Habsburkové, patroni českého úspěchu? Jak hodnotit 500 let jejich vlády

Před pěti sty lety nám začali na další staletí vládnout Habsburkové. Stalo se tak po nešťastné bitvě s Turky u Moháče (29. srpna 1526), která skončila porážkou křesťanských vojsk a smrtí dvacetiletého krále Ludvíka Jagellonského. V říjnu nastupuje na český trůn Ferdinand I. a nastává… zlatá doba českého písemnictví a jazyka, doba Veleslavínova a Blahoslavova, Bible kralická… To ovšem s Habsburky zas tak nesouvisí, jen je dobré si uvědomit, že s nimi nepřišlo hned jen „temno“. Přesto v českém historickém povědomí dlouho cosi jako „černá legenda“ o cizácké dynastii nepřející české věci dále existuje – přičemž je fakt, že na druhé straně existuje cosi jako nekritická adorace a sentiment za starým dobrým mocnářstvím.

O tom, kdo to ti Habsburkové vlastně byli a co dějinám přinesli, jsem se v Salonu Echa bavil s historiky Jiřím Rakem, Vítem Vlnasem, Ivem Cermanem a předsedou monarchistické strany Koruna Česká, právníkem Vojtěchem Círusem (omlouvám se, že se mi nepodařilo získat dámskou společnost a také vyhlášené antimonarchisty, přestože jsem se o obojí snažil).

Nejprve s dovolením ocituji jednu pěknou charakteristiku: „Typ habsburské rodiny se valně neměnil a stále upomínal na zakladatele: střízliví, nijak zvlášť nadaní, chamtiví, žádným prostředkům se nevyhýbající, Římu pokorně oddaní šosáci. A starostliví otci rodin. Neměli křídel, neznali, co je vzlet. Také se neměnila linie, kterou byl naznačil Rudolf I.: očima supa se dívali po Evropě, kde který rod je na vymření, kde se dá co urvat, aby ihned tam skočili a penězi, statky, zradou, rozdáváním lén získala pro sebe buď vše, nebo něco. I polní tažení riskli, ač krvavých vavřínů má ten rod ve své historii nemnoho. Řekl jsem, že našemu Přemyslovi vzali na Moravském poli ideu státnickou, dodávám: z počátku snad mimovolně, snad to byl jen hlad po zemích a po moci, jenž šťastnou náhodou zasadil páku ve Vídni, ale později bylo to vědomé úsilí shromáždit v ruce svou vládu nad menšími národy ve středu Evropy a nebezpečí turecké valící se z Balkánu pomohlo, že toho docílili. Když nebezpečí to pominulo, ztratila habsburská monarchie vnitřní smysl existence.“

Pánové, víte, kdo byl autorem tohoto pěkného posouzení? Nebudu vás napínat, byl to velký český básník a spisovatel Josef Svatopluk Machar a citát je ze spisku Rodina habsbursko-lotrinská. Vyšel v roce 1932. Stylem velmi vysokým a literárním vystihuje myslím takový obecný názor českého moderního člověka na Habsburky. Co na to říkáte vy?

Cerman: Mě na tom zaujalo, že ta Macharova dikce byla velmi podobná tomu, jak Habsburky kritizovali němečtí nacionalisté v 19. století. Ti jim také vyčítali oslabování národních zájmů, posluhování Římu, prosazování imperiálního principu, v němž byl oslabován národní zřetel. To mají nacionalističtí kritikové Habsburků podobné, němečtí i čeští… Víte, mě víc než rodina Habsburků zajímá doba, ve které vládli. A připadá mi, že ta „černá legenda“, jak jste to nazval, nám vzala možnost přihlásit se k celé novověké éře našich dějin. Místo toho jsme si vytvořili široce sdílenou představu, že jsme byli vytrženi z proudu dějin, jako bychom se ocitli za železnou oponou, podobnou té, co jsme tady měli za socialismu. Ale tehdy žádná železná opona neexistovala! Máme takové schéma: ano, po roce 1526 je to ještě jakžtakž dobré, to jsme ještě humanismus stihli, ale co bylo po Bílé hoře, to už jaksi nejsme my, to se nám dělo na náš úkor. Ale jak to, že jsme pak stihli osvícenství osmnáctého a liberalismus devatenáctého století, a nakonec jsme z toho vyšli jako docela moderní národ? Byla tady jistě období, kdy se moc představovaná Habsburky chovala nevybíravě, to se dělo už před Bílou horou (potlačení stavovského odboje roku 1547), pak je tu tragické období třicetileté války, ale to bylo tragické v celé Evropě, to byla prostě válka. A při té se vždy dějí špatné věci. Čili střídala se tu období horší a lepší, ale tak to bylo a je v každé zemi.

Mezi ty temnější časy by nepochybně mělo patřit i temno, tedy barokní doba, doba útlaku, pronásledování českých knih, což nám krásně sepsal Jirásek v asi již nečteném románu, který nám ty časy pojmenoval: Temno. Je typické, že právě z tohoto období nám zůstalo nejvíc architektonických památek, a když by člověk chtěl předvést něco typicky českého, tak tam nemůže chybět barokní kostel. Ale to je téma pro Víta Vlnase…

Vlnas: Děkuji, ale já s dovolením navážu na kolegu Cermana. To, co psali němečtí nacionalisté o Habsburcích v 19. století, není nic proti tomu, co o Habsburcích psali němečtí nacionalisté století dvacátého. O těch soudili, že habsburská dynastie se zpronevěřila svému civilizačnímu poslání, kterým bylo nést pochodeň německé civilizace do temných končin slovanských, balkánských, ale i italských, tedy mezi ty zaostalé národy. A že Habsburkové sami nakonec podlehli té zbahnělosti necivilizovaných národů a připojili se k ní. Nacističtí autoři v Habsburcích viděli jednoznačně úpadkovou dynastii, jež tu svou původní, čistě árijskou krev rozředila: českým, polským, italským, uherským a kdovíjakým marasmem. Vždyť oni pak už ani nemluvili správnou němčinou, dávali přednost italštině nebo španělštině…

Císařovna Sissi dávala přednost maďarštině, ale to byly trochu jiné důvody.

Vlnas: A to pomíjím hlavní komunikační jazyk Fridricha Velikého…

… francouzštinu. Ale Fridrich byl Prušák, Hohenzollern…

Vlnas: Ano. Chci tím říct, že němečtí nacionalisté v Habsburcích viděli dynastii druhého řádu, již Bismarck právem převálcoval. To si stačí přečíst texty, které vyšly k protektorátní výstavě Německá velikost, jak tam je s Habsburky nakládáno: jako se zrádci němectví. S tím souvisí i fakt, že někteří příslušníci habsburského rodu aktivně bojovali proti nacismu.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.

Celý text Echo Salonu si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18:00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.