„Středopravicový program se sociální kontrolkou na konzervativním půdorysu je hotov,“ prohlásil před několika dny Karel Havlíček o nově vznikající české vládní koalici. Na mnoha místech sklidil posměch. „Kočkopes“, „vnitřně rozporný blábol“ a „politická poezie“ – šlo na toto téma číst na sociálních sítích. Jenže ve skutečnosti to byl právě Havlíček, kdo svou definicí docela přesně vystihl zrychlující se proměnu politického spektra v celém západním světě.
V době, která už je pryč, se rozdělení na pravici a levici opíralo o vcelku předvídatelné sady priorit. Levice se spojovala se sociálním státem, státním intervencionismem v ekonomice a s vyrovnáváním rozdílů ve sféře hodnot a také s „mírem“ a „internacionalismem“ v mezinárodní politice. Pravice zase souzněla s pojmy jako armáda, autorita, morálka, svobodný trh a volný obchod a národní identita. Toto rozdělení diktovalo i české dělení spektra, v němž po roce 1989 kraloval dualismus ČSSD a ODS.
Jak nedávno poukázal komentátor Petr Kamberský, ODS je vlastně strana-dinosaurus. Poslední strana ve střední Evropě, která realizovala ekonomickou transformaci z počátku devadesátých let a udržela se na mocenských pozicích bez nějaké zásadnější proměny naturelu. Ovšem v posledních dvojích volbách začala pod vlivem proměny politického spektra driftovat směrem k jiné pozici na nové mapě. I díky tomu se v ČR dnes vyskytuje na evropské poměry unikátní situace, kdy „velká města“ volí „doprava“. Jde ovšem o „pravici“ chápanou podle starých definic, které se však v běžném jazyce budou udržovat ještě dlouho. A mimochodem, v případě ODS jde o úctyhodnou vytrvalost: po jejím oponentovi ze starého světa – ČSSD – nezbylo nic.
Politolog Michał Kuź už před skoro deseti lety popsal posun těchto základních štěpení, který charakterizuje dnešní dobu. Kombinace ekonomické globalizace, agresivního progresivismu v hodnotovém rozměru a oslabování vlivu národního státu na úkor mezinárodních struktur (EU) a „universalistického humanismu“ (migrace) zrodila nové rozdělení politického spektra. Nová sada asociací podle Kuźe vynucuje štěpení na „globalismus a lokalismus“, v němž ta první kategorie asociuje pojmy jako „internacionalismus, obchodní dohody, investoři a zahraniční kapitál, liberální demokracie a právní stát, multikulturalismus, flexibilita a mobilita životního stylu“. Lokalisté naopak stojí na pozicích, jež charakterizuje podpora malého a středního (a hlavně domácího) byznysu, obhajoba lokálních/národních tradic a národní identity, důraz na státní suverenitu, přímou demokracii, sociální stabilitu i solidaritu a na ekonomický protekcionismus.
Výsměch Havlíčkově definici vznikající vlády tak připomíná frustraci amerických „tradičních“ republikánů, kteří nechápou proměnu GOP na „stranu pro pracující třídu“ a „pro obyčejné Američany“ a hovoří o zradě základních ideálů republikánů. V jednom a druhém přístupu jde o věrnost původnímu rozdělení spektra, nicméně tento svět je už podle všeho pryč. Pokud se podíváme napříč západním světem, od USA přes Francii a Británii až do střední Evropy, nové štěpení mezi globalisty a lokalisty je na vzestupu a jeho síla přitažlivosti má obrovský účinek na politické strany. Zatlačilo starého postkomunistického sociálního demokrata Roberta Fica, který na Slovensku zaváděl euro, nejen na pozici hlasitého „suverenisty“ bojujícího proti Bruselu, ale i na pozici obhájce „tradičních hodnot“ stavějícího „hráze proti progresivismu“. Naopak starého „pravičáka“ Petra Fialu posunulo do náruče „globalistických“ koaličních partnerů.
Vypadá to tak skoro, jako by si Karel Havlíček definici polského politologa nastudoval, než přistoupil k definování budoucí vlády. „Středopravicovost“ je ústupek starému slovníku a starým dělením. Má je odlišit – stejně jako v případě všech lokalistů – od všelijakých levicových populistů typu Mélenchona a ukázat pochopení pro trh, ovšem s důrazem na domácí kapitál a národní ekonomický egoismus.
Sociální kontrolka signalizuje, opět zcela „podle příručky“, redistribuci a aktivní roli státu ve vyrovnávání rozdílů. Konzervativní půdorys, tedy odmítnutí progresivismu, může v českém nábožensky vlažném kontextu znít jako nebezpečný radikalismus, nicméně je zajímavé, že síla driftu politických tektonických desek je natolik významná, že i od lidí, jako jsou Havlíček a Babiš, zaznívá občas nesmělé přihlášení se ke „křesťanským hodnotám“. Není možná ani tolik nutné, bohatě ho v nenáboženském prostředí západní Evropy může nahradit vzývání „zdravého“ nebo „selského“ rozumu.
Minulý týden na pražské konferenci Společnosti svatého Vojtěcha (jež snad jako jediná v Česku usiluje o vytvoření nějakého intelektuálního zázemí pro lokalismus) vystoupili jeden za druhým zástupci několika stran nové lokalistické pravice – z Maďarska, Česka, Slovenska a Rakouska. A „selský rozum“ byl jednoznačně nejpopulárnějším pojmem, na který se odvolávali.
Je samozřejmě příznačné, že po celou dobu se v textu neobjevilo Rusko, Putin nebo bezpečnost. Rekonfigurace politického spektra, která namísto levice a pravice dosadila globalismus a lokalismus, není totiž jedinou velkou změnou, jež nám před očima probíhají. Tou druhou je nástup světa, ve kterém bude v mezinárodních vztazích mnohem více tolerance k hrubé síle a hře bez pravidel. Zatímco první změna se odehrává v nitru západního světa, ta druhá je mnohém širší a může naše vnitřní spory kdykoliv postavit do zcela jiného světla. Otázkou je, zda bude středoevropským lokalistům všeho druhu stačit „selský rozum“ i na tuto proměnu.
***
Poznámka na závěr: Toto není komentář o morálním kreditu ani o konečné politické efektivitě politických subjektů, nýbrž o mechanismech proměn politického spektra. Nestřílejte posly, i když nesou nemilé zprávy...
00:01
