Rodiče chodí s dospělými potomky na pohovory a řeší za ně kariéru

V minulých letech se středem pozornosti stal fenomén takzvaného vrtulníkového rodičovství, kdy rodiče často na děti přehnaně dohlíželi a neučili je tak samostatnosti. Nyní se podle některých personalistů tento fenomén začíná projevovat i u dospělých z generace Z, tedy lidí narozených v letech 1997 až 2012, v momentě, kdy hledají práci. Náboráři se stále častěji setkávají s rodiči, kteří chodí s potomky na pohovory, omlouvají své dospělé potomky z práce či se dožadují vysvětlení případného pracovního neúspěchu svých dětí. Podle náborářů však svým potomkům nepomáhají, jen ukazují nesamostatnost a závislost žadatelů o práci, která jim nemusí být ku prospěchu. Fenoménu si všiml The Wall Street Journal.

Rodičovská pomoc při vstupu do pracovního života není ničím novým. Rodiny mladým lidem po generace radí s výběrem povolání, pomáhají jim sestavit životopis nebo využívají své kontakty, aby je propojili s možným zaměstnavatelem. V posledních letech však někteří rodiče podle personalistů překračují hranici běžné podpory a přebírají úkoly, které by měli jejich dospělí potomci zvládnout sami.

Podle výzkumu společnosti Zeta mezi více než tisícovkou příslušníků generace Z 20 % respondentů uvedlo, že pracovní pohovor navštívili společně s rodiči. Podle Jasmine Escaleraové ze společnosti Zeta nyní generace Z představuje přibližně pětinu pracovní síly ve Spojených státech a personalistí se s podobnými zásahy a společným „řízením kariéry“ setkávají přibližně od dob covidu-19.

To potvrzuje i zkušenost, kterou pro WSJ popsal provozní ředitel jedné firmy ve Fairbanks na Aljašce Steven Clark. Ten jednoho čtyřiadvacetiletého zaměstnance, který první týden v práci přišel čtyřikrát pozdě, vyhazoval nadvakrát. Nejdříve vyhodil jeho a několik hodin poté stejnou situaci řešil s jeho matkou po telefonu, která ho žádala, aby synovi dal ještě šanci. „Když se to stalo poprvé, vyděsilo mě to. Od té doby však na podobné věci reaguji spíš stylem: Už je to tu zas,“ uvedl Clark.

Se zkušeností s podobnými zásahy se setkala také personální ředitelka amerického řetězce obchodů s domácími potřebami Nation’s Best Holdings Amber Littleová. Její oddělení například kontaktoval rodič mladého zaměstnance, který při pravidelném hodnocení nezískal nejlepší možnou známku. Další rodiče volali kvůli negativní zpětné vazbě, zdravotnímu pojištění a někteří dokonce omlouvali své dospělé děti z práce.

„Místo aby je vedli, udělají to za ně,“ uvedla Littleová. „Když k tomu dojde, vyzveme je, aby svému dítěti řekli, ať za námi přijde, a my to s ním vyřešíme,“ dodala

Personalisté považují intenzivní zapojení rodičů za varovný signál. Uchazeč podle nich může působit nesamostatně a zaměstnavatelé se mohou obávat, že budou rodiče zasahovat také do jeho každodenní práce. Taková intervence navíc podle náborářů jen málokdy zvýší šance mladého člověka na přijetí.

Podobnou zkušenost z druhé strany barikády pak popsal James Harrell, který měl přednášku na konferenci o lidských zdrojích organizace SHRM. Když se 250 účastníků v místnosti zeptal, zda se někdy setkali s tím, že je kontaktovali rodiče člověka, který k nim mířil na pohovor či u nich pracoval, více než polovina lidí zvedla ruku. Harrell uvedl, že byl z takové reakce v šoku. Nyní se však snaží podobný trend aktivně změnit. Například organizováním workshopu pro mladé učně a jejich potenciální zaměstnavatele. Nově do programu zařadil den, kdy mohou přijít rodiče a ptát se na to, co je zajímá.

Hranice mezi běžnou pomocí a přehnaným zásahem přitom nemusí být vždy zcela zřetelná. Náborářka Lynne Albaová popsala, jak ji na pracovním veletrhu oslovila matka s životopisem své dcery, která se chtěla stát zdravotní sestrou. Albaová proto záměrně přesunula pozornost k samotné uchazečce. Bez ohledu na to, co říkala její matka, chtěla slyšet odpovědi přímo od mladé ženy.

Jiní rodiče se omezují například na využití vlastních kontaktů. Manažer Rick Wainschel se se souhlasem své dcery obrátil na svou síť kontaktů na LinkedIn, aby jí pomohla najít první zaměstnání. Nabídku jí tím sice nezajistil, ale zprostředkoval jí několik užitečných rozhovorů. Dcera si nakonec v krátké době našla práci sama.

Právě v tom podle zkušeností personalistů spočívá rozdíl mezi podporou a zastupováním. Rodič může potomkovi poradit, představit ho vhodným lidem nebo mu pomoci připravit se na pohovor. Ve chvíli, kdy však začne za dospělého člověka odpovídat, omlouvat ho z práce či vyjednávat s jeho nadřízenými, může mu naopak zavřít dveře, které se mu snažil otevřít.