Když něco nefunguje, dělej to víc

KOMENTÁŘ

Když něco nefunguje, dělej to víc
Jason Arday, druhdy prominentní britský akademik, na nějž prasklo plagiátorství a bájivé vymýšlení si o vlastní životní dráze, zemřel, velmi pravděpodobně spáchal sebevraždu. Foto: University of Cambridge
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Jason Arday, druhdy prominentní britský akademik, na nějž prasklo plagiátorství a bájivé vymýšlení si o vlastní životní dráze, zemřel, velmi pravděpodobně spáchal sebevraždu. V Londýně se na Trafalgar Square sešlo několik tisíc na vigilii, Ardaye v proslovech popisovali jako oběť rasistické kampaně a dožadovali se jejího důkladného vyšetření a vyvozování důsledků. Podobné postoje zaznívají i v širší debatě o Ardayově skandálu a jeho smutném vyústění.

 

„... státní zástupci by měli věc prozkoumat, policie by měla zabavovat počítače. Toto není útok na svobodný tisk, je to jeho nutná akutní obrana,“ napsal známý britský spisovatel Will Self v rozhořčeném pamfletu, pojmenovaném J’accuse v odkazu ke slavnému textu na obranu neprávem obviněného kapitána Dreyfusse. V tom textu také označuje kdekoho z těch, na něž by se měla jím požadovaná spravedlnost soustředit, nebo by se alespoň měli veřejně kát. Rozumí se samo sebou, že jeho záběr je v tom ohledu dost široký. S takovými „obránci“ svobodný tisk nepřátele věru nepotřebuje. A píšu to jako člověk, který má pochopení pro to, že některé lidi zpráva o Ardayově smrti velice zasáhla. Jistě, nějakým způsobem se provinil a pak na to doplatil, ale takový konec nebyl adekvátní jeho prohřeškům. Bylo mu jednačtyřicet, měl dvě děti. Absurdní měřítko jeho výmyslů mohlo dosvědčovat, že mentálně nebyl úplně v normě, víckrát se o něm psalo, že to byl autista.

Čtenářům těchto stránek asi nemá smysl vysvětlovat, že tohle myšlení nemá s ideou svobodného tisku a vůbec svobodné veřejné debaty nic společného. A že lidé, kteří ho praktikují, mají výraznou zásluhu na tom, jak moc ta veřejná debata, na jejíž úrovni jim prý tak záleží, upadla. I když ale člověk odhlédne od tohoto – nepochybně důležitého – principiálního hlediska, pořád tu ještě je to praktické. A zkušenost posledních let je v tomhle ohledu jednoznačná. Mocenský boj vůči nepřijatelným (jak pro koho) postojům je neúčinný. Snaha vytvořit nějaký sanitární kordon mlčení kolem témat a názorů, jež jsou označeny jako společensky nebezpečné, většinou k ničemu nevede. Stačí se podívat na volební průzkumy v mnoha zemích dnešního Západu. Konstatuji to beze stopy triumfalismu.

Nedomnívám se, že současný uřvaný diskurz je projevem vítězící svobody, že po období kulturní dominance „woke“ levice přichází čas obnovy „zdravého rozumu“. Nemám pochyby o tom, že nezanedbatelná část dnešních patetických obránců svobody projevu ji nechápe jako univerzální princip, ale vztahuje ji primárně k sobě a podobně smýšlejícím. Ale pokusy uskutečnit mocenské představy lidí uvažujících jako Will Self by všechno to hrozivé, co se dnes děje, jen akcelerovaly. Nakonec to chatrně vyargumentované snění o mocenském postihu těch druhých je charakteristické pro významné části obou dnešních znepřátelených táborů. Afektovaně pobouřené výkřiky jako ten Selfův (a další podobné) nepopisují cestu, jak se z dnešního průšvihu dostat, jsou jen jedním z mnoha a mnoha jeho symptomů. Výrazem „kultury“, v níž se uznání chyby vlastního tábora zapovídá (Komu tím prospěješ?), jeho jedinou přijatelnou formou je říci: To, co nefungovalo, jsme dělali málo. Když to budeme dělat víc a důsledněji, určitě to fungovat bude. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, říká se. Neplatí to ale univerzálně. Zaslepenost a umanuté obelhávání sebe sama se jako materiál pro vydláždění cesty na stejné místo určení hodí snad ještě líp.

×

Podobné články