Ve středu ráno byl na ulici jen několik set metrů od univerzitního kampusu v Trevíru ubodán k smrti 22letý student tamní univerzity. Hlavním podezřelým je ...
Začátkem roku oznámil americký prezident Donald Trump, že jeho administrativa zveřejní dosud utajované dokumenty týkající se kontaktů s UFO (dnes se pro ten fenomén používá spíš zkratka UAP – Unidentified Aerial Phenomena). Párkrát se k tomu tématu ještě vrátil, neprošlo to bez povšimnutí, očekávání byla, aspoň v určitých kruzích, značná. V květnu byla zpřístupněna první várka, nějaké dějinné odhalení to zatím nepřineslo, zapálení věřící ale něco velkého očekávají dál. Jejich zaujetí přiživila i pozoruhodná shoda. V době oživení zájmu o věci mimozemské má premiéru nový film světoznámého režiséra Stevena Spielberga Den odhalení, který pojednává právě o tom, jak se k lidstvu dostane zpráva, že ve vesmíru není samo. Náhoda? Někteří specialisté na nejrůznější spiknutí si to rozhodně nemyslí.
Film je podle nich součástí psychologické operace, jejímž smyslem je připravit publikum pro přicházející velkou zvěst. No. Den odhalení jsem viděl. A má-li toto být výsledek společné práce utajených světovládných elit a špiček zábavního průmyslu, moc se tedy nepředvedly.
Jde o již čtvrtý Spielbergův snímek popisující setkání pozemšťanů s příchozími z vesmíru – předcházely mu Blízká setkání třetího druhu, E.T. mimozemšťan a Válka světů. První z nich, který také má ke Dni odhalení nejblíže, měl premiéru v roce 1977, Spielbergovi tehdy bylo jednatřicet. Teď je režisér skoro osmdesátiletý.
Tím rozdílem někteří vůči filmu kritičtí recenzenti vysvětlují odlišnost prožitků, které jim sledování těch dvou filmů přineslo. Na jedné straně dílo prodchnuté mladistvou energií a připraveností žasnout, na druhé rezignovaná, snad až odbytá fuška. To je, řekl bych, nespravedlivé. Spíš se domnívám, že – odpusťte amatérskou psychologizaci – Spielberg byl trochu „přemotivovaný“. Chtěl cosi pro něj důležitého sdělit a tuhle potřebu nadřadil všemu. Navíc to sdělení podal tak, aby nikomu neuniklo, tedy repetitivně a s ubíjející doslovností, čímž ho redukoval na místy otravnou banalitu. Nedá se ale říci, že by selhal jako režisér. Pořád umí vtahujícím způsobem zachytit situaci, dát filmu rytmus, invenčně pracovat s kamerou a střihem, překvapovat v detailech. Částečně se mu tak daří vykrývat obrovské slabiny scénáře, který napsal spolu s Davidem Koeppem. Ale je to marný boj.
Spielbergův film má žárově nejblíže ke thrilleru, to kdysi bývala režisérova silná stránka, dokázal brilantně inscenovat a zachytit pohyb, akci. Když se pak proměnil ve filmařskou instituci, autoritu, jež produkuje díla aspirující na nějakou závažnost, neprospělo mu to, myslím. Mimo jiné i kvůli jakémusi spielbergovskému paradoxu – režisér, jenž si dokáže udržet nad filmovým vyprávěním suverénní kontrolu, nemusí, nebo spíš nechce ukočírovat svůj sklon k sirupovité sentimentalitě, v níž se jeho snímky někdy roztečou. Až si tím někdy říká o nějakou tu amatérskou diagnózu – viz třeba způsob, jímž (nad)užívá motiv opuštěného dítěte. Ve Dni odhalení je tím ztraceným děckem celé lidstvo. Má ale kliku, nakonec není tak samo. Shlíží na něj mocná a laskavá autorita mimozemského původu, je připravena mu ledacos vysvětlit a ukázat cestu. Jsou tu ovšem jisté komplikace.
Daniel (Josh O’Connor) je geniální ajťák, jde po něm jeho bývalý zaměstnavatel, tajemná a všemocná společnost Wardex, která shromažďuje informace o kontaktech s mimozemšťany, využívá jejich technologie, některé vyslýchala a mučila. Zároveň jejím úkolem je držet všechny informace v tajnosti. To vše Danielem hluboce otřáslo, spojil se s dalším odpadlíkem od Wardexu Hugem (Colman Domingo), ukradl společnosti všechny inkriminující záznamy a chce je zveřejnit. Taky má v držení jakési mimozemské udělátko, které dokáže věci až magické. Wardex po něm jde. V Kansas City mezitím televizní rosnička Margaret (Emily Bluntová) zažívá podivné stavy a začíná projevovat znepokojivé schopnosti. Něco ji táhne za jí dříve neznámým Danielem. Bluntová a O’Connor jsou velice dobří herci, postavy „normálů“ vystavených situacím, jež by měly být nad jejich síly (osvědčený thrillerový stereotyp), podávají zkušeně a někdy i působivě. Navíc pronásledování bývala Spielbergova další silná disciplína, ve Dni odhalení to ale potvrzuje v jen omezené míře, zdaleka nejenom kvůli tomu, že některé počítačové triky ve filmu, mírně řečeno, nevyšly ideálně. Režisér a jeho tým sice dokážou (alespoň zpočátku) film dobře rytmizovat, přicházet s invenčně komponovanými záběry a sekvencemi, chybí jim ale intenzita, sugestivnost, schopnost vyvolat v divákovi tušení, že cosi důležitého je v sázce. A přesvědčivosti filmu rozhodně nepomáhá to, že agenti Wardexu se ve vypjatějších situacích chovají jako neuvěřitelní matláci. Náborové standardy v téhle supertajné a supermocné společnosti zjevně nedosahují měřítek obvyklých u, řekněme, pořadatelské služby na stadionu v Kardašově Řečici. Absurditu zachycovaných situací tak někdy nestačí zakamuflovat ani celá škála režisérských fines. Ale dejme tomu, většina filmových thrillerů od publika vyžaduje nějakou míru suspendace nedůvěry, a pokud ji divák bude při sledování Dne odhalení projevovat důsledněji, než je zvyklý, může si film třeba užít. Daleko problematičtější jsou pasáže, v nichž se sděluje poselství.
