Před 35 lety vznikaly restituční zákony. Advokát Nahodil popisuje, proč některé spory běží dodnes

V letošním roce „slavíme“ 35 let restitučních zákonů, které se přijímaly postupně během jara roku 1991. Sice přímo neříkaly, že stát musí napravit všechno bezpráví způsobené původním vlastníkům činžovních domů, lesů a zemědělských usedlostí komunistickým režimem za posledních 40 let, nicméně stanovovaly, že tyto křivdy mají být aspoň zmírněny. Jak se s časovým odstupem na vypořádání restitucí dívá právo o pětatřicet let později, kdy již z přijetí restitučních zákonů opadnul étos z počátku devadesátých let? „Restituční předpisy procházely velice zajímavým právním vývojem, postupem času je novelizoval nejen zákonodárce, ale také je dodatečně vykládaly soudy, zejména ten Ústavní,“ hodnotí v rozhovoru pro Echo advokát Tomáš Nahodil, který se v minulosti podílel jak na církevních restitucích, tak i na těch šlechtických, například v souvislosti s obnovou restitučního nároku na opočenský zámek na Rychnovsku.

Jaké zákony před 35 lety sloužily k restitucím?

Slouží stále. Mnohé restituce nejsou vypořádány ani po pětatřiceti letech. Jednalo se a stále jde především o zákon o mimosoudních rehabilitacích a o zákon o půdě. Na lobbingu, aby byly přijaty, se zkraje devadesátých let významně podílely kromě domácích politických aktérů i krajanské spolky. Šlo většinou o emigranty, kteří pod nátlakem opustili tehdejší Československo. Tyto spolky měly v 90. letech dost silný hlas. Koneckonců prezident Václav Havel je často při svých zahraničních cestách navštěvoval. A právě tito krajané později dosáhli skrze stížnosti podané k Ústavnímu soudu toho, aby z restitučních zákonů jako jedna z podmínek, kdo může být takzvanou oprávněnou osobou, zmizelo to, že jí může být pouze občan Československa, respektive dnes už České republiky. To Ústavní soud vypustil, protože dovodil, že o to státní občanství byli většinou připraveni komunistickou mocí jako trestem za svou nezákonnou emigraci, za takzvané nedovolené opuštění republiky.

Církevní restituce později získaly svůj vlastní zákon, jehož přijetí se ale dlouhodobě odkládalo. Šlo o zákon o církevních restitucích, respektive o majetkovém vyrovnání s církvemi, protože on řeší nejen navrácení původního církevního majetku, ale také odluku církví od státu. Nešlo tedy jen o to vrátit církvím jejich historické vlastnictví, ale také se s nimi majetkově vyrovnat do budoucna. Přijetí tohoto zákona si vynutil Ústavní soud, který řekl, že nečinnost zákonodárce, otálení s přijetím tohoto restitučního zákona, poškozuje legitimní očekávání církví, protože v těch původních restitučních zákonech se počítalo se zablokováním bývalého církevního majetku jen do přijetí zákona o církevních restitucích. On ale nakonec nebyl přijat desítky let, takže to byl důvod, proč se Ústavní soud odkázal mimo jiné na úmysl zákonodárce v budoucnu restituce církevního majetku řešit a státu to tehdy velmi kategoricky vytkl s tím, že pokud takový zákon nepřijme, začne církevním restitucím vyhovovat podle obecných právních předpisů.

Okresní soud v Semilech koncem letošního února nepravomocně rozhodl, že mobiliář státního zámku Hrubý Rohozec v Turnově náleží Johanně Kamerlanderové, dědičce rodu Walderode. Ten případ je zajímavý tím, že jde o jeden z nejdéle trvajících sporů. Běží přes tři dekády – od začátku 90. let, kdy Karel Des Fours Walderode, dnes již zesnulý, vznesl nárok.

Pokud se nějaký restituční spor táhne tak dlouho, tak to obecně většinou bývá proto, že se stát jako povinná osoba bránil vydání původního majetku s poukazem na přezkoumávání podmínek pro restituci. Celé se to odvíjelo zejména od toho, jak se původní vlastníci státně-občansky zachovali nebo nezachovali v období nastupujícího nacismu, v období předválečném, a pak během Protektorátu. To je ale velice pikantní mimo jiné proto, že už tehdy po osvobození se vycházelo i z toho, k jaké národnosti se oni sami přihlásili při sčítání obyvatelstva ještě několik let před propuknutím druhé světové války.

