Maďarské volby jako odraz národní identity

Je to moje oblíbená sobotní dopolední trasa, která se neomrzí. Vycházím z domu a jdu přes Szabadság tér na Kossuthovo náměstí k budově parlamentu, odkud je výhled na Dunaj, Budínský hrad i Rybářskou baštu. Je to část Budapešti, která působí imperiálně a připomíná, že město bývalo metropolí velké říše.

Szabadság tér, tedy Náměstí svobody, je velké náměstí obklopené reprezentativní architekturou – bývalým Burzovním palácem, maďarskou centrální bankou i budovou americké ambasády, stavbami v neoklasicistním stylu přelomu 19. a 20. století s důrazem na reprezentaci státní moci a finanční síly. Právě zde se v mimořádné koncentraci střetávají symboly a odkazy protichůdných režimů, ideologií i politických výkladů dějin.

Na malém prostoru stojí vedle sebe sochy amerických prezidentů Bushe a Reagana, památník sovětským vojákům, památník Carla Lutze připomínající záchranu Židů za války i kontroverzní pomník německé okupace z roku 2014, kde archanděl Gabriel symbolizující Maďarsko čelí německému orlu. Kritici mu vyčítají, že z Maďarska dělá pouze oběť. Všechny tyto symboly zde existují vedle sebe. Náměstí tak možná nejlépe zrcadlí Maďarsko jako svébytný svět, který se vzpírá jednoduchému pochopení.

Dějiny Uher a dnešního Maďarska začínají příběhem kočovných bojovníků, kteří kolem roku 895 obsadili Panonskou pánev a rychle se prosadili jako obávaná síla. Kolem roku 1000 pak vzniklo uherské království, když první král Štěpán I. sjednotil zemi a přijal křesťanství, čímž ji pevně ukotvil v evropském prostoru. Porážka u Moháče v roce 1526 pak zahájila dlouhé období rozdělení a cizí nadvlády. Teprve rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867 znamenalo návrat k moci a proměnilo Budapešť v jedno z center monarchie.

Zásadním zlomem moderních dějin byla Trianonská smlouva z roku 1920, po níž Maďarsko ztratilo přibližně dvě třetiny svého území a za jeho novými hranicemi zůstaly více než tři miliony Maďarů – událost, která je dodnes vnímána jako hluboké národní trauma sdílené napříč celou společností.

Zkušenost někdejší velikosti i následných ztrát se promítá do sebepojetí Maďarů – pocitu historické výjimečnosti, vlastní svébytnosti i představy o sobě jako obráncích křesťanské Evropy proti Osmanům. Právě z této kombinace vyrůstá vědomí vlastní role i určité morální sebevědomí. K tomu se přidává představa Maďarů jako kulturního a jazykového ostrova uprostřed Evropy, což posiluje přesvědčení, že se mohou spolehnout především sami na sebe. Zároveň se považují za přirozené centrum regionu, nikoli jeho periferii.

Dohromady tak vzniká svébytný způsob uvažování, který se jen obtížně poměřuje západními kategoriemi. Maďaři se neptají, zda patří na Západ, nebo na Východ – dívají se na sebe prizmatem vlastní osamocenosti a někdejší velikosti. Nepotřebují se „někam zařadit“, jsou prostě Maďaři.

Klíčovou roli v něm hraje zmiňované trianonské trauma, kvůli němuž Maďarsko zůstává mimořádně citlivé na jakékoli zasahování zvenčí, dnes například ze strany Bruselu. Část západních liberálních hodnot je často vnímána spíše jako ohrožení národní integrity než přirozený směr vývoje. V běžných rozhovorech není neobvyklé narazit na pocit morální převahy obránce „tradiční Evropy“ nad sekulárním, hodnotově upadajícím Západem. Maďarská mentalita není o přizpůsobování se okolí, ale o snaze udržet si vlastní prostor, pravidla a výklad světa.

Maďarsko sice vystupuje jako suverénní aktér, jeho reálný geopolitický výtlak je ale omezený. I jako člen Evropské unie vede politiku více azimutů – nejde o jednoznačně „proruský“, „pročínský“ či „proamerický“ kurz, ale o snahu hrát především samo za sebe, tedy balancovat a diverzifikovat své vztahy. To je patrné například ve sporech s Evropskou unií o čerpání fondů nebo v opatrném postoji k válce na Ukrajině. Tato snaha o autonomii a vlastní manévrovací prostor však často naráží na logiku EU založenou na konsenzu a společném postupu.

V tomto kontextu je srozumitelnější i dlouhodobý úspěch Viktora Orbána. Jeho politika není jen aktuální strategií, ale do velké míry odráží hlubší nastavení významné části maďarské společnosti – důraz na suverenitu, nedůvěru k vnějším tlakům a přesvědčení, že Maďarsko má právo jít vlastní cestou.

Tyto historické a mentální vzorce se promítají i v nástupu opozičního hnutí TISZA, které nevyrůstá z neúspěšné levice, ale z frustrace z její dlouhodobé neschopnosti porazit Orbána. Vzniklo jako nová politická platforma kolem Pétera Magyara, který vzešel z prostředí spojeného s Fideszem. Nepůsobí proto jako pokračování tradiční opozice, ale jako její jiná podoba.

Na první pohled se může jevit jako proevropská alternativa k Orbánovi, hlavní důraz je však jinde. V popředí nestojí geopolitika ani hodnotový návrat do evropského integračního proudu, ale především kritika domácí situace. Jde o korupci a klientelismus, s nimiž je současná vláda často spojována, stagnující ekonomiku i slabší úroveň veřejných služeb a infrastruktury. Evropská unie zde hraje spíše roli nástroje než cíle – prostředku ke stabilizaci ekonomiky a zlepšení fungování státu.

TISZA nepředstavuje odklon od maďarského způsobu uvažování, ale jeho jinou variantu. Uvažuje sice o přijetí eura, reflektuje však zdrženlivost maďarské veřejnosti. Euro proto zmiňuje jako signál směrem k EU o ochotě jednat než jako skutečný programový cíl, což chápou i jeho vlastní voliči.

To vysvětluje, proč TISZA dokáže oslovit širokou část společnosti: nenabízí popření maďarské politické a historické zkušenosti, nýbrž její korekci. Zároveň ukazuje, že i případná změna vlády by zřejmě neznamenala zásadní přerámování maďarské politiky, spíše posun v rámci téhož mentálního a historického rámce, který dlouhodobě formuje i úspěch Viktora Orbána. Nejde o změnu kurzu, ale o spor o jeho podobu.