Nejlepší televizní politická show

Editorial Dalibora Balšínka

Nejlepší televizní politická show
Co média hlavního proudu zajímá nejvíce? Není to ani tak státní rozpočet či výdaje na obranu, ale především reorganizace na Úřadu vlády, banální spor o to, zda na summit NATO do Ankary pojede prezident, či změna financování veřejnoprávních médií, píše Dalibor Balšínek, Foto: Shutterstock
1
Homepage
Dalibor Balšínek
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Co média hlavního proudu zajímá nejvíce? Není to ani tak státní rozpočet či výdaje na obranu, ale především reorganizace na Úřadu vlády, banální spor o to, zda na summit NATO do Ankary pojede prezident, či změna financování veřejnoprávních médií. Doufejme jenom, že brzy přibude i reforma vysokého školství, byť třeba jen proto, že má potenciál kulturní války. Ale i v takovém případě díky bohu, protože vzdělání je klíčové pro rozvoj společnosti a státu a jeho současný stav je tristní a varující.

 

Jak je velká část agendy tradičních médií vzdálená reálnému životu, nejlépe ilustrují pravidelné pondělní tiskové konference premiéra Andreje Babiše a jeho vlády, které lze sledovat živě na ČT24 i CNN Prima News. Tyto brífinky se stávají jednou z nejlepších politických televizních show, předčí i většinu tolik populárních podcastů. Babišovy tiskovky mají švih, dynamiku, napětí, konflikt, ale i informační hodnotu – která se pak paradoxně dost často ani do médií, jejichž novináři se vládních tiskovek aktivně účastní, nedostane. Máme možnost sledovat volný ring, kdy se ke slovu dostávají všechny typy médií i novinářů, včetně těch apriori kritických, které premiér svým typickým způsobem obviňuje ze lží a polopravd, a oni mají možnost na premiérovu kritiku reagovat. Jde to živě, nestříhá se, je to autentický politický kotel a divák může sám posoudit, kdo je silnější v kramflecích.

Zajímavé také je, že dvě významné agendy, kterých se reorganizace na Úřadu vlády týká – lidskoprávní a protidrogová politika –, se neruší, jen se přesunují pod jinou instituci. Těžko se pak premiérovi divit, že na úřadu nechce potkávat aktivisty typu Jany Michailidu nebo Matěje Hollana, kteří ze všeho hned dělají bouři ve sklenici vody. Když si buřiči svou komunikační chybu uvědomili, přesunuli pozornost od aktivistických témat právě k protidrogové politice, která přece jen není tolik načichlá odérem kulturních válek jako progresivistickým pohledem exaltovaná témata diskriminace nebo různých typů rovnosti. Lidé zkrátka obecně nemají rádi změny a chtějí své jistoty.

Otupilo se i téma veřejnoprávních médií, kdy Andrej Babiš smetl návrh ministra kultury Oty Klempíře ze stolu a trvá jen na změně modelu jejich financování k takovému, který je běžný i v jiných zemích Evropy. Podstatné je, že ten nijak nemění systém veřejnoprávních médií, jen rozpočet bude jiný. A ten by měl reflektovat obrovskou společenskou změnu, kterou přinesla digitální revoluce. Určitě by se mělo pracovat s daty o tom, kdo televizi sleduje, jaké jsou cílové skupiny, nejen věkové a vzdělanostní, ale i podle politických preferencí diváků, zda a v jaké míře sledují televizi děti a mladší generace, a redefinovat roli veřejnoprávních médií v nové digitální době. Měla by se k tomu hledat i společenská shoda s co nejmenším množstvím kulturních válek a ideologické politiky, tak, aby veřejnoprávní média nebyla jen pro určitou část veřejnosti.

Zápas se nepochybně povede také o řízení veřejných vysokých škol. Ty jsou poznamenány výdobytkem sametové revoluce, kdy studenti jako její hybatelé dostali od tehdejší vlády jako dar vysoký stupeň samosprávy, včetně silného vlivu na samotný chod škol. V případě reformy školství nesmí jít ani o zasahování do akademických svobod, ale stát jako financující subjekt a zadavatel by měl mít právo určovat, které obory jsou důležité pro rozvoj společnosti a její fungování. Lapidárně řečeno si musí udržovat kontrolu nad tím, kolik potřebuje stomatologů, lékařů, právníků nebo ekonomů, a vedle toho, kolik potřebuje různých sociálních vědců, politologů a jiných soft oborů. To bude důležitá debata, ale ta zatím různým Milionům chvilek uniká.

×

Podobné články