Šéf Národní rozpočtové rady Hampl k návrhu rozpočtu: Nedává smysl tloustnout, abychom pak hubli

Předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl považuje návrh státního rozpočtu na příští rok za mimořádně expanzivní a zpochybňuje i způsob, jakým vláda porovnává jeho schodek s posledním návrhem Fialova kabinetu. V rozhovoru pro Echo odmítá také argument, že vysoký schodek ospravedlňuje mimořádně investiční charakter rozpočtu nebo očekávané zrychlení ekonomiky. Varuje, že stát si dál půjčuje i na běžný provoz a že plánované snižování deficitů v letech 2028 a 2029 by vyžadovalo konsolidaci v řádu zhruba 130 miliard korun. EET, Kobra 26 ani vyšší spotřební daně podle něj tak velký problém samy nevyřeší. Za stále větší riziko považuje i rostoucí náklady na obsluhu státního dluhu, které budou podle něj v dalších letech vytlačovat jiné výdaje rozpočtu.

Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek i bývalý guvernér ČNB Jiří Rusnok mi říkali, že schodek téměř 400 miliard korun, který vzniká v době ekonomického růstu, byť třeba pozvolného, a nízké nezaměstnanosti, je příliš expanzivní. Takový schodek by podle nich měl být spíše vyhrazen pro nějakou krizi, ať už ekonomickou nebo přírodní, například covidovou.

Já k tomu řeknu dvě věci. Jedna věc je za mě opravdu důležitá a myslím, že ji u vás říkáme poprvé. My k rozpočtu ještě budeme vydávat stanovisko ve čtvrtek během dne, protože rozpočet byl samozřejmě zveřejněn pozdě, až v pondělí odpoledne. Jde o srovnávání schodku 389 miliard korun s 286 miliardami za Stanjury. To není korektní srovnání, protože z toho vypadly Dukovany a málokdo si to uvědomuje. Vláda změnou rozpočtových pravidel Dukovany ze schodku vyjmula. Kdybychom tedy chtěli korektní srovnání s posledním navrženým rozpočtem Fialovy vlády, neměli bychom mluvit o 389 miliardách, ale o 420 miliardách. Tím jen zesiluji to, co říkali jmenovaní lidé, se kterými jste mluvil.

Je to vlastně nejvyšší strukturální saldo od covidu. Strukturální saldo navržené touto vládou je 3,5 procenta, a to je dokonce více než v covidových letech. Umíte si tedy představit míru té expanzivnosti, je opravdu masivní. Je nebývalé a bezprecedentní v našich moderních českých ekonomických dějinách, aby se rozpočet z roku na rok dostal do takto expanzivní podoby, aniž by existovala nějaká krize.

Vládní koalice argumentuje tím, že rozpočet je výrazně proinvestiční a že potřebujeme i za cenu vyššího dluhu zvýšit ekonomický růst.

Ne, ne, ne. To úplně odmítám, ty argumenty jsou mylné. Za prvé, podíl investic ve státním rozpočtu je dlouhodobě velmi podobný. Je to okolo devíti až jedenácti procent. Tento státní rozpočet z toho nijak speciálně nevybočuje, investice tam tvoří něco přes deset procent. Zbylých zhruba 90 procent jsou samozřejmě běžné výdaje. Není tedy pravda, že by šlo o nějaký historický úlet z hlediska podílu investic ve státním rozpočtu. A za druhé: vláda schválila fiskálně-strukturální plán, předložila ho Evropské komisi a komise na něj dala palec tím, že bude předložen ostatním členským zemím EU. V tomto fiskálně-strukturálním plánu se až do roku 2030, tedy do konce výhledu, s žádným nárůstem hospodářského růstu nepočítá. Růst je tam predikován okolo dvou procent, víceméně podobně jako letos nebo loni.

Pokud tedy někdo argumentuje tím, že tento rozpočet rozpohybuje ekonomiku tak, že bude mít excelentní tempa růstu, pak jen pro představu: aby vůbec byla šance extrémně rostoucí dluhy umazávat růstem, museli bychom se bavit o tempech někde nad šesti procenty. S ničím takovým hlavní fiskální dokument této vlády nepočítá. Nic takového tam není napsáno a nic takového vláda netvrdí ani Evropské komisi, ani ostatním evropským partnerům, ani ekonomické obci. Nikomu. Jestli to tedy říká, říká něco, co je zcela v rozporu s tímto hlavním vládním materiálem.

