Procitnutí vzorového spojence. Co ukazuje polský příběh o přítomnosti USA v Evropě
OBRANA
Zadostiučinění. Po letech zesměšňování „polských fobií“ začal dnes konečně celý Západ sdílet pohled Varšavy na ruskou hrozbu a na nutnost posílení odstrašovacích kapacit v bezprostřední blízkosti ruských hranic.
Foto: Profimedia.cz
2
Poslanec za Motoristy Filip Turek se dnes Sněmovně opřel se do zelené politiky Evropské unie. Klimatické cíle jsou horší než komunistické pětiletky, řekl vládní ...
Spojení „Polsko – vzorový spojenec“ se stalo jednou z nezpochybňovaných jistot zahraniční politiky Trumpovy administrativy. „Buďte takovým Polskem v Pacifiku,“ slyšeli od americké delegace před časem překvapení Tchajwanci. Tedy: Budujte vlastní obranné kapacity, nakupujte naše zbraně a nejlépe i plyn. Přesto polsko-americké vztahy v posledních dnech zažívají další dramatickou jízdu na horské dráze.
Když se v médiích začalo spekulovat o tom, které americké jednotky v Evropě budou součástí Washingtonem plánované redukce, polský ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz ujišťoval, že „polsko-americká aliance je základem naší bezpečnosti“ a „Polsko je připraveno přijmout další vojáky USA na svém území kvůli posílení východního křídla a lepší obraně Evropy“. Jak v Polsku, tak ve Spojených státech se ozývaly hlasy, že Varšava může počítat s přesunem části jednotek stahovaných Američany z Německa. Koneckonců slib posílení vojenské přítomnosti dostal v Bílém domě přímo od Trumpa prezident Karol Nawrocki při své první zahraniční cestě v září minulého roku.
Zasvěcených hlasů varujících, že Američané chtějí zastavit další kolo rotace 2. obrněné brigádní bojové skupiny 1. divize kavalerie z Texasu, která má v současnosti základnu v jihozápadním Polsku, však přibývalo a napětí ve Varšavě narůstalo. Nakonec potvrzení přišlo i ze strany Pentagonu, ač zaobalené do frází o nutné „restrukturalizaci“ americké přítomnosti ve světě a – jak jinak – zmínek o „vzorovém spojenectví“ s Polskem. Odchod čtyř tisíc vojáků z Texasu by znamenal redukci přítomnosti americké armády v zemi na stav před ruskou invazí na Ukrajinu.
V Polsku se rozpoutalo mediální peklo. Úvodní pocit zrady ze strany hlavního spojence rychle vystřídalo vnitropolitické hledání viníků: premiér Donald Tusk a jeho liberálně-levicová koalice ukazovala na konzervativního prezidenta, který se přece tolik chlubí skvělým vztahem s Trumpem. Prezidentův tým zas připomínal Tuskův rozhovor pro Financial Times, v němž se premiér před měsícem pustil veřejně do (na tak zkušeného politika) dětinských úvah o tom, zda Poláci mohou ještě důvěřovat Americe jako spojenci, a následně vyloučil, že by Polsko mohlo převzít část amerických vojáků stahovaných z Německa.
Následovalo několik dnů hektických telefonátů a cest na lince Varšava–Washington. Polsku se přitom podařilo vytvořit šum i v americkém establishmentu. „Jaký tím vysíláme signál Rusku? A také našim spojencům?“ ptal se zástupců Pentagonu viditelně pobouřený republikánský kongresman Don Bacona. „Ani jsme jim nedali dopředu vědět. To je totální ostuda.“
Nakonec situaci svým neopakovatelným stylem uklidnil sám Donald Trump. Na své sociální síti napsal, že s ohledem na volební vítezství Karola Nawrockého, kterého „hrdě podpořil“, a na tradičně dobré vztahy obou zemí oznamuje, že americká vojenská přítomnost se zvětší o pět tisíc vojáků. Úlevné vydechnutí, které v Polsku následovalo, bylo zřejmě slyšet i z vesmíru, ačkoli mnozí upozorňují, že Trumpův slib je velmi vágní a je potřeba pohlídat, aby se proměnil v realitu. Nicméně šok spojený s celou kauzou otřásl polskou bezpečnostní strategií, jež má už po desetiletí všeobecně uznávaný stejný základ – není to jen NATO (o EU nemluvě), ale hlavně přímá vazba mezi Varšavou a Washingtonem.
