Rus Andrej Kotov, který byl zatčen za organizování zájezdů pro LGBTQ+ osoby, údajně spáchal ve vazbě sebevraždu. Informovaly o tom v neděli skupiny na ochranu ...
Dnes je to přesně třicet pět let – jenže kdo by si takové podivné půlkulaté výročí pamatoval, že. Čili si připomeňme, že právě dnes před pětatřiceti lety byl československým prezidentem zvolen Václav Havel. Byla to situace absurdní jako celý Havlův život i dílo: fofrem tři dny před koncem roku, aby nový prezident stihl novoroční projev, a mohl tak při něm vystřídat zdánlivě nesmrtelného Gustáva Husáka, byl vrchním představitelem státu zvolen komunistickým parlamentem jeho nohsledy donedávna pronásledovaný a kriminalizovaný opozičník. Přičemž k volitelům patřil také tehdejší dramaturg Československé televize Ostrava, čerstvě kooptovaný poslanec Federálního shromáždění a pozdější ministr zahraničí, kultury či předseda českého parlamentu Lubomír Zaorálek. Zpětně se celý ten nestandardní proces jeví jako promyšlená show, groteska v nejlepším žánrovém naplnění, leč byla to vážná hra s mocí a definitivní stvrzení toho, že něco dlouhého končí a něco jiného začíná.
Ostatně netrvalo to dlouho: Havel vydržel prezidentem pouze něco málo přes dva a půl roku do 20. července 1992, kdy na funkci rezignoval – dobře věda, že už nezabrání rozpadu československého státu, a že tedy nemá smysl zůstávat v čele přežitého subjektu. Mohl tehdy z politiky odejít úplně, vždyť po sametovém listopadu tvrdil, že chce být prezidentem pouze na chvíli a pak se vrátit k psaní. Jak víme, nakonec se rozhodl jinak. Ovšem ten půlrok do ledna 1993, kdy byl zvolen prvním prezidentem nově ustavené samostatné České republiky, mu lidé často vzdávali spontánní hold, uctívali ho, kdykoli ho na ulici potkali (coby prostého občana bez jakékoli funkce). A jak by ne, přece za své dva československé prezidentské roky stihl u nás slavně přivítat papeže, nezapomenutelně promluvit před americkým Kongresem či napomoci vypráskat sovětská okupační vojska. Jiné velké věci – například spoluvyjednat vstup české země do NATO a Evropské unie – měl teprve před sebou. Je to velký rozdíl oproti dnešku: tehdy (čeští, nikoli slovenští) občané Havla i českou politiku brali ještě vážně, seriózně a očividněji než dnes s ní souzněli, zatímco dnes jí ani Havlovi kdekdo bohužel nemůže přijít na jméno. Tedy nejen Slováci, ale i kdekterý našinec.
V devadesátých letech se zdálo, že Havel byl jedním z těch, kdo pomohli zemi nasměrovat nezpochybnitelným směrem (respektive rozhodně byl ten nejviditelnější z pracantů na tomto poli), a sice zpátky tam, kde stála skoro tisíc let – do západního evropského civilizačního okruhu, k civilizaci pokroku, inovací či filozofie usilující o svobodu jednotlivce. Málo si to uvědomujeme, ale je historický fakt, že Češi, Moravané a Lužičtí Srbové jsou jediné slovanské národy, které patří právě k Západu, k německé politické kultuře a latinské církvi. Ze zbylých západních Slovanů to ani Poláci, ani Slováci takto neměli: Poláci se o své dějiny a postavení opakovaně museli rvát, Slováci k druhému zmíněnému přišli poklidněji spíše působením zájmů jiných (ano, i českých) – proto také dnes tak málo my Češi slovenskému dění rozumíme. Protože půlstoletí sepětí s východní kulturou pod správou Ruska (počítejme i závěrečná léta druhé světové války) je v našich dějinách spíše ojedinělý a krátkodobý experiment, který se přes dílčí úspěchy celkově jednoznačně nevydařil.
Nu a pokud jde o to důležité výročí nejen havlovské, ale také zdejší republikánské, není se co divit, že vypjatý konec roku a výsostných duchovních svátků usnadňuje zapomnění občanských dějin: však v úvodní přednášce k první Cimrmanově porevoluční hře Blaník (která ovšem byla napsána už před sametovou revolucí, avšak to jí ještě chyběly právě semináře) je v úvaze o nesnadné zapamatovatelnosti dat prorokováno: „Musíme s lítostí konstatovat, že Cimrmanovy názory nenašly širší odezvu ani dnes. Vezměme například volbu našeho nového prezidenta Václava Havla: 29. 12. 1989. Kdo si to bude pamatovat? Kdyby byl mezi poslanci Federálního shromáždění alespoň jeden cimrmanolog, který by ukrotil spontánní dychtivost starého komunistického parlamentu mít už už na Hradě svého oblíbeného disidenta, dala se jeho volba pozdržet o tři dny a naše děti se mohly krásně učit: první prezident po pádu totality – 1. 1. 1990. Škoda.“
Historicky to samozřejmě škoda nebyla, bylo to načasováno správně, vzhledem k okolnostem. A je dobře si celý ten příběh připomínat.
00:07
