Podíl referenda na polidštění voliče

KOMENTÁŘ

Podíl referenda na polidštění voliče
Zákon o referendu, jak jej připravila současná vláda, musí být ústavním zákonem a při poměrech, které teď v Poslanecké sněmovně a Senátu panují, asi nešlo připravit nic výrazně lepšího, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Příležitost zavést plnokrevnou přímou demokracii jsme bohužel už asi promeškali: ta byla buď roku 1990, nebo roku 1993, když vznikala nová ústava České republiky. Dnes je status quo, podle kterého ve všem rozhodují politici, tak zakotven, že natolik zásadní změnu nelze očekávat. Kapři si rybník nevypustí a mocní lidé si nenechají okleštit svoji moc; naopak, většina iniciativ, které procházejí parlamentem, směřuje spíš k tomu, aby stát byl silnější a věděl toho o nás ještě víc.

 

Zákon o referendu, jak jej připravila současná vláda, musí být ústavním zákonem a při poměrech, které teď v Poslanecké sněmovně a Senátu panují, asi nešlo připravit nic výrazně lepšího. Za relativně dobré můžeme považovat aspoň to, že bude a že se tím trochu posune Overtonovo okno přijatelných myšlenek směrem k normalizaci přímého hlasování. Jinak je ale zjevně připraven tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Z jeho současného znění není ani jisté, zda bychom vůbec mohli hlasovat o přijetí či nepřijetí eura, což je hlasování, které v několika zemích EU reálně proběhlo.

Bavíte-li se s odpůrcem přímé demokracie – což bývá typicky postarší intelektuál –, skoro vždycky v rámci vaší debaty padne výrok jako „Češi nejsou Švýcaři a nedá se jim věřit“. Jenže ani Švýcaři nebyli vždycky Švýcaři, přímá demokracie ve Švýcarsku byla zavedena až v 19. století a postupně ten národ zformovala. Nástroje vás totiž vždycky formují (a deformují), to věděl už Friedrich Engels, jehož esej o tom, jak práce polidštila opici, patří k té menšině marxistického kánonu, jež není v hrubém rozporu s pozorovanou realitou. Od pěstního klínu až po umělou inteligenci byl člověk vždycky utvářen tím, s čím pracoval.

Hlavní výhoda přímé demokracie švýcarského střihu je ta, že likviduje „naučenou bezmocnost“, kterou nejlépe ztělesňuje ponuré ruské zaříkadlo „nezajímám se o politiku“. Máte-li možnost něco ovlivnit, máte i důvod se o to zajímat, a švýcarští voliči, kteří chodí hlasovat každou chvíli, vědí velmi dobře, co se v jejich městech děje, kde stojí jednotliví politici, s kým jsou spojeni a co reprezentují – úplně stejně, jako se běžný Čech vyzná v tom, jestli je lepší místní Albert, nebo Penny. To je důležitá znalost, která ztěžuje těm horším jedincům v politice, aby si přiohýbali pravidla, přesměrovávali veřejné peníze k vlastním favoritům a vůbec lhali, jako když tiskne.

Víme naprosto přesně, jak se má implementovat kvalitní přímá demokracie: pravidelné hlasování co pár měsíců, aby si lidé na ten rytmus zvykli. Naskládat místní, regionální a celostátní témata do jednoho dne, ke každé otázce připojit vypracovaná „pro a proti“, aby se v nich volič mohl trochu vyznat. U celostátních témat dvojí majorizace – na „kantony“ (u nás by to mohly být kraje) a na hlasy. Toto všechno funguje stejně dobře jako švýcarské hodinky a po úvodních dětských nemocech a „sedání“ by to fungovalo i u nás. Toto je návod na stát, který přerozděluje jen čtvrtinu HDP, a přitom má silnice a železnice na záviděníhodné úrovni.

Ale těch poškozených speciálních zájmů by bylo tolik, že se toho nejspíš nedočkáme.

Marian Kechlibar je autorem série knih „Zapomenuté příběhy“. Všech osm dílů si lze objednat na e-shopu Kechlibar.net, a to i s možností osobního věnování od autora.

 

×

Podobné články