Počátky sociálnědemokratického hnutí ukazují dnešní atomizované společnosti sílu lidského společenství

Často slýcháme o konci sociální demokracie. Klasická levice to v dnešní době skutečně nemá lehké. Sociální problémy se totiž týkají především dopadů globalizace. Ovšem nespokojenost s přílivem migrantů nebo se zavíráním továren dokáží mnohem lépe než levice podchytit populističtí nacionalisté. V éře neoliberalismu se navíc celé politické spektrum posunulo doprava. Znamená to, že sociální demokracie je mrtvá? Může ji zachránit, pokud se vrátí ke svým kořenům, jak navrhují někteří politici a aktivisté?

Je třeba si uvědomit, že sociální demokracie v 70. a 80. letech 19. století nevznikala jako politická strana, ale jako hnutí odporu. Volební právo bylo tehdy omezeno vysokým majetkovým cenzem – tedy výší majetku, takže dělnická třída byla z rozhodování o osudu státu vyloučena. Podmínky, ve kterých dělníci žili, by byly pro nás těžko představitelné. Dnes jsme zvyklí na nemocenské pojištění, důchody, placenou dovolenou a zákony o bezpečnosti práce. Tehdy nic z toho neexistovalo. Pracovní doba často přesahovala 12–14 hodin denně, pracovalo se šest dní v týdnu. Běžné byly pracovní úrazy a zaměstnavatel za ně nenesl téměř žádnou odpovědnost. Pokud se dělník zranil a nemohl pracovat, propadl chudobě on i celá jeho rodina. Nemoc a stáří znamenaly okamžitou ztrátu obživy, což vedlo k existenčnímu strachu, který je dnes díky naší sociální síti těžko představitelný. Dělníci těžce nesli i ztrátu lidské důstojnosti, protože v té době byl tovární dělník vnímán jen jako přívěsek stroje. Dělníci byli v podstatě neviditelnou třídou bez politických práv.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.

Do toho přineslo sociálnědemokratické hnutí tehdy revoluční myšlenku, podle které má každý občan právo podílet se na správě věcí veřejných, bez ohledu na výši majetku. Vznikla kultura solidarity, což je pro nás také těžko představitelné, protože dnešní svět je postaven na individualismu a konkurenci. V 80. letech 19. století byla solidarita otázkou přežití. Dělnické spolky nebyly jen politickými buňkami, ale fungovaly jako vzájemné pokladny, které dělníky podporovaly v nemoci, platily pohřebné a podobně. Zakládání spolků, odborů a dělnických stran ukázalo, že jednotlivec má šanci uspět proti institucionální přesile pouze tehdy, když se spojí. Tenkrát se plně projevila síla organizovaného občanského hnutí.

Právě v tomto směru lze nalézt paralelu k dnešku. Tato doba připomíná současné atomizované společnosti, která se ráda uzavírá do digitálních bublin, sílu lidského společenství a význam organizování se do spolků nebo solidárních sítí.