Dvanáctý prezident
ÚHEL POHLEDU
Štědrý život mně dopřál tolik prezidentů, kolik je na radničním orloji apoštolů. Prezidenta Masaryka už jeho Lid nazval Osvoboditelem, Benešovi říkal prezident Budovatel. Nebohý prezident Hácha byl potupně zván jako jeho stát-nestát: Protentokrát. Další hlavy své země jsem si nazval sám: Gottwald - prezident Pověsitel, Zápotocký - prezident Dověšitel, Novotný podle výkřiku do májového průvodu - prezident Budemaso.
Svoboda, jenž velel našemu vojsku za války a pak podepsal dočasný pobyt okupantů na věčné časy, si vysloužil titul prezident Znesvoboditel. Prezidenta Husáka pokřtilo na Letenské pláni sedm set padesát tisíc oživlých hrdel: „Podívej se, Gusto, jak je tady husto!“ Havel zůstane navždy prezident Pravdoláska, Klaus, jenž bez obětí oddělil vzpurné Slovensko od Česka, prezident Rozdělitel. No a Zeman, dle záliby děsit lidi šklebem a skřekem, se pro mě nazval sám: prezident Aligátor. A ten dvanáctý?
Podobně jako čtvrtý až osmý byl též členem strany KáeSČé, jež by zasloužila zkratku KOSTRA, lépe by zachrastila sedmerem jejich podob: falešně demokratickou, krvavě stalinskou, naivně obrozenou, brutálně znásilněnou, ostudně znormalizovanou, s nechutí peresrojkovanou a opět zdemokratizovanou na oko. Vstoupil jsem do ní v červenci 1946 čerstvě plnoletý a byl z ní jako čtyřicátník vymeten na smetisko dějin. Mohu ji tedy po dalším půlstoletí vidět s odstupem, asi jak Armstrong z Měsíce Zem. A z toho pohledu vidím, že Petr Pavel do ní vstoupil podobně, jako se do ní masově včlenili občané za pražského jara a podruhé i za světového předjaří, když dění ovládla nesvatá, ale požehnaná trojice Reagan–Thatcherová-Helmut Schmidt, což budilo zas tu jedinou naději.
Občanu s běžnou inteligencí muselo být od Vítězného února jasné, že přímý boj proti všemocné státostraně je beznadějný, předvedla to hned tři povstání: v eNDéeR, v Polsku a nejkrvavěji v Maďarsku. Pováleční komunisté, kterým zjara 1956 sdělil Nikita Chruščov, že Veliký Vožď byl masový vrah - namátkou: zrežíroval ukrajinský ´golodomor´ s milióny mrtvých – si museli přiznat, že sloužili Zlu. A poučeni dobou zvolili strategii Porazit Systém Zevnitř. Což pochopil i tehdejší Lid a přidal se. Skončilo to znovu bratrskými tanky, ale návod zůstal; následný Lid hledal stejnou cestu, když se o reformu z nouze pokusil Sovětský Svaz Náš Vzor A Nikdy Jináč! KOSTRA opět zažila příliv masa.
V neděli osmého března roku tohoto přinesla ČT dva pořady, které mi přišly přelomové. V poledních Otázkách, po dramatické přestřelce čtyř předsedů sněmovny, se moderátor Moravec nečekaně obrátil k nám divákům a po jednadvaceti letech se rozloučil nejasným sdělením, že nemůže dál zaručit svobodu pořadu. Bylo mi to dvojnásob líto. Jednak, že býval skvělý, jednak, že se, ač nikým nevyhozen, vyhodil sám v čase, kdy je lidí jako on nejvíc třeba. Snad se ještě včas objeví jinde, v jeho věku jsem byl ještě „ztroskotanec a samozvanec“, takže v půli života.
Zatmělo se mi v duši, že to večer učiní též v TéVé ohlášený Petr Pavel, už dlouho v pozici včelaře, napadaného rojem sršňů. Záběr prezidenta republiky, mluvícího k poslancům o stavu státu a světa, za nímž si šklíbící se frajer čte Rudé právo, mi nescházel z mysli. Urgentně jsem požádal uměligenci, aby mně dodala lepší obraz:
Je prosinec 1993 a severovýchodně od letoviska Zadar probíhá jako v celé Jugoslávii pobratimské podřezávání krků, pod záštitou armády Srbska i armády Chorvatů. Vojenská základna Unproforu v Karinu se dostává pod uzavírací palbu, v níž uvízlo pětapadesát Francouzů. Nejbližší jednotka je československá, už sice rozvedená, ale dosud pospolu. Její velitel, jednatřicetiletý lieutenant-colonel, jak se v misích OSN tituluje podplukovník, dostane rozkaz, aby je z té pasti dostal, k čemuž jsou mu přiveleny dva obrněné transportéry OT-64, každý pro deset mužů. Průzkum zjistí, že na silnici jsou zátarasy. Znamená to popojíždět a přesně odhadnout, kdy se dá pozastavit, vyskákat a překážky postupně odstranit. Každý výstup může být osudný, ale důstojník jde příkladem, že risk je zisk. Na základně jsou už mrtví, avšak zachránění i zachránci se vrátí bez úhony. Hlášení nevysvětluje, jak se Češi, Slováci a všichni Francouzi vměstnali do dvou vozidel, buď se zploštili v sardinky nebo jeli dvakrát; potkám-li toho důstojníka ve zbytku života, zeptám se. Nesporné je, že dostal legendární Ordre national de la Légion d’honneur, po našem Řád čestné legie…
Je zas ta minulá neděle, večer. Telepřenos z Vladislavského sálu začíná. Šéf komentátorů Michal Kubal má jako vždy plně nabito a otázky neklade, nýbrž střílí. Vypálí jich desítky, ale odpovědi jsou téže ráže. Věty obvykle končí tečkou, ale čeština má také přechodníky, umožňující věty hrabalovsky rozvité i na více stran, a přesto dobře čitelné. Političtí masřečníci prodlužují trápenou větu tím, že neklesají hlasem, pročež se jim z pus plazí odporné tasemnice bez konce. Divák tentokrát žasl, co se dá říct na jeden nádech. Divák ubitý przněním mateřštiny se kochal rodným jazykem, jenž se udržel po staletí jako živá růže v trní němčiny. A divák znechucený blábolem, trvajícím i hodiny a vydávajícím samé žblebty, byl hlavně potěšen, jak vše řečené jasně vyjadřuje myšlené, a to myšlené je tak srozumitelné, v souladu s pocity normálního člověka.
A když ti dva na konci vyšli zpod kroužené klenby královského paláce a tu vznešenou kulisu zázračně vystřídala venkovní terasa, celý obzor vyplnila noční Praha, tím skvostnější, že bez rachejtlí, a přece už tolikrát zrazená spiklenci i hlupci. Takže i hodně starý divák, který mnoho zažil, přijal i odmítl, cítil, že ten dvanáctý prezident není do tuctu, že k tomu obrazu patří, a měl by patřit, co Ústava dovolí.