Málokdo ví – a zde hraje významnou osvětovou roli už několikátý běh úspěšného seriálu Modrá krev, díky kterému je povědomí větší, ale přece jen stále nedostatečné – že i původní česká šlechta se často nenazývá tradičními českými příjmeními. Zkrátka ne všichni z tradiční české šlechty mají typická česká příjmení, byť jejich předkové tady žili po staletí. Česká šlechta se obecně po roce 1918 stala terčem prvorepublikové pozemkové reformy, v rámci které přišla o obrovský majetek. Taková byla doba. Bouralo se vše rakouské, respektive rakousko-uherské. Po pádu Rakousko-Uherska bylo módní odvrhnout všechno císařské a šlechtické, a zdaleka nešlo jen o to, že se zrušily šlechtické tituly. A ona si i přesto uchovala vůči novému státu, československému, loajalitu, kterou dokonce dvakrát po sobě projevila během temného předvečera druhé světové války svými delegacemi na Hrad a prohlášeními. Za což nakonec pykala také.

Šlechtické rody se totiž i někdy hlásily k německé národnosti, což ale neznamenalo, že by vždy a za všech okolností sympatizovaly s nacisty. A poté se to proti nim po válce, kdy už všichni byli moudřejší – jak se říká, po bitvě je každý generál – použilo. Tohle byla dost podstatná otázka, kterou několikrát posuzoval Ústavní soud a několikrát dával výkladová stanoviska pro obecné soudy. Ty je buď dodržely nebo nedodržely, ale vždycky se minimálně jedna ze stran – to znamená buď ti restituenti, případně jejich dědici, anebo stát – odvolávala, dovolávala a posléze si dotčení podávali i stížnosti k Ústavnímu soudu.

Co ta výkladová stanoviska říkala?

Ústavní soud musel znovu a znovu zavazovat obecné soudy k aplikaci restitučních zákonů „in favorem restitutionis“, tedy k výkladu ze dvou možných vždy spíše ve prospěch oprávněných osob, než v jejich neprospěch, třeba i jen kvůli důkazní nouzi. Volba německé národnosti v předválečném období, dokonce ani žádost o ni podaná během Protektorátu vyplněním takzvaného Fragebogenu, podle Ústavního soudu samy o sobě nevylučují restituenty z režimu restitučních zákonů.

Zajímavým zlomem také bylo, když na přelomu tisíciletí Ústavní soud přiznal státu oprávnění podávat ústavní stížnost, protože vlastně nebylo jisté, jestli stát jako povinná osoba vystupuje z pozice státu jako vrchnostenské veřejnoprávní korporace nebo státu jako soukromoprávního subjektu.

Jak to dopadlo?

Ústavní soud se tehdy usnesl, že stát má v restitučních sporech postavení soukromoprávní. S tím já osobně nesouhlasím, protože jako povinná osoba byl stát v restitučních předpisech od počátku koncipován tak, že se jím myslí stát jako vrchnostenská veřejnoprávní korporace (jde o spor, jestli stát v restitucích vystupuje jako nositel odpovědnosti za minulý režim, to je případ veřejného práva, nebo jako běžný vlastník hájící svůj majetek a soukromé právo – pozn.red.). Ale prostě převládl tento právní názor, mimo jiné ale také v důsledku tehdejšího obsazení Ústavního soudu, v němž po jistou dobu zasedali i bývalí komunisté.

A tohle všechno sehrálo svou roli, neboť restituční předpisy následně procházely velice právně zajímavým vývojem, kdy je soudy – spíš Ústavní než Nejvyšší soud – dodatečně vykládaly. Zde šlo v prvé řadě o ústavní soudce jmenované Václavem Havlem, o takzvaný první Ústavní soud nebo také Kesslerův (Zdeněk Kessler, první předseda – pozn. red.). Ti dovodili zmínění princip – hodně se na něm podílela Eliška Wagnerová – in favorem restitutionis, tedy vykládat restituční předpisy v pochybnostech ve prospěch restituentů. To byl korektiv vůči přílišnému formalismu obecných soudů, který se točil na detailech.

Jak tomu bylo u šlechtických rodů?

I u šlechtických restitucí – hrady, zámky, sbírky, vnitřní vybavení, tedy mobiliář, atd. – se případy od sebe zásadně lišily. Odvíjelo se to od toho, co se dělo po vyhlášení Protektorátu a nástupu nacistické okupační moci. U drtivé většiny aristokratických rodů, které před válkou podepsaly deklarace české šlechty, okupační moc co možná nejdříve zavedla tzv. nucenou správu, neboť jim byly trnem v oku. V těch prohlášeních, která byla před vznikem Protektorátu dvě, vyjadřovali zástupci rodů prezidentu Edvardu Benešovi a později Emilu Háchovi svou vlastní bytostnou sepjatost s osudem českého národa.