Pořádně procítěné „velkopravdy“
Den odhalení je totiž přemýšlivý thriller a dává to najevo od samého začátku. Výmluvná je v tom ohledu už úvodní sekvence. Odehrává se na wrestlingové show, rozvášněné publikum řve při sledování markýrovaného zápasu dvou hromotluků v červené a modré (barvy dvou hlavních amerických politických stran). Zatímco v ringu a ochozech běsní vzorek nesmiřitelně polarizované společnosti, probíhá nikým nepovšimnuto cosi daleko podstatnějšího. Věru subtilní metafora amerického dneška. Na dezorientované a atomizované lidstvo se navíc řítí válečná pohroma, cosi se děje v Koreji a hrozí globální jaderný konflikt. Tady pomohou snad už jenom… mimozemšťané. Nebylo by ale pro lidstvo lepší, kdyby před ním pravda o nich zůstala skrytá? Tuhle pozici hájí nejenom démonický šéf Wardexu Scanlon (Colin Firth), ale i Danielova přítelkyně, bývalá jeptiška Jane (Eve Hewsonová). Debaty na tohle téma jsou ale vyřízeny velice rychle, postavy si v nich jen vymění ta nejvíce očekávatelná stanoviska a jede se dál. Nevadí ani tolik ta zběžnost a předvídatelnost – film tohoto typu nepotřebuje být nějaký hluboký a filozoficky nuancovaný. Problém je, že ta triviální moudra Den odhalení sděluje jaksi na sílu, tváří se při tom navíc velmi přemoudřele a nepodpírá ty jednoduché pravdy nějakou vnitřní přesvědčivostí.
Ještě výrazněji je to vidět, když se film dotkne otázky dopadů možného odhalení kontaktů s mimozemšťany na světová náboženství a jejich stoupence. Je ve Dni odhalení přítomná docela silně, u snímků na tohle téma to není nijak neobvyklé, mimozemšťané v nich někdy přebírají roli Boha, případně jsou jakousi metaforou Boha, často se v nich užívají obrazy asociující náboženskou symboliku. Stejně tak i ve Dni odhalení. Například docela intenzivní scéna, v níž mimozemská technologie Scanlonovi umožní na dálku vstoupit do jiné postavy, může v něčem připomínat nábožensky chápanou posedlost. I ta religiózní dimenze filmu je ale většinou vyjadřována tím nejtriviálnějším možným způsobem, nějakou hlubší rezonanci má zřejmě kompenzovat to, že se herci při odříkávání banálních replik velmi vážně tváří. Spielberg a Koepp volí jaksi konsenzuální přístup, téma uzavřou způsobem, jenž by zřejmě měl uspokojit, nebo aspoň nevytočit věřící i nevěřící. Ta kombinace veledůležitosti a mělkosti může ale nakonec být urážlivá pro vnímavější stoupence obou táborů.
Tyhle únavné a někdy dost protivné tendence kulminují a propojují se v závěrečném aktu, kdy vše nezvratně směřuje k tomu odhalení z titulu, čemuž předcházejí ještě odhalení jaksi dílčí a některé postavy se mění, překračují limity lidství. Z thrilleru se stává jakási protahovaná terapeutická seance, v níž se opět velmi doslovně a pro jistotu opakovaně ilustrují různé velkopravdy. Lidstvo stojí a padá se schopností empatie. Je potřeba nebát se neznámého. Nic proti tomu. Jenže ta shůry přicházející empatie je opět zobrazena s kombinací triviálnosti a bombastičnosti, je nastolována uslzená a snadná harmonie. Jako kdyby autoři filmu byli přesvědčeni, že problém zla, nenávisti a ztracenosti lidí ve světě by mohlo vyřešit, kdyby těm lidem někdo konečně a dostatečně nahlas řekl, že by k sobě měli být laskaví. Nemluvě o tom, že autoři možná úplně nepromysleli možné různé výklady některých scén – například v jednom momentu, který má působit katarzním způsobem, se stejně dobře dá vidět až děsivá manipulace. Některé odkazy (třeba ten k Disneyho Sněhurce) a symboly jsou navíc užity poněkud divně. Den odhalení je jistým způsobem apokalyptický film: řecké slovo apokalypsis znamená odhalení, Spielbergův film podobně jako biblický text popisuje události, jež mají předcházet velkému Příchodu. Namísto zneklidňující intenzity a epičnosti ale Spielberg přichází s rozvleklou, vnitřně ne moc soudržnou, úhledně terapeutickou podívanou, která avizuje záměr říct toho hodně, ale nedostane ze sebe víc než s přehnanou procítěností podané fráze. Chápu ty zastánce filmu, kteří na Dni odhalení oceňují to jednoznačné přihlášení se k dobru, humanismus, víru v lidstvo. Ale nemůžu si pomoct. Dobro a nakonec i to lidstvo si zaslouží něco lepšího.
00:01
