v agresi. Všechny agresivnější kroky, které by vyžadovaly vystoupení z komfortní zóny – ať už použití zmrazených ruských aktiv, fyzické zadržování ruských tankerů, či předávání Ukrajině raket dlouhého doletu (německé Taurusy) –, se nekonají vůbec nebo až poté, co ke stejným krokům přistoupí USA. I odřezávání evropských zemí od ruských energetických surovin (a ne, zdaleka nejde jen o Slovensko a Maďarsko), není ani čtyři roky po začátku agrese u konce (ač v poslední době konečně nabralo větší spád).
Přesto Evropa, uzavřená ve vlastní komnatě ozvěn, žije svůj sen o „strategickém probuzení“ a velmocenském statusu. „Hlavní spojenci v NATO si už nemyslí, že jsou USA nezbytné pro odstrašování,“ hlásí Politico, ovšem nikoliv na základě vyjádření náčelníků generálních štábů, ale průzkumu veřejného mínění.
Tuto bojovnou náladu kazí převážně hlasy z východního křídla, pro které je Rusko nikoli vhodným terčem pro virtue-signalling, ale reálnou hrozbou. Sławomir Dębski, bývalý šéf Polského ústavu mezinárodních vztahů, nazval evropský přístup „politikou předstírání síly a simulování strategie“. „Pořád se opakuje stejný scénář, který jsme viděli už před několika měsíci, kdy Francie a Británie deklarovaly, že pošlou své jednotky na Ukrajinu – jednotky, které ve skutečnosti nemají.“
Pocit TEATRÁLNOSTI západoevropského „ukazování svalů“ posiluje i paralelní nárůst hlasů volajících po otevření „dialogu s Moskvou“. Právě tato varianta totiž může poskytnout únikový východ – jak vyřešit krizi a zároveň i nadále pokračovat v poklidném životě ve starém světě. Kristi Raik, šéfka estonského Mezinárodního centra pro obranu a bezpečnost, hořkými slovy kritizovala rostoucí tlak (především Francie) na to, aby EU nominovala „speciálního zmocněnce“, který by zahájil samostatné rozhovory s Ruskem. Podle Raik ve skutečnosti jde o další snahu o „dialog pro dialog“, evropské země totiž „nevědí ani to, co bychom chtěli, ani to, čeho jsme schopni dosáhnout“. Rusko je k míru potřeba dotlačit, nikoliv přemluvit, zdůrazňuje. „Západoevropští lídři by se už mohli naučit, že dialog s Ruskem není žádné kouzelné řešení. Naopak – je kontraproduktivní, pokud není podpořen kredibilní silou.“
00:06
