V Bavorsku nebylo uhlí a železná ruda, takže se země nevrhla do industrie, nezačmoudila si modré nebe a nezbídačila do proletariátu, nýbrž zdokonalovala, co její pilný a houževnatý lid uměl. (Fotografie vesnického statku koncem 19. století, Dům bavorských dějin.) Foto: Jiří Peňás
Foto: Jiří Peňás
4
Evropa by mohla čelit nedostatku leteckého paliva, pokud se do tří týdnů neobnoví lodní doprava v Hormuzském průlivu. Uvedla to podle médií asociace letišť ...
Nevím, jestli si na to profesor Putna po těch letech pamatuje, ale já si vzpomínám, že když na jaře 1990 přijel na nádraží v Regensburgu vlak z Prahy, mladý učenec M. C., který z něj vystupoval, vztyčil prst a poněkud divadelním způsobem pronesl ke skupince dívek a hochů poutnického vzezření asi toto: „Vstupujeme na půdu každému českému křesťanovi drahou. Tady to totiž začalo! Sem v mrazivém lednu roku 845 dostavilo se čtrnácte českých velmožů, aby přijalo křest. Tady v Řezně se počíná příběh českého křesťanství!“ Pak jsme tedy vystoupili na peron, já měl pár marek v kapse, první, co jsem si hned v nádražním stánku koupil, byla plechovka coca coly a balicí tabák s papírky: připadal jsem si velmi cool a hned jsem měl těch marek o polovinu méně.
Teď jsem neměl žádné marky, ale ani eura, neboť taková zvláštní věc: v Německu se téměř nevyskytují peněžní automaty bezkontaktního typu. A já to sice věděl, ale kartu jsem zapomněl doma, měl ale jen ten chytrý telefon, který byl teď na to blbý. Takže jsem vyzkoušel snad všechny geldautomaty v řezenském centru, marně, ani v informačním centru na radnici mi neporadili. Tak jsem já, příznivec hotovosti, byl odsouzen k stálému přikládání telefonu, což většinou ani v tom technologicky zaostalém Bavorsku nečinilo potíž, ovšem jsou výjimky, někdy i bolestné, to když jsem zatoužil po klobásce v housce, již prodávají prý v nejstarším krámku s buřty na světě, jmenuje se Wurstkuchl a stojí v takovém domku hned pod Kamenným mostem přes Dunaj. Jenže opékač a prodavač těch klobásek, jimiž prý zaháněli hlad už stavitelé mostu ve dvanáctém století, pronesl se slovanským přízvukem „núr bárgeld“, což byl ovšem pro mne neřešitelný problém. Potlačil jsem touhu po uzence (se zelím a nasládlou hořčicí) a vydal se do Muzea bavorských dějin. Tam drobné nechtěli.
Tehdy, před těmi šestatřiceti lety, jsem se přichomýtl ke studentské výpravě do kláštera v dolnobavorském Rohru, kde populární opat Anastáz Opasek léta pořádal setkání exilové mládeže, aby nezvlčela. A na jaře roku devadesát bylo možné tam poprvé přijet svobodně z vlasti, tak jsem byl tedy u toho. Onen Rohr je malá vesnička s klášterem, kam se uchýlili benediktýni z Broumova, odkud byli vyhnaní po roce 1948, většinou to byli Němci. Čech Anastáz Opasek, Opat chuligán, jak se mu taky říkalo, tam přišel po roce 68, v roce 1999 tam zemřel, pohřben je u Sv. Markéty na Břevnově, kde v devadesátých letech obnovoval klášterní život. Rohr leží ještě asi třicet kilometrů od Řezna, tam nás zavezly autobusy: nepočítaje skok do Vídně v prosinci 89, jsem tady byl vlastně poprvé na Západě. Hleděl jsem užasle na tu malebnou krajinu s dokonale upravenými, vymetenými a čistotou zářícími vesnicemi zavalenými květy a záhony, všechno bylo, jako když se to právě umyje a natře – a říkal jsem si, ano, tak bude zajisté za chvíli vypadat i český venkov, to je jasné, to bude za pár let k nerozeznání, jen možná to bude trochu střízlivější, protože přece jenom ti Bavoráci to trochu s tou výzdobou přehánějí, to my máme lepší vkus… Ale pěkné to bude také, vždyť ten český venkov je hodně podobný, i krajina je stejná, ty samé jsou i ty kostelíky s cibulovitými báněmi na věžích, i ty selské dvory a stavení, to se u nás jen pořádně opraví a zase to rozkvete, sedláci se vrátí, selské grunty se zvednou, všechno to bude zářit jako tady v té šťastné Bavárii.
No, úplně se to nestalo, také Německo se vydalo poněkud zvláštní cestou, i ten jejich venkov se mi už nezdá tak idylický, i když pořád je to tedy velmi rozdílný svět, a asi už zůstane. Ale tehdy v tom dávném roce nebyl důvod si myslet, že by se věci po procitnutí z toho zlého komunistického snu nemohly odvíjet jen a jen dobře – a dají se brzy do pořádku, protože přece stačí jen dělat to, co jinde funguje. A přece tady, v té příkladné Germánii, to funguje, možná o to lépe, že se tak vzorně poučili z těch hrůz, jež si sami přivodili, takže my, kteří za to, co na nás spadlo, tak moc nemůžeme, na tom budeme za chvíli stejně dobře, ne-li lépe. Bylo to tehdy naivní a směšné? Asi ano. Ale napadlo by tehdy někoho, že po pětatřiceti letech i to Německo bude hodně jiné a mluvit o něm jako o nějakém zářícím vzoru by si asi člověk už jen tak netroufl?
