Státní dluh stoupá i při solidním růstu ekonomiky, do r. 2030 se zvýší obsluha o desítky miliard

České veřejné finance v sobě mají od počátku covidové pandemie zabudovaný nesoulad mezi příjmovou a výdajovou stranou, primárně na úrovni státního rozpočtu. Ve své analýze na to upozorňují analytici z Centra veřejných financí a dodávají, že státní dluh roste i při solidním růstu ekonomiky. Tím pádem vzniká i čím dál větší tlak na dluhovou službu, která může vzrůst z loňských 110 miliard až na zhruba 170 miliard v roce 2030. Obsluhu zdraží mimo jiné současná emise státních dluhopisů.

Problém českých veřejných financí se podle analytiků Tomáše Holuba a Tomáše Dvořáka z ČVF při Institutu ekonomických studií na FSV UK koncentruje zejména na úrovni státního rozpočtu, kde kumulovaný růst výdajů od roku 2019 převýšil nárůst cenové hladiny i nominálního HDP, zatímco souhrnný nárůst příjmů za těmito ukazateli zaostal.

Výsledkem je přetrvávající deficit veřejných financí, který i po konsolidačních opatřeních předchozí vlády v letech 2024–2025 činil zhruba 2 % HDP. Tento deficit nelze vysvětlit nepříznivým vývojem hospodářského cyklu. Má strukturální charakter. To znamená, že jeho odstranění nenastane samovolně cyklickým oživením ekonomiky, ale bude vyžadovat přijetí dalších konsolidačních opatření. Strukturální deficit aktuálně činí zhruba 2 % HDP.

Přetrvávající rozpočtový deficit vede k tomu, že veřejné zadlužení Česka v poměru k HDP soustavně narůstá. Od roku 2019 vzrostlo téměř o 15 procentních bodů, z 29,6 % HDP na 44,3 % HDP v roce 2025. To řadí Česko k pěti zemím EU s nejvýraznějším nárůstem dluhového poměru.

Samotný hospodářský růst podle analýzy při přetrvávajících primárních strukturálních schodcích na snížení dluhové zátěže nestačí. Česká ekonomika roste nyní zhruba v souladu se svým potenciálem, kolem 2–2,5 % ročně v reálném vyjádření a 5–5,5 % v nominálním vyjádření. Dluh v poměru k HDP přesto dále mírně narůstá.

Schodek veřejných financí vykázaný v jednotlivém roce není sám o sobě problém. Důležitý je podle expertů kontext a výhled do budoucna. Smyslem pravidel rozpočtové odpovědnosti je vyvarovat se situacím, kdy poměr veřejného dluhu k velikosti ekonomiky dlouhodobě roste až na úrovně, při nichž náklady na jeho obsluhu začínají paralyzovat fungování státu.

Ze strukturálního schodku nelze podle analýz „vyrůst“ cyklickým oživením ekonomiky ani odezněním dočasných faktorů. V principu lze uvažovat o scénáři, že ekonomika vyroste z dluhů, ale ten nefunguje automaticky a za všech okolností.

„Urychlení růstu nemusí být dostatečné na to, aby zvrátilo rostoucí trend dluhového poměru. Může ho pouze zbrzdit. Pokud k urychlení růstu dochází za cenu vyšších primárních strukturálních deficitů, vývoj dluhového poměru se může dokonce zhoršit. A pokud zhoršený vývoj dluhového poměru vede k vyšším úrokovým sazbám požadovaným finančními trhy, efekt rychlejšího růstu ekonomiky je tím částečně vyvažován,“ uvádí Holub s Dvořákem.

Fiskální plány vlády počítají do budoucích let s výrazným nárůstem výdajů. Vláda k tomu ale neplánuje úměrně zvyšovat příjmy a naopak má záměr některé daně – například daň z příjmu právnických osob – snižovat. Je tedy zjevné, že strukturální deficity veřejných financí budou přetrvávat, respektive se v nejbližších letech znovu prohloubí, a spolu s tím se bude dále zvyšovat míra zadlužení Česka v poměru k HDP.

Konsenzus analytiků očekává pro příští rok schodek veřejných financí ve výši 252 mld. Kč, tedy 2,7 % HDP. Květnová prognóza ČNB dokonce předpokládá překročení tříprocentní hranice se schodkem ve výši 292 mld. Kč, tedy 3,1 % HDP, a to i přes poměrně svižný předpokládaný hospodářský růst.

„Uvolněná fiskální politika může krátkodobě dodat ekonomice růstový impuls skrze vyšší výdaje nebo nižší daně. Zároveň ale nese negativní dopady: vyšší úrokové sazby, rostoucí náklady na obsluhu veřejného dluhu a omezení fiskálního prostoru pro podporu ekonomiky ve slabších fázích hospodářského cyklu,“ říkají experti.

Strukturální deficity vedou podle nich obvykle k vyššímu veřejnému zadlužení, a tím i k nárůstu výdajů na dluhovou službu. V roce 2025 činily výdaje na obsluhu veřejného zadlužení 110 miliard, tedy 1,3 % HDP. Dluhová služba navíc narůstá jak v nominálním vyjádření, tak v poměru k HDP.

Rostoucí dluhovou službu umocňuje fakt, že nyní docházejí ke splatnosti dluhopisy z let 2015–2019, kdy si stát na deset let půjčoval s úrokem v rozmezí 0–1 %. Aktuálně tento dluh nahrazujeme novými dluhopisy s úrokem kolem 5 %. Splácení úroků tak bude dražší než dosud a v nadcházejících letech dál poroste. V roce 2030 by podle predikce CVF mohla obsluha dluhu stát zhruba 170 miliard oproti letošním 123 miliardám (jak Echu řekl analytik Národní rozpočtové rady Daniel Bárta – pozn. red.), respektive 1,6 procenta HDP.

Vláda Andreje Babiše (ANO) opakovaně argumentuje tím, že Česko má v rámci EU poměrně nižší zadlužení. Experti připouští, že míra zadlužení je stále relativně nízká, to ale samo o sobě neznamená, že může dluhový poměr bez rizika dále zvyšovat směrem k maastrichtské hranici 60 % HDP. „Česko je trhy stále řazeno do kategorie rozvíjejících se trhů s vlastní měnou. Úrokové sazby z dluhopisů vydávaných k financování státního dluhu jsou tak tradičně vyšší oproti státům eurozóny, včetně některých zemí, které mají horší fiskální situaci,“ poukazují experti.

Varovným příkladem jsou Maďarsko a Rumunsko, které nejsou v eurozóně a dostaly se k úrokům na úrovni 7 %, oproti necelým 5 % nyní v Česku. Efektivní veřejné investice mohou podle expertů přispět k postupnému odstraňování kumulovaného podfinancování řady oblastí z minulosti. Mohou také do určité míry podpořit dlouhodobý potenciální růst ekonomiky a tím zmírnit tlak na růst dluhového poměru.

„Tento prvek ale sám o sobě není dostatečný pro zajištění dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. Budou třeba další konsolidační opatření, která vytvoří fiskální prostor nejen pro financování strategických investic, ale i pro případnou podporu ekonomiky ve slabší části hospodářského cyklu,“ dodávají Dvořák s Holubem s tím, že klíčové je rozlišovat mezi produktivními investicemi a běžným provozem státu. „Dluh použitý na dobře zacílené investice může mít jiný ekonomický dopad než dluh použitý na trvalé běžné výdaje, transfery nebo daňové úlevy bez kompenzace,“ dodávají.