Exministři Kalousek i Rusnok upozorňovali také na to, že i kdyby stát neinvestoval ani korunu, zůstal by mu přibližně stomiliardový schodek. Dá se to označit za nějaké projídání budoucnosti nebo za žití nad poměry? A jak dlouhodobě je to únosné?

To je pravda. Koneckonců to platí i pro letošní rozpočet. I v něm si půjčujeme nejen na investice, ale také na běžný provoz. Jinými slovy pro vaše čtenáře: není to tak, že si bereme hypotéku, kterou budeme postupem času splácet. Půjčujeme si i na běžné složenky. A objem výdajů, u kterých platí, že si na ně půjčujeme jako na běžný provoz, v návrhu rozpočtu na příští rok v absolutním vyjádření dokonce roste. Tam víceméně není o čem debatovat.

Vláda zároveň říká, že chce schodek v příštích letech snižovat. Alena Schillerová začala mluvit o možném zvyšování některých spotřebních daní. O kolik by se musel deficit každoročně snižovat? Bavíme se v letech 2028 a 2029 o desítkách miliard korun?

Ještě o mnohem více. Kdyby mělo být dodrženo to, co vláda sama píše ve fiskálně-strukturálním plánu, tedy snižování salda, které si sama napsala do svého vlastního harmonogramu, pak by v letech 2028 a 2029 musela konsolidovat, to znamená buď ušetřit, anebo na dodatečných příjmech vybrat, okolo 130 miliard korun. To je ještě více, než byl Fialův a Stanjurův konsolidační balíček. Ty malé daně, tedy spotřební daně, kratom a tak dále, jsou řádově nižší. Ani náhodou svou velikostí neodpovídají konsolidačnímu problému, který před sebou vláda má.

A ona si ten problém dělá ještě větší. Čím více nafouknete deficit příští rok, tím větší bude potřeba konsolidace v letech následujících. Aby si to uměli představit čtenáři: vláda fakticky říká, že bude v letech 2028 a 2029 hubnout, ale aby mohla hubnout, potřebuje nejdříve hodně přibrat. A to je něco, co nedává smysl ani dietologicky, ani ekonomicky. Ten plán je tedy velmi málo důvěryhodný a já si spíše myslím, že se vláda chystá na to, že v letech 2028 a 2029 tyto závazky poruší.

Bylo by řešením zvýšení daně z příjmů, případně obnovení konceptu superhrubé mzdy? Právě při jejím zrušení se výrazně snížilo zdanění, aniž by byl tento výpadek na příjmové straně vykompenzován. Tehdy se navíc prezidentu Zemanovi slibovalo, že to bude pouze dočasně.

Na dva roky, ano. A nebylo. Ale nejde jen o zrušení superhrubé mzdy, byť to je kvantitativně nejvýznamnější. Myslím, že velmi snadno a rychle zapomínáme na snižování daní v minulosti a velmi dobře si pamatujeme jejich zvyšování. To je asi přirozená lidská vlastnost. Jen připomínám, že daní, které se zhruba za posledních pět nebo šest let rušily či snižovaly, bylo více. Od covidu došlo ke snížení zdanění fyzických osob, zrušila se daň z převodu nemovitostí, rušila se silniční daň, zvyšovaly se prahy pro registraci k DPH, máme paušální daň. Teď se znovu upravovaly směrem dolů zálohy pro živnostníky.

To, že na sebe vláda přebírá platby za obnovitelné zdroje energie, není nic jiného než jiná forma snížení daně. Koneckonců je to zelená daň, kterou vláda snižuje. Snižování daní bereme skoro automaticky. Problém ale je, že proti tomu stojí neustále se zvyšující výdaje. A to vidíte i v návrhu rozpočtu na příští rok, kde tempo růstu výdajů zase daleko převyšuje tempo růstu příjmů. Odpověď na vaši otázku je tedy jednoduchá. Říkám to opakovaně a mohu si to dovolit, protože nejsem zvolený politik. Osobně si myslím, že významným řešením této nerovnováhy by byl návrat velké části parametrů zdanění a – což je také důležité – rozpočtového určení daní do stavu před covidem. Návrat před covid by hodně věcí vyřešil.

A co opatření, která vláda zmiňovala už před volbami a mluví o nich i nyní – například EET 2.0, Kobra 26 nebo kontroly transferových cen? Je reálné postavit konsolidaci na těchto výnosech?

