Berte to z té lepší stránky

Kocour občas v noci mňouká a vydává různé, ne zrovna příjemné, kňouravé zvuky. Většinou mě tím donutí v noci vstát a pokoušet se ho uklidnit. Otvírám dveře na balkon, aby to neodbytné chlupaté zvíře mohlo na chvilku změnit prostředí, anebo mu nasypu do misky granule.

Tentokrát mě ty mňoukavé skřeky nad ránem překvapily hlavně tím, že nevycházely z něj – spal klidně vedle mě, roztažený přes půl postele. Ozývaly se z hloubky mého vlastního hrudníku. V polospánku jsem se vyděsil, že jsem spolkl kočku. Byly tři dny před Štědrým dnem, dostal jsem teplotu a marně hledal polohu, ve které bych se nedusil a nepískalo mi na prsou. Viróza. Bylo jasné, že budu na Vánoce sám, nemůžu přece kvůli oslavám narození Ježíška nakazit své blízké. Neměl bych ostatně nakazit nikoho, a tak jsem zrušil předvánoční koncert v Černíně, na který jsem se těšil, pár schůzek a pak i svou účast na všech rodinných setkáních. Bylo mi to líto, ale jsem už od dob covidu tak trochu zvyklý. Objednal jsem si rohlíky z košíku nebo košíky z rohlíku a zalezl do postele. „Musíš to brát z té lepší stránky,“ prolétlo mi hlavou, člověk se nemá pořád litovat...

Kočky jsem ze svého těla nevyhnal ani kapkami či sirupy z lékárny, ani zázvorem, šalvějí, a dokonce ani čajem z islandského mechu. Jen se mi po jeho požití udělalo trochu špatně od žaludku. Zkoušel jsem to brát z té lepší stránky a pouštěl si různé filmy a většinou u nich usínal. Kamarádka mi poslala nějaký další zázračný sirup, dobelhal jsem se ke dveřím, ale jakmile doručitel odkvačil, zjistil jsem, že papírová taška je úplně promáčená a jsou v ní střepy. Asi by mi to stejně nepomohlo, řekl jsem si, abych to bral z té lepší stránky, a zalezl si zase ke svým kočkám. A narodil se Kristus Pán, veselme se...

Na Štěpána jsem už mohl normálně spát jen na pravém boku, na levém jsem se dusil – neberte to prosím nijak politicky, prostě to tak bylo –, a tak jsem se vzdal, co nejvíc se nadechl a ve čtyři odpoledne odjel na pohotovost do nemocnice.

„Jak jste na tom s trpělivostí?“ zeptala se mě sestřička, když si mě zapsala.
„Proč se ptáte?“ trochu jsem znejistěl.
„Je nám líto, ale jste čtrnáctý v pořadí.“

Bral jsem to z té lepší stránky. Po delší době jsem si zahrál na tabletu šachy a po ještě delší době jsem v nich vyhrál. Pak jsem si konečně přečetl asi třicet stránek knížky, na kterou jsem předtím neměl čas, a po třech hodinách čekání se dokonce sentimentálně vrátil o několik desetiletí nazpátek a začal hrát v mobilu tetris. Kostičky padaly a padaly a já jsem se skutečně po další hodince dostal na řadu. Milá sestřička mi s omluvným výrazem řekla, že jsem dneska dvaašedesátý pacient v téhle ordinaci a mladý lékař mě poslal na rentgen. Napsal mi recept na lék, který určitě zabere, a tak jsem se v půl desáté večer mohl rozloučit s nemocnicí a vyjet do Dejvic, do jedné ze dvou lékáren, kde měli otevřeno. Radostně jsem podal do okénka recept na ten zázračný lék a pan magistr se mi omluvil, že ho nemají. Že nemají na vykašlávání vůbec nic. „Snad se dožiju zítřka,“ prohlásil jsem trochu neurvale a vydal se k domovu.

Kocour zaregistroval můj příchod. Podíval se na mě naštvaně, a když jsem mu otevřel na balkon, šel radši ven. Vánoce skončily.
Nechci si stěžovat. Jsem v jádru optimista. Rád bych to všechno bral z té lepší stránky. Ale která to vlastně je? Třeba to mňoukání, to zní opravdu zajímavě. Zkusím ho nahrát přes mikrofon a pak z něj udělat nějakou hodně alternativní hudební skladbu.