Dědictvím Angely Merkelové je sestup dvou tradičních stran, jež vybudovaly Západní Německo, CDU/CSU a SPD, na historická minima, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Sedm z deseti domácností alespoň určitým způsobem pěstuje vlastní potraviny, a to na zahrádce nebo v bytě či na balkoně. Hlavní motivací je pro ně to, že získaj ...
Za počátek éry evropské politiky, která dnes končí, můžeme považovat třeba vydání společného manifestu Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera v roce 1997. Jmenoval se příznačně Third Way / Neue Mitte, tedy Třetí cesta / Nový střed. Tony Blair se dnes v britských průzkumech pravidelně vyskytuje mezi nejvíce nenáviděnými premiéry v moderních dějinách. Schröder je pro některé páriou kvůli svému příklonu k Rusku, jiní, ti na levici, mu nemohou zapomenout jeho „neoliberální“ strukturální a sociální reformy, které, žel, jak se dnes ukazuje, koupily německé ekonomice jen oddechový čas.
Zatímco ti dva ukázali, jak se lze posunout do středu zleva, Angela Merkelová ukázala, jak lze obsadit střed zprava. Podobně to dokázal v Británii David Cameron, když po letech vyvedl konzervativce, jak se říká v angličtině, z politické divočiny. Byli tak chytří!
Jejich dědictví je dnes v troskách. Cameron odešel už dávno, po brexitu, Merkelová se držela o něco déle, ale teď si do ní kdekdo rád kopne div ne jak do Jasona Ardaye. Bohuslava Sobotku, českou Merkelovou, s nimi spojuje i přesvědčení, že za jejich porážky může někdo jiný nebo něco jiného, cíleného a zlovolného, ale v žádném případě ne oni.
Dědictvím Angely Merkelové je sestup dvou tradičních stran, jež vybudovaly západní Německo, CDU/CSU a SPD, na historická minima. Na jejich místa se derou dědicové komunistické státostrany Die Linke zleva a AfD zprava. Pro evropskou mediální a analytickou scénu je příznačné, že jsme po léta podrobně varováni před AfD, zatímco Die Linke ne že by byla promována, ale tak nějak nestála za pozornost. Poválečný evropský establishment důkladně vstřebal lekce nebezpečí nacismu a fašismu. Lekce východoevropského komunismu vstřebal toliko na úrovni, jak si ji osvojila západoevropská levice šedesátými léty počínaje: nezdařený experiment, jenže bohužel vedl k porušování lidských práv. Ale srp a kladivo nikdy v západní Evropě nezískaly tu tabuizovanou, zrůdnou symbolickou sílu, jakou má hákový kříž. Je proto ironické, že noví nájezdníci pocházejí z přezíraného bývalého východního Německa – svými kořeny v případě Die Linke, svou základnou v případě AfD.
Po berlínských zemských volbách se dokonce u nás rozhořela jakási minibitva o interpretaci Die Linke. Smíme ji vůbec nazvat extrémně levicovou (vlivný web Politico.eu například má zjevnou redakční politiku označovat AfD systematicky za „extrémně pravicovou“)? I českým obhájcům Die Linke, píšícím dílem na platformách financovaných nadací Die Linke, poněkud zkřížilo plány jedno ne sice ideologické, ale velmi nevítané odhalení: přítomnost hlavy libanonského zločineckého klanu na oslavách vítězství strany (i ta jazyková změna signalizuje, jak se doba posouvá – v německých mainstreamových médiích se dnes normálně píše, že v zemi žijí klany, ne tedy jen milující, rozvětvené širší rodiny). Mimochodem, od roku 2025 přibyla v Berlíně dvě procenta nově naturalizovaných voličů. Podle exit pollů volilo 51 procent berlínských muslimů Die Linke. Zřejmě se blížíme k bodu, kdy bude standardní výklad, že dovoz voličů je konspirační teorie šířená dezinformátory, nahrazen standardním výkladem, že dovoz voličů je správný.