Polská prozíravost. A zadostiučinění
Je rok 2003. Američané vstupují do Iráku a protiamerické nálady v západní Evropě dosahují vrcholu. Kromě Velké Británie se jen jedna evropská země podílí na válce s režimem Saddáma Husajna od prvního okamžiku – Polsko. Přestože Varšava má zrovna před sebou závěr obtížných jednání o podmínkách vstupu do Evropské unie. A i přesto, že největší hráči v EU – Francie a Německo – otevřeně dávají najevo nelibost vůči jejímu iráckému angažmá.
Válka v Iráku byla ohledně priorit Polska jasným signálem. S historickou zkušeností existence „na tekutých píscích východní Evropy“ (jak říkal exilový autor Julian Mieroszewski), s traumatem častých ztrát nezávislosti a vědomím vlastní slabosti byl blahobyt slibovaný Evropskou unií až druhým v hierarchii cílů polských politických elit: abyste se mohli rozvíjet, musíte vůbec existovat. K tomu přispívalo i fatalistické přesvědčení, že okno příležitosti v této části světa se otvírá vždy jen na omezenou dobu a je třeba ho nepromeškat.
Cílem, na nějž se Polsko upnulo, byla reálná vojenská přítomnost USA na jeho území. Cesta k tomu ovšem nebyla vůbec snadná. I po vstupu zemí střední Evropy do NATO v roce 1999 se západní spojenci drželi dohod, které uzavřeli s cílem uklidnit Moskvu: žádná vojenská infrastruktura Aliance do nových členských států nepatří. Bushův „protiraketový štít“, jehož součástí byl slavný radar v Brdech, byl po deseti letech prvním pokusem o prolomení této bariéry. Zatímco v Česku vyvolával velké kontroverze, v Polsku byl vyhlížený celou společností.
Na americké vojáky si Polsko muselo počkat až do nové situace vyvolané ruskou anexí Krymu a nástupem první Trumpovy administrativy. „Dlouho jsme na vás čekali. Konečně jste tady,“ pronesl v roce 2017 na vojenském letišti v městečku Žaháň ministr obrany Antoni Macierewicz. Od té doby se americká přítomnost v Polsku, ať už v rámci NATO, nebo na základě bilaterálních dohod, rychle zvyšovala až do současného stavu 10 tisíc vojáků po ruské invazi na Ukrajinu. Obrácení pozornosti celého Západu na východní křídlo Aliance bylo pro polskou strategii – navzdory růstu napětí – požehnáním. Po letech zesměšňování „polských fobií“ začal konečně celý Západ sdílet pohled Varšavy na ruskou hrozbu a na nutnost posílení odstrašovacích kapacit v bezprostřední blízkosti ruských hranic.
Fantazmagorie evropského NATO?
Trumpovo vyjádření o posilách nicméně debatu na téma budoucnosti v Polsku zdaleka neukončilo. Je vcelku zřejmé, jak k celé krizi došlo: pro armádní plánovače je snazší a mnohem levnější stáhnout vojáky z předsunutých postů v Polsku, kde jednotky rotují jednou za půl roku či devět měsíců, než například ze stálých základen v Německu, kam se posádky stěhují na několik let, s celými rodinami. A naplnit tak očekávání vedení, které požaduje omezování amerického břemene v Evropě. Co to ovšem vypovídá o údajném nadstandardním vztahu Polska s USA? „Dáváme na zbrojení nejvíc z celého NATO, kupujeme americké zbraně a plyn. A přesto je naše pozice vůči Washingtonu tak slabá?“ ptá se zahraničněpolitický komentátor Antoni Opaliński.
„Víme dobře, že v Pentagonu převažuje lobby, která chce maximálně omezit vojenskou přítomnost v Evropě a soustředit se na Indopacifik,“ vysvětluje bývalý velvyslanec při NATO Tomasz Szatkowski. Koncepce „NATO 3.0“, kterou razí současné vedení Aliance, předpokládá americký ústup a nahrazování amerických kapacit evropskými. Polsko je vzorovým spojencem právě proto, že začalo s posilováním svých ozbrojených sil dřív a razantněji než zbytek kontinentu. Na konci této cesty je však právě opak toho, o co se Varšava po desetiletí snažila. Jak potvrdil během návštěvy Prahy vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě generál Alexus Grynkewich, „síly NATO zůstanou v Evropě stejně silné, ale budou víc evropské“.
