Etruskové Volterru kdysi založili jako velké pohřebiště, protože v jejich představách splýval svět živých a mrtvých dohromady a jejich mrtví vlastně nikdy nikam neodcházeli, ale žili s nimi, dokud neodešli i oni. Foto: Jiří Peňás
Foto: Jiří Peňás
4
Není to žádná revoluce, ale spíše mírná změna. Podle analytiků připravované úpravy systému emisních povolenek, které dnes představila Evropská komise, trochu ...
O Volteře jsem poprvé slyšel od svého nezapomenutelného přítele, filmového kritika a esejisty Jiřího Cieslara (1951–2006), jenž tam pár let před svou smrtí obcházel místa, na nichž v roce 1964 natáčel Luchino Visconti film Hvězdy Velkého vozu. Jiří chtěl napsat o Viscontim knihu, torzem z toho záměru je několik italských „cestopisů“, mezi nimi krásná esej, nazval ji jednoduše Volterra a vyšla v roce 2005 v Reflexu (!), to ještě v takových časopisech takové články tehdy občas vycházely.
Já tady nebudu konkurovat velkému estétovi a znalci, jen si budu představovat, že jsem v uličkách toho nádherného města na chvíli zahlédl postavu toho vysokého muže, jak se s potrhaným knižním scénářem Viscontiho filmu v ruce pokouší dostat do temných paláců, kam před ním prchá mladá Claudia Cardinale, již se Jiří marně snaží dostihnout. Mává tou knihou a volá na ni, ale ona mizí v podzemních chodbách, které tam vyhloubili možná už Etruskové. Jiří mizí za ní a někde v těch katakombách a sklepních nádržích, které mají svůj význam ve Viscontiho filmu, bloudí třeba dosud. A protože chtonické čili podzemní prostory jsou magické, třeba se proměnil v řezbáře alabastru, kteří to město proslavili, a sedí někde v dílně u starého vrčícího stroje posypaný bílým prachem z toho mléčného kamene. Ty dílny tam pořád jsou, člověk zabočí do postranních uliček a ocitne se v alabastrové čtvrti. Nikdo nebrání vlézt řezbářům až ke stroji a sledovat, jak soustředěně řežou do toho měkkého průsvitného minerálu, který pak ve stovkách variant si je možné koupit jako suvenýr: třeba celou sochu fauna, vzpínajícího se koně nebo poprsí Sophie Loren. Já si koupil alabastrový špunt do nedopité lahve s vínem za pět eur.
Nikdo by neřekl, že ta krásná okolní krajina, na niž se člověk nemůže vynadívat, je od antických dob, možná ještě ze starších časů provrtána alabastrovými doly. Okraje Volterry jsou jako balkon poskytující úžasné výhledy do vzdouvajícího se pozemského moře, jehož zelené vlny vypařují stříbřitý opar, jako by ten alabastr schovaný v zemi tiše dýchal a dech se usazoval na listech oliv, pinií a cypřišů. Toskánská krajina je zázrakem, kde došlo k souladu člověka s přírodou. Několik tisíc let na ní člověk pracuje s pochopením pro její potřeby, v souhře mezi nárokem a službou pro ni. Je to dokonale kulturní krajina, tedy krajina prodchnutá citem a láskou těch, kdo ji vytvořili a kdo o ni pečují. Základem je samozřejmě tvrdá práce, neboť bez ní by ta krajina za chvíli zarostla křovím a houštinou, což by bylo její právo, ale také zmaření té její jedinečné kultivovanosti. Slyšel jsem, že se to asi neodvratně děje: pastviny a stáda ovcí mizí, pomalu zarůstají i ta vlnící se pole, která nemá kdo orat, osévat, sklízet. Zanikly stovky, možná tisíce hospodářství, v těch krásných domech umístěných s dokonalým citem do krajiny už většinou nežijí sedláci, ale jsou to Houses in Tuscany, pořád dobře udržované prázdninové domy, kam jezdí milovníci Toskánska z Německa, Anglie, Skandinávie. Dobře se o ty domy starají, ale ovce už na pastvu vyhánět nebudou a svůj pot polím nepředají. Ale zatím je to pořád krásné a já to nemohu soudit, byl jsem tam poprvé, vlastně jsem Itálii spíš za svůj život vynechával, i proto, že jsem tušil, že už bych pak jinam nechtěl. To se možná stalo.