Bytová krize je srozumitelným důvodem pro to, proč se tolik Berlíňanů přiklonilo k radikalismu. Bohužel je dnes běžné, že radikální politici – někteří z cynismu, někteří z hlouposti – získají voliče recepty, jež si svou idiocií nezadají s konspiračními teoriemi šířenými kovanými dezoláty. Je to pozoruhodný svět, v němž sice prý soukromí majitelé záměrně nechávají byty prázdné, aby omezením nabídky zvýšili nájemné, ale zároveň výstavba nových bytů snížení nájemného nepřinese. Tyto recepty si Die Linke přinesla od newyorského starosty Zohrana Mamdaniho a, pokud bude ODS přát štěstí, budou je zřejmě moci okusit i Brňané.
Kdo bude vládnout v Berlíně, ovšem není jasné a pro SPD představuje znárodňování slíbené Die Linke jistý problém. V historii SPD má významné místo sjezd v Bad Godesberg v roce 1959, kdy se strana zřekla radikalismu a stala se státotvornou stranou mimo jiné tím, že akceptovala soukromé vlastnictví. Takže s tou obhajobou, že Die Linke není extremistická, protože nepředstavuje ohrožení principů poválečné německé demokracie, to prostě není tak černobílé.
Francie je trochu jiný případ, je to etatistická země, jejíž politici si občas nasazují různá ideologická mimikry, ale v zásadě od Mitterrandových dob vlády nezkoušely žádné radikální výboje. Jen tu byla zkostnatělost stranických elit a nevykořenitelný strašák politické rodiny Le Penů. Emmanuel Macron do toho vtrhl jako svěží vichr – sliboval vytvořit nový, dynamický střed, schopný vyřešit problémy, jež způsobují setrvalý růst Lepenovců. Podařila se mu jen ta první fáze – rozdrtit staré strany. Tradiční socialisté i gaullističtí republikáni dnes skomírají. Ale jejich místo nezaujala Macronova centristická koalice, nýbrž extrémy zprava i zleva.
Zpravodajství z Francie je obdobou zpravodajství z Německa v tom, že lepenovci jsou podrobeni zpřísněnému dozoru, zatímco lídr levice Jean-Luc Mélenchon jako by nedokázal zahraniční redakce zaujmout. Ten má přitom dnes už pochopení pro Putina větší než Marine Le Penová s Jordanem Bardellou a v domácí politice nápady jaksepatří radikální. Liberální střed a byznysové kruhy nejen ve Francii vyděsil svým návrhem, že by Francie měla přestat vyplácet úroky ze státních dluhopisů (jichž, nezapomeňme, třetinu drží Evropská centrální banka).
Ale pohlížet na něj jen z hlediska, jestli je přijatelný pro byznys, by bylo omezené. Jen málokdy se dostane tak blízko k moci politik v plném slova smyslu radikální. V doslovu k čerstvě vydanému manifestu Stát a občanská revoluce Mélenchon rýsuje změny dílem bizarní (nahrazení stávajících správních departmentů novými „ekoregiony“ podle rozvodí řek) a dílem revolucionářské. Důležitým úhelným bodem pro něj je neúspěch posledního radikálního pokusu ve Francii, z něhož byl socialistický prezident François Mitterrand pár let po svém zvolení v roce 1981 nucen vycouvat. Mélenchon hodlá zabránit opakování například zrušením neutrality státní správy, spojenci v jejíchž řadách se mají stát pákou nové revoluce. Inspiruje se Pařížskou komunou a předpokládá vznik permanentní občanské kontroly, po našem bychom řekli akčních výborů, které budou vyvíjet trvalý tlak „intervencemi“ vůči politikům, úředníkům a byznysu, a zlomí tak moc starých struktur.
Mélenchon taky vítá migraci a nedávno se pochvalně vyjádřil o pojmu „kreolizace“ Francie. Ani AI by asi nenašla pojem lépe použitelný na zvýšení politické polarizace.
V Británii pak centrismus nezanechal jen roztodivně dysfunkční stát a politické spektrum rozdrobené tak, jak nikdo nevěřil, že je za většinového volebního systému možné. Ve vzduchu je strašák rozpadu Spojeného království.
Centrismus je mentálně uspokojivý. Vezmu si z každé strany to nejlepší, nebudu poplatný extrémům, budu dělat to, co funguje – kdo by mohl být proti? Proto je tak těžké pochopit, jak mohl přístup, který se zdá být esencí zdravého rozumu, vést k takové podivné nové kvalitě. Ale je tu.
00:01