Jak ovšem upozorňuje Paweł Musiałek z think-tanku Klub Jagielloński, „odstrašování nejsou jen čísla. A z toho hlediska by odchod Američanů vysílal signál, který nás musí znepokojovat“. Řečeno méně diplomaticky: Rusové se bojí Američanů, nikoli Britů či Němců. Navíc omezování americké přítomnosti posiluje ty hlasy, které volají po „evropské autonomii“ a „evropském NATO“ – nápadech, jež z perspektivy předsunutého východního křídla znějí jako fantazmagorie. Některé rozměry americké přítomnosti nahradit nelze, říká Szatkowski. „A nejde jenom o jaderný deštník. Jde i o otázky řízení a koordinace spojeneckých sil – jak z praktického hlediska, tak z hlediska dostatečné autority. NATO bez amerického velení by okamžitě přestalo existovat“.
Spoléhej jen sám na sebe
K pesimismu v otázce polsko-amerických vztahů vede nejenom skutečnost, že ve Washingtonu má stále silnější slovo tábor dožadující se omezování amerických závazků bez ohledu na zájmy spojenců. I v Polsku se debata kolem národní bezpečnosti komplikuje, a to nejen transatlantickou roztržkou, ale i destruktivní polarizací politické scény. Konsenzus v otázce prioritního významu Washingtonu byl dlouho samozřejmostí, koneckonců rozhodnutí o účasti na iráckém konfliktu učinila vláda postkomunistů…
Dnes je situace složitější. Podle Musiałka se prezident a premiér shodnou na tom, že americká vojenská přítomnost v Polsku je žádoucí. Nicméně kontinuální zákopová válka mezi oběma tábory způsobuje, že pro domácí publikum politici rádi zdůrazňují rozdíly: konzervativci (nikoli bezdůvodně) obviňují Tuskovou vládu z cíleného zhoršování vztahů s USA v zájmu budování evropské bezpečnosti bez USA, Tusk a jeho ministr zahraničí Sikorski si zas neodpouštějí četné kritické narážky na Trumpa a posměšky údajnému poklonkování Američanům ze strany pravicové opozice. Speciální roli hraje menší koaliční Levice, jež se (i s ohledem na to, že na zahraniční politiku nemá prakticky žádný vliv) rozhodla naplno zabojovat o elektorát, který Spojené státy pod současným vedením vnímá s krajní nedůvěrou. Tato skupina rychle roste a právě v Polsku, dosud nejvíc proamerické zemi Evropy, jde o dobrý ukazatel kontraproduktivity chování Trumpovy administrativy. Prostor pro politiky, kteří by na této antiamerické vlně chtěli plout, je bohužel velký.
Optimisté se naopak snaží vývoj posledních týdnů prezentovat jako lekci nezbytnou pro to, aby země – a s ní celý region – přešla z dětství (spoléhám se na rodiče) do strategické zralosti (spoléhám se v první řadě sám na sebe). V posledních měsících Varšava intenzivně vyjednává mnoho bilaterálních obranných smluv – před časem ji podepsala s Francií, v těchto dnech s Velkou Británií, následovat má Německo. Intenzivní spolupráce se rozjela také se Švédskem, roste význam kontaktů s Tureckem. „Události posledních let způsobily, že musíme brát v potaz scénáře, které se nám předtím zdály nemyslitelné,“ shrnuje Szatkowski. „Základní garancí naší bezpečnosti je ovšem náš vlastní vojenský potenciál. Bez toho se žádná spojenectví nepočítají. Nikdo nás nebude bránit, když se nedokážeme ubránit sami,“ zdůrazňuje. I proto poukazuje na to, že i případný odchod obrněné brigády (ač symbolicky bolestivý) by neměl zásadní význam. „Představa, že nás budou v jakékoli politické konstelaci, s jakýmkoli americkým prezidentem v čele hájit americké obrněné brigády, je pošetilá. To je ta část boje, která stejně bude jen na nás.“
00:07