Nucená správa znamenala, že fungoval nějaký německý dohlížitel nebo správce, který jim majetek obhospodařoval. Pokud měli třeba lesy, tak pokračoval dál v jejich správě a těžbě, atd. Byly ovšem také případy, kdy se německý stát, Německá říše, přímo zapsal do zemských desek jako vlastník a tím se stal majitelem těch hradů, zámků, mobiliáře. V takovém případě pak ale všechno bylo o dost komplikovanější, protože tito restituenti se museli po roce 1945 domáhat svého majetku zvláštním druhem žaloby, ve kterém uváděli, že jejich původní vlastnictví se stalo majetkem Německé říše nezákonně. Ti, co měli za Protektorátu svůj majetek pouze pod protektorátní nucenou správou, o něj nikdy nepřišli. Ne vždy se takové rozhodování o žalobách stihlo do roku 1948, rozhodování soudů leckdy přeteklo přes restituční hranici února daného roku, a pak už bylo jasné, jak soudy rozhodnou. Protože pro poúnorový lidově demokratický režim bylo příjemnější si ty statky ponechat, než anulovat jejich nabytí Německou říší.

Proč byla hranice pro restituce stanovena na únor 1948? A nikoliv třeba na květen 1945?

To je polistopadové politické rozhodnutí. Restituční zákony se v devadesátých letech rodily velice těžko a hledal se nějaký kompromis. Konec lhůty – konec nesvobody – byl dán jasně. Tím se stal 10. prosinec 1989, tedy den, kdy dosud vládnoucí komunistická strana přišla o svou vedoucí úlohu v důsledku vypuštění tohoto článku z tehdejší ústavy. A pak se logicky vedly debaty, jestli má být začátkem 25. únor 1948, tedy převzetí moci komunisty, nebo jestli má být zahrnuto i období tzv. třetí republiky, tedy od osvobození do Vítězného února, případně jen období krátce po válce, anebo dokonce i období válečné.

Nejsem si osobně úplně jistý, jestli tehdy měli všichni všechny analýzy, ale bylo jasné, že už tehdy to bylo hodně komplikované a v konečném důsledku by to bylo asi ještě komplikovanější, než by si tehdejší zákonodárci vůbec mohli představit, kdyby se mohlo restituovat vše až k období Mnichova, tedy záboru Sudet v září 1938, nebo k vyhlášení Protektorátu o půl roku později. Jedna z ústavněprávních teorií dovozuje, že občan má vůči svému státu právo dovolat se ochrany svých ústavních práv, tedy nejen ochrany svého majetku, ale i územní celistvosti. To, že stát selže, když dopustí své vlastní napadení jinou mocí, že se jí neubrání, že zde pak dlí nějaká okupační moc, tak za to by měl stát své vlastní občany po svém osvobození odškodnit, ale právě to z restitučních zákonů tím zvoleným datem, tou hranicí 25. února 1948, vypadlo. Řeklo se prostě, že dál než ke komunistickému puči nepůjdeme, protože to bychom pak mohli jít třeba – když to přeženu – až k Bílé hoře.

Dá se říci, že to bylo nespravedlivé?

Mám za to, že hraniční případy si svou cestu ke spravedlnosti našly výkladově, tedy skrze judikaturu. Ačkoliv ti původní vlastníci přišli o majetek, který jim byl nacistickou mocí přímo zkonfiskován – stal se z něj majetek Třetí říše, jak jsem o tom mluvil –, na což pak následně dopadaly poválečné Benešovy dekrety v tom smyslu, že majetek Třetí říše, lhostejno jak získaný, se automaticky stal majetkem osvobozeného Československa. Čímž stát přišel k obrovskému bohatství, neboť pokud by se to formulovalo tak, že se majetek vrátí těm, jimž byl okupační mocí zabaven, tak by to pro poválečné Československo bylo daleko méně příznivější.

Polistopadová restituční judikatura ale potom dovodila, že i ti, kteří třeba podali žaloby k nesprávným soudům, respektive zde byly obstrukce poválečných soudů, které celou věc protáhly tak, že už nestihly rozhodnout a najednou nastal 25. únor, tak Ústavní soud řekl, že se dá předpokládat, že by jejich nárokům po únoru 1948 stejně nebylo v důsledku změny režimu z demokratického na lidově demokratický vyhověno, a proto je nakonec výkladově zařadil také mezi ty oprávněné osoby, mezi ty restituenty, kteří mají na svůj bývalý majetek nárok. Splnění té podmínky oprávněné osoby tak vyhověl dodatečně. Rozhodující tedy byla ta poválečná proaktivnost, že ti, kterým byl jejich majetek Třetí říší zkonfiskován, se o něj u poválečného československého státu aspoň přihlásili speciální žalobou. Zvláštní situací pak bylo, což už jsem také nastínil, že již tady oni lidé v období mezi osvobozením a Vítězným únorem nemuseli být, buď emigrovali, případně již vůbec nežili.