Etruské město Velathri patřilo k největším a nejbohatším městům té záhadné civilizace, jež tady kvetla o takových čtyři sta let dřív, než se začal na svět klubat Řím. Vybudovala ulice, domy, kanalizaci, lázně, hradby, chrámy – a hrobky a hroby. Z těch se obraz etruského světa skládá nejvýmluvněji, protože jinak skoro všechno o nich mlčí. Etruskové sice psali, měli písmo, jež vycházelo z řeckého (a tedy fénického), zachovalo se po nich tisíce kratších nápisů, které umí „etruskologové“ foneticky přečíst, ale nerozumí slovům. Jazyk Etrusků zmizel, vypařil se postupně během staletí, kdy etruská civilizace splývala s římskou a latina zcela převládla, takže poslední Etrusk mluvil svým jazykem někdy na začátku letopočtu, pak již ne. Zůstalo to, co o nich napsali jiní. Herodotos, otec dějepisu, popsal, jak Tyrhéni, tak jim říkali Řekové, odešli kvůli hladomoru z Lydie v Malé Asii a usadili se ve středu italské boty. Další to přijímali, nebo vyvraceli, přišli s teorií, že byli autochtonní, tedy žili ve své Toskáně odjakživa. To se střídalo s úvahami, že by mohli sestoupit z Alp (v tom případě by byli příbuzní Raetů, tedy Rétorománů, vždyť si sami říkali Rasenna), jiní zase spekulovali, že by to mohli být potomci „mořských národů“, kteří ve 12. století před Kristem rozvraceli Středomoří, ale pak se zcivilizovali a vytvořili Etrurii, což je jméno, které dostali od Římanů, z čehož se pak přes jméno Tusci stala ta Toskána. Všechny tyto krásné (a zbytečné) úvahy nakonec před pár lety smetl výzkum DNA – toskánských krav (!). Ten ukázal, že skutečně mají něco společného s kravami žijícími teď v jižním Turecku, odkud si je před třemi tisíci lety přivezli první přistěhovalci do Itálie, což ovšem neznamená, že by Etruskové měli něco společného se současnými Turky, kteří se do Malé Asie přivalili až o dva tisíce let později.
Etruskové tohle město na kopci kdysi založili jako velké pohřebiště, protože v jejich představách svět živých a mrtvých splýval a jejich mrtví vlastně nikdy nikam neodcházeli, ale žili s nimi, dokud neodešli i oni. Zůstaly jejich zkamenělé podoby ve stovkách soch rozložených po náhrobcích tehdy pokrývajících volterrskou nekropoli, které jsou dnes v krásném muzeu Guarnacci: to jméno je po osvíceném opatovi z 18. století, jenž se těmi náhrobky už odborně zabýval. Kamenní muži a ženy tam polehávají na lehátcích, někteří drží v ruce číše, jiní se ovívají, podpírají si bradu a hledí z hloubky dvou a čtvrt tisíce let do tváře příchozích. Jsou proporčně poněkud nevyvážení, hlava je často stejně veliká jako zbytek těla, takže připomínají liliputy, kteří si lehli na sofa v očekávání banketu. Výjimkou nejsou společné sochy dvojic, nejslavnější jsou manželé, degli sposi, z posledního století před začátkem křesťanské éry: žena, tak asi šedesát, hledí z blízka do tváře svého muže a netváří se vůbec přátelsky, muž má vyděšený výraz, nejspíš z představy, že s touhle osobou bude na lůžku už věčně, i na onom světě, kam se právě odebral. Až jsou spolu přes dva tisíce let.
Etruská civilizace se rozplynula, ale určitě nezmizela zcela: Římané, kteří si je ve čtvrtém století konečně podmanili, ještě dlouho využívali jejich tajných nauk (disciplina Etrusca), podle nichž haruspikové věštili z jater obětovaných zvířat a fulguratores z tvaru blesků, přičemž se občas našel někdo, kdo se tomu smál, jako byl Kato nebo Cicero, ale to byla spíš výjimka. Pověst mágů, mystiků a zasvěcenců šla s Etrusky dlouho dějinami a má něco do sebe i v moderní době, neboť zmizelý národ je vždy nějak tajemný a vzbuzuje melancholické pocity a úvahy. Etruskové prý věřili, že budou existovat deset pokolení (latinsky saeculum), přičemž sami bohové rozhodnou, jak dlouho takové pokolení bude trvat. Ve Volteře a jejím okolí se prý udrželi nejdéle, zde byl stín, který vrhali, nejdelší.
Večerním stínem (Ombra della sera) nazval dekadentní spisovatel Gabriele D’Annunzio, jenž ve Volteře několik let žil, neobyčejnou kovovou sošku nahého chlapce, na niž zůstane užasle hledět každý návštěvník etruského muzea, jež je jinak hlavně sbírkou portrétních náhrobků. Soška měří půl metru a je tenká jak prut, jen malá usměvavá hlavička s krátkými vlasy, svěšené ruce, pohlaví, útlé nohy. Kdyby ji postavili na výstavu vedle soch Alberta Giacomettiho, málokdo by poznal, že je z třetího století před naším letopočtem. Měla také snad nějaký kultovní charakter, snad opravdu její stín měřil denní čas. Ten pro Etrusky byl odměřený na necelých tisíc let. Dva tisíce už nejsou. Nebo jsou, a je s nimi můj přítel Jiří v těch volterrských katakombách.
00:01