Ne, naprosto není. Jen řeknu proporce, abychom věděli, o čem se bavíme. Výnos EET byl odhadován a potvrzen i Centrem pro veřejné finance někde na úrovni 14 miliard korun. Z toho ale vláda už v příštím roce velkou část, sedm až osm miliard, utrácí na zavádění některých daňových slev zpět do systému, například školkovného a podobně. Reálný skutečný výnos EET pro příští rok je tedy šest miliard, zatímco schodek je téměř 390, respektive 420 miliard, jak už jsem zmínil, korun. Totéž Kobra. Určitě může nějaké jednotky miliard přinést, ale to vůbec není v proporcích problému, o kterém se bavíme. Pokud někdo tvrdí opak, pak buď vědomě mate, nebo si sám není vědom toho, v jakém řádovém nesouladu jsou deficity a takovéto potenciální příjmy.

Další otázkou je obsluha státního dluhu. Příští rok už se bavíme o více než 130 miliardách korun a výhledově třeba až o 200 miliardách. Kdy to začne být neúnosné? Náklady na obsluhu dluhu už například překonávají rozpočet ministerstva vnitra, který má být příští rok zhruba 123 miliard korun.

Náklady na obsluhu dluhu jsou první mandatorní výdaj rozpočtu, který předbíhá všechny ostatní, protože věřitelům vždycky musíte zaplatit, pokud nechcete vyhlásit bankrot. To, že náklady na obsluhu dluhu rostou a porostou, je velmi nemilé, protože tyto výdaje vytlačují a zmenšují prostor pro všechny ostatní výdaje ve státním rozpočtu. A v situaci, kdy celosvětově rostou úrokové sazby a výnosy z vládního dluhu – není to jen náš případ, ale případ řady zemí nebo většiny zemí vyspělého světa – a kdy si na desetiletém dluhopisu půjčujeme prakticky za pět procent, tedy významně dráž než před covidem, kdy byly nízké úrokové sazby, je jasné, že i staré dluhy budeme refinancovat za výrazně vyšších sazeb a za výrazně horších podmínek. Náklady na obsluhu dluhu proto dál porostou.

Přesně to je důvod, proč je potřeba ne dvakrát, ale třikrát nebo čtyřikrát vážit vytváření dalších dluhů dnes. Všechny dluhy, které budeme vytvářet teď, budeme obsluhovat, tedy platit z nich mnohem vyšší úroky a obsluhovat je mnohem dráž než kdy v minulosti. Právě proto bychom v této době neměli neuváženě vytvářet nové deficity, ale naopak je spíše snižovat. Zároveň je naprostá pravda, že růst úrokových výdajů, respektive celosvětový růst výnosů, nemá vláda vždycky úplně ve svých rukou. Část je prostě záležitostí celosvětového vývoje. Země po celém světě se zadlužují a tím zmenšují prostor pro zadlužování ostatních. Když se Německo rozhodlo velmi výrazně odbrzdit, fakticky tím omezuje prostor pro zadlužování ostatních. Když anglosaské země naakumulovaly hodně dluhu za posledních deset nebo patnáct let, také tím omezují prostor pro ostatní.

Dluh je celosvětově obchodovaná komodita. A tím, že stavíme další a další bariéry pohybu kapitálu po celém světě, ovlivňujeme, jak vysoké výnosy se budou z dluhu platit. Ne všechno tedy má vláda ve svých rukou. Když ale ví, že se nacházíme v této situaci a že náklady na obsluhu dluhu u nás rostou relativně rychle oproti jiným zemím Evropské unie, o to více by měla vážit, jestli má smysl právě teď takto masivně navyšovat deficity. Měli bychom dělat opak. Pokračovat v konsolidaci v dobrých časech a nechat si volný prostor právě pro chvíli, kdy přijde nějaká krize nebo špatné časy. Neměli bychom ho vyčerpávat nyní, kdy to absolutně není potřeba, a nechávat za sebou stopu v podobě vysokých a dále rostoucích nákladů na obsluhu dluhu.

Zároveň platí, že vláda se tímto rozpočtem a rozpočtovým výhledem fakticky připravuje na to, že každý rok 2027, 2028 a 2029 budeme mít nový rekord z hlediska zadlužení České republiky k HDP. Ten rekord jsme překonali v roce 2025 poprvé, protože poslední tak vysoké číslo jsme měli v roce 2013 po finanční krizi, během nejdelší recese. Teď odhadujeme, že každý další rok bude znamenat překonání rekordu roku předchozího. To je reálná situace, to jsou reálná čísla. Dokonce čísla, která ministerstvo financí zná.