Můžete zmínit nějaký příklad?

Jeden takový docela zajímavý případ prolomení té hranice února 1948 spočíval v restituování rodinného domu, z něhož se po druhé světové válce stala policejní služebna a je jí dodnes. Nebyl, kdo by mohl restituovat, protože se vrátil jen jediný přeživší oné židovské rodiny z koncentračního tábora. A to navíc jako velice malý chlapec. Restituci původního rodinného majetku pak po roce 1991 spustil velice pozdě, zmeškal všechny lhůty, které počínaly běžet již účinností zákona, tedy před pětatřiceti lety. Po mnoha letech sporu Ústavní soud dovodil, že on byl jediný přeživší a nelze mu klást za vinu, jestli se nevešel do nějakých lhůt, a to i s odkazem na komplikované obstarávání potřebných důkazů. Takže určitě se najdou i takové zajímavé výjimky.

Vraťme se ještě na chvíli k rodu Walderode, kterým byl po druhé světové válce majetek sebrán, protože se jejich příslušník, výše jmenovaný, měl přihlásit k německé národnosti. Ztratili tedy jmění na základě Benešových dekretů, nikoliv kvůli komunismu, což by běžně restituce vylučovalo. Oni se snažili dokázat, že jim majetek byl sebrán neoprávněně…

Nechtěl bych se příliš vyjadřovat ke konkrétním kauzám, nicméně v obecné rovině řeknu, že se řešily dvě otázky: státní občanství po roce 1989 jako podmínka k restituci, a státně-občanská zachovalost během druhé světové války, tedy loajalita k meziválečnému československému státu, která byla podmínkou pro udržení státního občanství a v opačném případě by byla důvodem k jeho poválečnému odebrání.

Proč bylo možné, aby některé soudy byly opatrnější, zatímco jiné říkaly, že mohl být považován za osobu, která občanství měla?

Svou roli hrálo samozřejmě i to, že se vycházelo z nějakých archivních listin – dnes už tedy nežijí svědci a všechno se to odehrálo dávno – a v podstatě šlo o jejich interpretaci. Marná sláva, všechny úřední dokumenty z tehdejší doby jsou jí poplatné. To znamená, já sice můžu provést důkaz nějakou úřední listinou z období Protektorátu, ale musí mě zajímat právě i to, kdo ji pořídil, proč ji pořídil a co tím sledoval. To znamená, ten důkaz, ten samotný text v listině, se tím de facto hodně oslabuje, protože je projevem a důsledkem tehdejší doby.

Pochopitelně zaznívaly názory, že nelze obecně přezkoumávat nějakou úřední listinu, prostě ta je sama o sobě výmluvným, dostatečně jednoznačně hovořícím důkazem – že co je psáno, to je i dáno. Do toho pochopitelně vstoupil opět Ústavní soud, který řekl, že všechny důkazy se přece principiálně poměřují vždycky. Poměřujete každý důkaz tím, jestli je věrohodný – vždycky se přece zajímáte, kdo vypovídá a jestli skutečně mohl to, o čem vypovídá, na vlastní oči a uši vidět a slyšet, nebo to má z druhé ruky a jestli nemá na výsledku nějaký zájem.

Na počátku devadesátých let se hodně trvalo na výkladu, že když se pořizovaly v období Protektorátu tyhle listiny, tak nikdo z té okupační moci nemohl vědět, že se to posléze použije proti ní jako důkaz bezpráví, a že právě proto jsou autentické, sice jistě poplatné své době a vypovídající o ní, ale na překážce spočívající v evidentním bezpráví přece nemůžete založit nesplnění podmínky demokratického právního státu pro zmírnění majetkových křivd. Od toho se potom odvíjela otázka, jestli vlastně lze na základě takových listin, které buď můžeme, nebo naopak nesmíme přezkoumávat, někomu ponechat nebo vrátit státní občanství, navíc pokud mezitím emigroval. Tyto všechny otázky Ústavní soud postupně řešil a, byť to trvalo dlouho, tak dopadly ku prospěchu restituentů.