V Domě bavorských dějin (Haus der Bayerischen Geschichte), pro který postavili takový našedlý bunkr, lze třeba i několik hodin příjemně bloumat mezi exponáty z této svérázné země kožených kalhot, dirndlů, preclíků, pivních korbelů, panenek Marií, jezulátek, bavoráků, fotbalistů, bílých klobás s preclíkem (Brezel), lyžařů, břichatých tatíků a rozšafných matek. Expozice začíná rokem 1805, kdy s Napoleonovou blahosklonností vzniká Bavorské království, jež se trhne ze Svaté říše, jež tím vlastně zaniká. Bavorsko se zvětší o Franky a kus Švábska, také Horní Falc s Řeznem do něj spadne a zůstane víceméně už tou velkou zemí, jakou je dosud. Vyvíjí se spořádaně a pokojně, urovnané vztahy měla většinu doby i se sousedy, především těmi rakouskými, což stvrdil svazek manželský mezi wittelsbašskou Alžbětou, tedy Sisi, a naším Habsburkem Franzem Josefem. Šťastná Bavaria netrpěla imperiálními choutkami, neměla v přirozenosti hnát se příliš dopředu, netoužila po změnách, jež ani nepotřebovala. Pomohlo jí i to, že v Bavorsku nebylo uhlí a železná ruda, takže se nevrhala do industrie, nezačmoudila si modré nebe a nezbídačila do proletariátu, nýbrž zdokonalovala, co její pilný a houževnatý lid uměl: starat se o krásnou krajinu, pěstovat rukodělná řemesla, vyrábět turistické předměty, honit sysly a kamzíky po horách. Obyvatelstvo si žilo bodrým a klidným životem, v němž umělo ocenit radosti vydatného jídla, hojného pití a zbožného usebrání. Takoví byli i panovníci, Wittelsbachové, kteří byli spíš idealisté a estéti, snili o tom, že z Mnichova udělají Athény na Isaře, blouznili o pohádkových zámcích a labutích jezerech, v jednom z nich ten nejznámější, ale politicky nejnaivnější, tedy nešťastný Ludvík II. Bavorský, našel svou smrt. V muzeu je mu věnované náležité místo: je tam posmrtná maska, sejmutá z jeho odulého obličeje, neboť kdysi tak krásný mladík se během let marných tužeb a lásky k Wagnerovi proměnil v tlustého muže, který kompenzoval svou nenaplněnou touhu po umění a kráse nesmírnou žravostí. Vedle něho je zavěšena posmrtná maska jeho osobního lékaře, doktora Guddena, s nímž pravděpodobně král zápasil na loďce, jejíž kus je ve vitríně jako sakrální předmět té tajemné, nikdy neobjasněné smrti v Starnberském jezeře.
A pak se bavorský příběh přehoupne do století dvacátého, které už bylo jiné a opravdu nejen idylické, i když právě kvůli té idyle sem do Bavorska přenese svou hnědou centrálu celoněmecký zhoubce, jenž Bavor stricto sensu nebyl, ale rád si na něj hrál. Bavorsko, byť s mentálním šrámem jménem Dachau, přečkalo nejhorší časy, šťastně padlo do americké zóny, posilněno o dva miliony našich sudetských krajanů a už od šedesátých let silně dochucováno tureckými kebaby a v posledních desetiletích arabskými šavarmami, opět mohlo pěstovat svéráz Svobodného státu, s mohutnou a neporazitelnou CSU, drženou buldočí hlavou Franze Josefa Strauße, pivaře s nejrychlejší kadencí slov, pod jejichž kanonádou jeho odpůrci nestačili ani vzdechnout. Když v říjnu 1988 tady u Řezna následkem infarktu na lovu u Thurn-Taxisů zemřel, přišlo Bavorsko, ale i celé Německo o politického génia, za něhož nebyla náhrada. Postál jsem u busty toho levicí až rituálně nenáviděného muže, k němuž jsem získával vztah během sledování zpravodajských pořadů západoněmecké televize v osmdesátých letech, což u nás v Sudetech, kousek od německých hranic, bylo moje politické školení, ze kterého jsem nepřestal čerpat. Ano, vzorovým politickým systémem se mi jevil tehdy ten západoněmecký, s logickým pravolevým spektrem stran, přičemž jak říkal právě Franz Josef: „Ode mě napravo je zeď.“
Teď už je to všechno nějak jinak, německý model „zdařilé demokracie“ působí obnošeně a praskají mu švy. Bavorsko je pořád ale nejbohatší německou zemí a žije se tam většině lidí pořád dobře. Peněžní automaty tam možná nefungují jako u nás, ale k tomu, co potřebuje, se tam člověk dostane. Jako já, který měl už straussovský hlad a šel hledat bezkontaktní preclík do vymrzlých řezenských uliček.
00:05
